Kuba: Mluvme o demokracii

Podrobnosti

Vytvořeno 30. 3. 2006

Twitter

Obraz kubánské reality je ve světě natolik překroucený, že se dokonce má zato, že právě toto právo je zdejším lidem odepřeno. Časopis Bohemia si pro úvahy a myšlenky ohledně demokracie a různých pohledů na ni vybral člověka nejpovolanějšího, předsedu Národního shromáždění lidové moci (kubánského parlamentu) Ricarda Alarcóna de Quesadu.

Jak můžeme v dnešním složitém, unipolárním světě chápat demokracii?

To, co je v současnosti celosvětově označováno za demokracii, je mnohdy fakticky podvod. Země, které vykonávají úlohu hegemonů, mají ekonomickou moc, jsou hlavními příjemci výhod vyplývajících z globalizace, se stále častěji uchylují ke zcela prázdné rétorice. Ve skutečnosti demokracie schází.

K hlavním rysům neoliberalismu, pokud jde o řízení společnosti, patří nechat kapitál bez překážek působit. To znamená omezit roli státu a jeho regulační funkci. Pak ovšem mohou jen velmi těžko fungovat demokratické instituce, včetně těch, které tvoří součást kapitalistického buržoazního systému, protože jsou odsouzeny plnit stále omezenější úlohu. Tato situace je patrná v mezinárodním měřítku. Denně se objevují informace, které to dokazují.

Ve Spojených státech bylo zcela nedávno oznámeno stejně nevzrušeně, jako se oznamuje, že bude pršet, že při jedné z megafůzí mezi podniky, k jakým tam běžně dochází, bylo propuštěno přes tisíc zaměstnanců. Zpráva se nezmiňuje, že by rozhodnutí předcházela nějaká konzultace s pracujícími nebo s odbory. Denně se tam píše o rozhodnutích, která se hluboce dotýkají občanů, aniž by se hovořilo o tom, že by se na nich občané podíleli, nebo o nich alespoň byli předem informováni.

Stejně tak se hovoří o dohodách o volném obchodu mezi zeměmi. Právě teď se mluví o Dohodě o volném obchodu se Střední Amerikou. Avšak v těchto zemích neproběhly žádné konzultace, o tématu se nediskutovalo v místních parlamentech. Je to tak, že až jejich představitelé pod americkým tlakem dohodu přijmou, parlamenty ji schválí a promění v zákon.

V polovině 90. let byla málem schválena tzv. Mnohostranná dohoda o investicích. Hotové barbarství, jakási celosvětová obdoba Celoamerické dohody o obchodu. Podle textu, který vešel ve známost později, se investorům dávaly veškeré pravomoci. Žádné zádrhele. Dokonce bylo možné odsoudit vlády, které by se pokoušely klást překážky volnému toku kapitálu. Demokracie, jak ji chápeme již po staletí, postavená na hlavu. Jednání probíhala v naprosté tajnosti, dokud na jejich obsah nenarazila jedna francouzská nevládní organizace a nezveřejnila ho na internetu. Pak začali poslanci některých parlamentů protestovat a postavili se proti.

Na Kubě si všichni dobře vzpomínají na dělnické parlamenty na začátku tzv. speciálního období, v době nejhlubší krize. Tehdy se otevřela debata s lidmi o všech problémech, na něž narážela kubánská společnost. Předpokládalo by se, že právě to je demokracie. Jenže ve světě to chodí přesně naopak.

Proto lidé stále méně důvěřují demokratickým institucím a politickým stranám, což souvisí s trendem neangažovanosti. Lidé se neangažují, protože nedůvěřují, protože si uvědomují, že to k ničemu nevede.

Rýsuje se nějaké řešení této celosvětové krize demokracie?

Řešením je demokratizace mezinárodních vztahů a v národní rovině pak obnova základních demokratických principů, vyjádřených ve výkonu pravomoci, autority národa. Národy musí mít rozhodovací schopnost, nemohou být podřízeny vůli cizí mocnosti.

Můžete definovat základní rozdíly ve způsobu volby zastupitelů lidu na Kubě a v ostatních, řekněme klasických zastupitelských demokraciích ve světě?

Mezi jednotlivými zeměmi existují odstíny a rozdíly. Podle mého názoru existuje řada zásadních problémů, pro které byla zastupitelská demokracie historicky kritizována.

Jedním je omezení výkonu demokracie, zapojení (participace) občanů, jen v okamžiku volebního aktu.

Druhý problém definoval Rouseau jako frašku, fikci. Jde o delegování, přenesení pravomoci na někoho jiného. V tom spočívá podstata a od toho je odvozen název zastupitelské demoracie. Zastupitel usuzuje jménem ostatních. To by však fungovalo jen v sociálně spravedlivých podmínkách. Neexistuje-li mezi lidmi rovnost, říkal Rousseau, nemůže existovat reprezentativita. Vykořisťovatel nemůže zastupovat, reprezentovat vykořisťovaného. Proto Rousseau mínil, že demokracie je utopií. Tato myšlenka není vynálezem marxismu, pochází z dob před Francouzskou revolucí.

Ve 20. století pak Rakušan Hans Kelsen vyložil, proč je tzv. moderní „zastupitelská demokracie“ pouhou fikcí. Zastupitel v ní totiž není povinen jednat jménem těch, které zastupuje, nemůže být jejich mluvčím. K tomu by bylo zapotřebí sociální revoluce. Přejdeme-li tedy od filosofie k prosté a obyčejné mluvě, znamená to, že v podmínkách masové nezaměstnanosti, kdy většina lidu žije v chudobě, je negramotná, přičemž současně existují latifundie, nemůže existovat demokracie. Na první místě je spravedlnost. Tak jsme postupovali na Kubě. Když jsme v roce 1976 (v provincii Matanzas o dva roky dříve) začali se systémem zastupitelské demokracie, měli jsme již za sebou fázi odstraňování těchto sociálních zlořádů a společnost prošla velkými proměnami.

A šli jsme ještě dál. To lidé ze sousedství přímo navrhují a schvalují takové kandidáty, jaké chtějí a pak svým hlasem rozhodnou, kdo bude poslancem. Kandidáti jsou vybíráni přímo z lidu. Ten, kdo je zvolen, se pak musí svým spoluobčanům z výkonu své funkce zodpovídat a také může být kdykoli odvolán. Navíc jsme se snažili zachovat přímou participativnost voličů ať v době zmíněných dělnických parlamentů, nebo při diskusi o Výzvě stranického sjezdu, či ve volebním procesu, kde je tak či onak zapojeno téměř všechno obyvatelstvo, jedni na zpracování seznamů voličů, druzí na přípavě dětí, které budou držet stráž u volebních uren, a další jak členové volební komise nebo jako navržení kandidáti. Procesu se účastní statisíce voličů.

Bývá také zvykem měřit demokracii z hlediska prezidentské nebo parlamentní volby

Ano. Ale nejserióznější specialisté vždy pochybovali, zda prezidentský systém je ten nejdemokratičtější. Klasickou demokracii mají Angličané, ale ti ani krále ani předsedu vlády nevolí. Šéfa vlády volí poslanci. Aby byl prezidentský systém skutečně demokratický, musel by umožňovat voličům, aby volili i odvolávali. Celý národ by musel znovu hlasovat. Ankety však ukazují, že prezidenta někdy neakceptuje až 90 % občanů, a přesto je třeba počkat, až vyprší jeho mandát, protože ho nelze odvolat.

V parlamentním systému, jako je kubánský, to možné je. Navíc jsou vytvořeny mechanismy, díky nimž je vláda nucena skládat poslancům účty. A protože existuje organická vazba na voliče, je vytvořen předpoklad, aby prostřednictvím svých zastupitelů vládli oni.

Ten, kdo volí, tedy kontroluje zvoleného. V prezidentském systému je tato možnost u voliče potlačena a jeho funkce je omezena jen na akt volby prezidenta v jednom dni.

Na Kubě člověk žijící v kterékoli komunitě navrhuje a vybírá kandidáty na poslance, kteří se po svém zvolení stávají členy místní samosprávy. Takto zvolení poslanci musejí z výkonu své funkce skládat účty a také mohou být občany kdykoli odvoláni. Až 50 % členů provinčních výborů (shromáždění) lidové moci a Národního shromáždění musí tvořit delegáti, kteří vzešli z místní úrovně.

Předsedové provinčních shromáždění, Národního shromáždění a šéf státu jsou voleni v těchto orgánech a z jejich členů. Také vládní kabinet je schvalován těmito poslanci jménem lidu, který je zvolil, a jim skládá účty ze své činnosti.

Diskutovanou a zpochybňovanou otázkou je také účast stran na volbách.

To je další problém současné zastupitelské demokracie: „stranokracie“ - vláda stran. Rozhodování nepřísluší zastupitelům, nýbrž instituci. V Řecku nikoho nic takového nenapadlo. Nenapadlo to ani George Washingtona, který ve svém poselství na rozloučenou americkému lidu varoval před nebezpečím rozdělení země na strany. On sám přišel moci, aniž byl členem nějaké strany.

Později, v Martího době jsme měli jednu stranu, ale nikoli volební. Tato strana plnila úkol sjednotit vlastenecké hnutí, avšak nepříslušelo jí volit poslance zastupitelských shromáždění ani vládu, která působila na osvobozeném území. Existovalo i skládání účtů.

Již v té době přišla Kuba s novinkou. Nikde jinde v tzv. demokratickém světě nebyla přiznávána občanská a politická správa každému člověku. Přirozeně s výjimkou žen, které v 19. století ještě nebyly považovány na občanky. Avšak tato práva měli i bývalí otroci, zatímco všude jinde ve světě se požadovaly určité předpoklady co se týká výše příjmů, vzdělání a věku, takže občanská práva měli dobře postavení běloši. Od té doby probíhal ve světě boj za otevření širšího přístupu k těmto možnostem a v řadě zemí se o ně usiluje dodnes.

Na Kubě zastávali v roce 1868 černoši významné funkce velitelů osvobozenecké armády a členů vlády Republiky ve zbrani, což byla věc nevídaná. Ve Spojených státech schváli zákon přiznávající černochům volební právo o sto let později – v roce 1965.

Právo být voličem, s nímž se dnes rodí všichni Kubánci, a všeobecný, bezplatný a automatický zápis do registru voličů se datuje od dob Republiky ve zbrani. Po americké intervenci na Kubu se možnosti zúžily – právo volit bylo omezeno výší příjmů, dosaženým vzděláním a věkem.

To vysvětluje, proč v prvních volbách v roce 1900 volilo pouze 7 % obyvatel. Byla vybudována elitářská společnost.

V časech oné mambíské republiky (pozn.: během bojů za osvobození od španělské koloniální nadvlády) se mohli zapojit všichni. Dokazuje to i skutečnost, že Ana Betancourtová pozvedla svůj hlas ve Shromáždění v Guáimaru na obranu žen v době, kdy ženy ještě zdaleka nebyly považovány za rovné mužům.

Vedeni tímto vzorem jsou poslanci nyní voleni lidem a jsou s ním trvale spjati. Občané se nejrůznějším způsobem dále podílejí na výkonu moci i po skončení voleb.

Kuba bývá obviňována, že si zvolila demokratický model srovnatelný s bývalým Sovětským svazem a ostatními národy východní Evropy. Čím se od sebe liší?

Volební modely těchto zemí byly odlišné a žádný nebyl jako náš. Některé národy měly více politických stran, komunistická byla jen jednou z nich, a tyto strany navrhovaly kandidáty na poslance.

Zapojení občanů a občanská společnost v politickém systému Kuby je po léta předmětem útoků jejích nepřátel. Můžete vysvětlit, v čem spočívají základní práva a záruky, o něž se toto zapojení opírá?

Nedílnou součástí našeho systému je stále širší zapojení obyvatelstva. Zásadní rozhodnutí jsou zde předkládána k celospolečenské diskusi. Je pravidlem, že každý zákon je široce diskutován s těmi, jichž se dotýká. K zákonu o zahraničních investicích, stejně jako daňovému zákonu probíhala diskuse se všemi pracujícími. Družstevní zákon byl několikrát prodiskutován s rolníky. A na základě jejich připomínek byly tyto zákonné normy upraveny.

Většina pracujících je na Kubě odborově organizována. Odbory soustavně zjišťují názory svých členů.

Lidé se zapojují, a to nejen do procesu přípravy voleb, jako jsou ty nadcházející. Všechny společenské organizace pomáhají připravovat, podporují a konají shromáždění v místech bydliště, na kterých mohou spoluobčané navrhovat kandidáty. Volby zajišťují tisíce občanů pracujících ve volebních komisích. A pak zde máme další desetitisíce kandidátů – pracujících, žen v domácnosti, rolníků, intelektuálů, prostých lidí. Občanská společnost zastoupená svými organizacemi je tím, kdo v místním shromáždění lidové moci navrhuje ze zvolených poslanců kandidáty na jeho předsedu a místopředsedu.

Všechny organizace ovšem také mají slovo během diskusí o zákonech.

Při všeobecných volbách právě tyto organizace diskutují, analyzují a připravují návrhy kandidátů na provinční poslance. Navržených jsou desetitisíce a kandidáty se stanou, pokud tak rozhodnou místní poslanci v obvodních shromážděních.

Náš systém není dokonalý, ale ve srovnání s fiktivností buržoazní zastupitelské demokracie je náš model přímo zářným bodem.

V roce 1992 byly provedeny úpravy Ústavy republiky a volebního systému tak, aby umožňovaly občanům přímou volbu poslanců Národního shromáždění lidové moci a poslanců provinčních shromáždění. Jaké byly důvody této reformy?

Jak známo, každé lidské dílo lze zdokonalovat, je možno a nutno ho upravovat a rozvíjet, aby bylo lepší. Cílem tedy bylo právě posílení našeho zastupitelského systému. Mimo jiné byl modifikován systém volby. Můj názor ovšem je, že ani předešlý systém nebyl méně demokratický.

Naše obvodní shromáždění jsou nejdemokratičtějšími orgány, jaké znám, nebot všichni jejich členové vzešli přímo z lidu, byli navrželi voliči, nikoli jakousi mašinérií. Fakt, že tito poslanci vybírají ve druhém stupni voleb delegáty a poslance za své území do provinčních orgánů, je podle mého plně akceptovatelný.

Nový způsob je krokem kupředu. Obvodní shromáždění vybírá svého kandidáta a navrhuje ho občanům. Kdybychom zůstali u toho, byl by to stále demokratický systém. Podobně se ve velmi nepřímých volbách volí v některých zemích určití státní funkcionáři a nikdo to nezpochybňuje. Nemluvě o zemích, kde jsou senátoři jmenováni či svou funkci dědí.

Od roku 1992 je rozhodnutí obvodního shromáždění ještě předkládáno ke schválení voličům. Došlo tedy k posílení systému a reprezentativity. Být potvrzen přímo občany znamená nepochybně posílení.

Jakým dalším směrem by bylo zapotřebí se ubírat, má-li se kubánský volební systém a systém lidové moci dále zdokonalovat?

Vždy existuje prostor pro zlepšování. Když se hovoří o účasti občanů, o přípravě kandidatury, o volbě, lze každý z těchto pojmů skloňovat s větší či menší přísností, láskou, smyslem pro čest a povinnost.

Musíme usilovat o to, aby proces navrhování kandidátů byl stále lépe podložený, aby v něm občané lépe vyjadřovali svůj názor k navrženým a byli pak schopni lépe rozhodnout, kterého z navržených kandidátů zvolit. Dá se předpokládat, že jak se bude zvyšovat vzdělanost a kulturnost země, bude se zvyšovat i úroveň tohoto rozhodování a to se odrazí ve výběru lepších kandidátů. Rovněž se to projeví ve zmenšování formálnosti hodnotících shromáždění s poslanci tak, aby se stala prostorem pro kolektivní zamyšlení a hlubší a kulturnější analýzu.

Klíčem všeho je, nepropadnout uspokojení. Nespokojit se s již dosaženým a usilovat o víc. Programy sociálního rozvoje by postrádaly smysl, kdybychom věřili, že cíle již bylo dosaženo. A totéž se týká našeho politického systému. Závěr, k němuž musíme dojít je týž, jako odpověď na otázku: k čemu je dobrý obzor, když k němu nikdy nemůžeme dojít? Přece k tomu, abychom došli zase o kus dál.

Dokazuje to známý Rousseaův výrok o nejstarším parlamentním systému na světě, totiž anglickém: Angličané, říkal ironicky, si myslí, že jsou svobodnými lidmi, ale těmi jsou jen v den voleb, kdy hlasují pro své reprezentanty.

Veškerá západní a americká volební propaganda hovoří o volbách a ničem jiném. To je pro ně demokracie. Avšak historicky se tento pojem neomezuje na formální akt volby, nýbrž znamená výkon autority, vládu samotných lidí přímo nebo prostřednictvím jejich reprezentantů, zastupitelů.

Ve Spojených státech například podrobná studie nedávno odhalila, že tisíce lidí ani nevědí, kde mohou volit. V rétorice té země je nízké procento volební účasti pozitivním jevem. Říkají, že hlasování je svobodné a že tedy lidé svobodně využili práva nehlasovat. To je přiznání falešnosti oné společnosti, protože kdyby byla skutečně demokratická, lidé by byli svobodně motivováni, aby se podíleli na vládě.

V Řecku vše probíhalo přesně opačně. Řekové se scházeli na veřejném prostranstvíí, aby přijali rozhodnutí. Byli k tomu motivováni, protože věděli, že budou diskutovat o záležitostech, které je zajímají.

Na Kubě se lidé účastní nominace i skládání účtů, protože přitom sousedé spolu se svým poslancem proberou problémy své čtvrti. Náš systém jistě není dokonalý a poslanci nevládnou kouzelnickou hůlkou.

Na Kubě vláda stran naprosto propadla s převratem z 10. března 1952, kdy byly strany bezmocné vůči Bastistovi. Došlo k naprosté ztrátě důvěryhodnosti těchto stran, jež zcela postrádaly schopnost lidi stmelit. Po vítězství revoluce se vzhledem k této ztrátě institucionální prestiže prosadila jiná představa republiky - daleko opravdověji demokratické, s jednou stranou, která stejně jaké v době Martího nezasahuje do voleb, protože nesleduje žádné volební cíle. Kubánská historie je v tomto smyslu velmi bohatá.

Uvážíme-li tuto historii voleb začínající u Shromáždění mambíských reprezentantů, jaké rysy současného kubánského modelu voleb jsou dědictvím vzešlým z odkazu tehdejších vlastenců?

V každé etapě osvobozeneckých válek schvalovali mambísové ústavy, volili sbory zastupitelů, vlády, schvalovali zákony, existovala Kubánská republika ve zbrani (v obdobích, kdy byla osvobozena), měla demokratické instituce a obešla se bez volebních stran.

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >