Tchaj-wan: ignorance, nebezpečí a vysokoškolská nacistická přehlídka

header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Tchaj-wan: ignorance, nebezpečí a vysokoškolská nacistická přehlídka

Podrobnosti: Vytvořeno 13. 6. 2021

V poslední době je v ČR móda propagovat Tchaj-wan. Kohorty „demokratů“, v čele s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem, nás systematicky přesvědčují, že se máme postavit na stranu Tchaj-wanu proti Čínské lidové republice. (Jen tak kacířsky mimochodem, co je nám vlastně do toho? A kdo z nás doopravdy a do hlouby ví, o co jde?) Předkládám reportáž nezapomenutelného Andre Vltcheka z Tchaj-wanu z roku 2016 (objevil jsem ji teď v pozůstalosti autora) s nadějí, že někomu pomůže v tom, jak se v oné situaci orientovat. (Pozn překl.)

Andre Vltchek, antiimperialistický spisovatel, který měl část kořenů v Československu, zemřel v září 2020 během své zahraniční cesty v Turecku. (Poznámka KSM)

Koncem prosince 2016 se Tchaj-wan a svět otřásly v základech, když se v místním tisku a na internetu objevily fotografie studentů, pochodujících v nacistických uniformách s hrdě zdviženými pravicemi k pozdravu, aktu ve většině zemí světa zakázanému. Mail Online napsal:

„Jedna škola na Tchaj-wanu byla odsouzena poté, co studenti mávali nacistickými vlajkami a vykřikovali „Sieg Heil“, s učiteli, kteří přihlíželi a kynuli jim. Snímky vznikly na vysoké škole Kuang Fu ve městě Hsinšu na západě Tchaj-wanu, s učitelem dějepisu, jenž se nechal vidět oblečený jako Adolf Hitler.“

Někteří studenti byli vyfoceni uvnitř provizorního lepenkového tanku, zatímco učitel dějepisu stál před ním, oblečený jako Führer.

Jeden vyučující navrhoval, aby tématem přehlídky byla arabská kultura, ale po dvou kolech hlasování bylo rozhodnuto „jít s Adolfem Hitlerem“. Jeden z hlavních důvodů: někteří studenti uvedli, že mohou snadno změnit své školní uniformy pouhým provedením několika menších změn.

Mnozí dotazovaní studenti prohlásili, že jim nikdy ani nepřišlo na mysl, že „Hitler a nacisté mají na svědomí miliony mrtvých“.

Překvapení? Tchaj-wan byl nedávno v „průzkumu indexu ignorance“ (Ipsos MORI Perils of Perception Survey) provedeném britskou společností pro výzkum trhu hodnocen jako „třetí nejvíce ignorantský národ“ (opravdu „národ“?).

Na Tchaj-wanu se bizarní nedostatek pochopení minulosti a současnosti netýká jen tak vzdálených míst, jako je Evropa. Pro většinu obyvatel Tchaj-wanu je obtížné vůbec definovat své pocity vůči pevninské Číně a vůči svému hlavnímu spojenci, Spojeným státům.

Západ se možná snaží vyprovokovat Čínu (jež považuje Tchaj-wan za svou odpadlickou provincii) ke smrtící válce. Mezi Washingtonem, Pekingem a Tchaj-pejem to jiskří. Protičínská koalice vytvořená Západem (hlavně USA, Austrálií, Evropou, Tchaj-wanem, Japonskem, Jižní Koreou, Filipínami a Vietnamem) začíná vykazovat vážné trhliny poté, co filipínský prezident Duterte začal vyhrožovat, že ukončí veškerou vojenskou spolupráci mezi Washingtonem a Manilou, a když Vietnam na začátku roku 2016 změnil své vedení a odvolal svého protržního a proamerického premiéra. O tom všem se však v Tchaj-peji a dalších městech a obcích Tchaj-wanu diskutuje jen zřídka.

Tchaj-wanská prezidentka Cchaj Jing-wen telefonovala s tehdy nově zvoleným prezidentem USA Donaldem Trumpem, v prvním takovém telefonátu od Carterovy éry (1979). Trump dával najevo, že nehodlá nutně ctít „politiku jedné Číny“, což je vývoj, který Peking dohání k zuřivosti.

Je šokující, že téměř všichni lidé, které jsem oslovil v prosinci 2016 v Tchaj-peji, buď odmítli o tématu diskutovat, nebo se tvářili, že o něm vůbec nevědí. Někteří zřejmě vůbec nechápali pojem „Západ provokující Čínu“.

Dne 25. prosince 2016 jsem byl svědkem obrovské demonstrace před kanceláří prezidenta, ale to nebylo proti „provokaci Číny“ ani proti spolupráci Tchaj-wanu se Západem: rozzlobení aktivisté demonstrovali a nakonec se střetli s policií kvůli „dovozu potravin z Japonska, údajně z kontaminované oblasti Fukušimy“.

Demonstranti nebyli ochotni diskutovat o „nové vizi“ nově zvoleného prezidenta Spojených států. Zdá se, že politický extremismus a protiasijské předsudky Donalda Trumpa mnoho lidí na Tchaj-wanu neděsí. Nebo snad byla znalost tématu velmi omezená?

V minulosti po desetiletí utvářela světonázor ostrova protržní, prozápadní a antikomunistická propaganda na Tchaj-wanu.

Dokonce i teď, v novém moderním mezinárodním hotelu, kde jsem bydlel, byly jediné dostupné anglické jazykové kanály CNN a FOX, dokonce ani BBC nebo Al-Jazeera. Když jsem požádal o RT, Telesur nebo Press TV, štáb projevil naprostou neznalost těchto důležitých alternativních světových mediálních zdrojů. Téměř všechny místní publikace přijímaly mezinárodní zprávy od západních agentur, převážně AP, AFP a Reuters. Kult Čankajška

Politická nevědomost je neomluvitelná, neboť Tchaj-wan je nyní uprostřed bouře, která by se mohla vyvinout ve smrtící globální vojenský konflikt. Západ ruku v ruce s tchajwanskými pravicovými protičínskými politickými a vojenskými silami se neúnavně pokouší znepřátelit a vyprovokovat Čínskou lidovou republiku.

V reakci na to provádí ČLR v regionu rutinní námořní cvičení, jichž se účastní i její jediná letadlová loď Liaoning.

Reakce tchajwanských představitelů, povzbuzená nedávným vývojem ve Washingtonu, je nezodpovědná a agresivní:

„Výhrůžky našich nepřátel den ode dne sílí. Měli bychom pořád zachovávat bojovou ostražitost,“ řekl na konci prosince tchaj-wanský ministr obrany Feng Shih-kuan.

„Musíme zesilovat výcvik (našich vojáků), aby mohli nejen přežít v bitvě, ale také zničit naše nepřátele a naplnit misi.“

„Naše nepřátele?“ Řekl ministr obrany „naše nepřátele“? Tchaj-wan je odpadlická provincie Číny, jejíž „nezávislost“ uznává pouhých 21 zemí (méně než třicet před dvěma desetiletími). Většina z nich je chudá, leží v jižním Pacifiku a Střední Americe, a většina z nich je úplatná, doslova koupená tchaj-wanskou vládou, jež platí těmto vládám, aby „přešly od Pekingu ke Tchaj-peji“. Obvyklá praxe ČLR je přerušit s těmi zeměmi, jež „uznávají“ Tchaj-wan za nezávislý stát, diplomatické styky.

Je to neobyčejně špinavá hra, povzbuzovaná Západem. Žil jsem a pracoval v celém jižním Pacifiku a mé poznatky o tématu jsou zdokumentované v mé knize „Oceánie“ (https://www.amazon.com/Oceania-Neocolonialism-Nukes-Classic-Vltchek/dp/6027354321). Žádná významná země (včetně Spojených států a členských zemí EU) Tchaj-wan za nezávislou zemi neuznává. (Což v r. 2021 už samozřejmě nemusí být zcela pravda; pozn. Překl.)

Z tohoto úhlu je pro ministra obrany označení čínských sil za „naše nepřátele“ naprostou zradou!

V ohavné Národní pamětní síni Čankajška, která se nachází v oblasti Čung-ženg v Tchaj-peji, je generalissimo zvěčněn na bezpočtu obrazů, jeho fotografie jsou vystaveny v desítkách sálů. On a jeho žena jsou vyobrazeni ve společnosti Winstona Churchilla, diktátora Somozy, Ronalda Reagana a generála Douglase MacArthura.

Zdá se, že celé město Tchaj-pej je postaveno kolem tohoto monstrózního monumentu, co do velikosti a pitomosti konkurující pouze „Válečnému muzeu“ v jihokorejském Soulu. Zážitek je doplněn pompézními změnami stráží a vlasteneckou hudbou a videoklipy.

Podle všech měřítek byl Čankajšek masový vrah, jeden z nejkrvavějších ve 20. století. Mao jeho vojáky porazil, ale před ústupem se jim podařilo povraždit miliony lidí v pevninské Číně a později desetitisíce na Tchaj-wanu a dokonce v Thajsku. Po prohrané čínské občanské válce Čankajšek, věrný spojenec Západu, utekl na Tchaj-wan a prohlásil se za „diktátora pro život“ této oblasti. Podle některých svědectví následně zabil 140 000 tchajwanských civilistů ve svém nechvalně proslulém "Bílém teroru".

Zeptal jsem se paní Jane Wangové, která v památníku pracuje, zda Tchajwanci skutečně věří v Čankajškovu velikost. Váhavě odpověděla:

"Vlastně ho podporoval můj otec, který Čankajška následoval z pevninské Číny. Ale teď je to na Tchaj-wanu půl napůl. Upřímně řečeno, o dějinách toho moc nevíme".

Zeptal jsem se na fotografie Reagana a Somozy, na podporu Západu Kuomingtanem (Čínská národní strana, působící dnes na Tchaj-wanu; pozn. překl.) v Korejské válce. Pohlédla na mne s kamenným výrazem ve tváři:

„Nevím… Skutečně nerozumím…“

Potom zavolala mladíčka, osmnáctiletého dobrovolníka. Zeptal jsem se ho na současné napětí mezi Tchaj-wanem a pevninskou Čínou, na stále agresivnější úlohu, jakou hraje Západ v oblasti. Neměl žádný názor.

Zeptal jsem se na fašistický, antikomunistický a prozápadní Čankajškův odkaz. Začal vypadat nervozně:

„Jen tu pracuji, osm hodin denně. O tomto místě nevím nic, opravdu…“

„Ale pracuješ tady, uprostřed tohohle střediska nesmírné propagandy!“ naléhal jsem. „Neslyšel jsi o milionech zmasakrovaných v pevninské Číně jeho jednotkami? Neslyšel jsi o desítkách tisících zabitých tady, na Tchaj-wanu?“

„Ne. Nevím nic,“ zasmál se. „Ve škole jsme se o tom nic neučili… Jsem jen dobrovolník…“

V jednom ze sálů si vysokoškolští studenti pořizovali selfíčka. „Máte rádi Čanka?“ vykřikl jsem na ně. Šťastně se rozesmáli a dvěma prsty mi ukázali „V“.

V muzeu „228 Memorial Museum“ (Muzeum na památku 28. února), věnovaném vládou řízenému masakru tchajwanských civilistů, jsem hovořil s 86letým panem Changem, který tato zvěrstva přežil.

„Připomíná oběti masakru, k němuž došlo dne 28. února 1947. Masakr 228 byl vzpourou tchajwanského lidu proti nedávno příchozím jednotkám Čínské republiky. Vláda ČLR odpověděla brutálním zásahem, který skončil zabitím desítek tisíc Tchajwanců.“

„Byl Čankajšek skutečně „demokratický“?” zeptal jsem se sarkasticky.

Pan Chang nezaváhal ani na okamžik:

„Samozřejmě že ne! Komunisté na pevnině Čanka porazili a on se stáhl na Tchaj-wan. Byl tu 40 let zákaz vycházení, od roku 1947 do roku 87. Žádná svoboda slova a žádná lidská práva. Intelektuálové byli zatčeni, někteří zmizeli. Média byla přísně kontrolována.

Mnoho z nás Čankajška vítalo, protože jsme netušili, co se stane. Samozřejmě jsme byli hluboce zklamáni. Jejich kvalita byla tak nízká: kvalita jejich úředníků a důstojníků. Byli nedisciplinovaní, zkorumpovaní a suroví.“

Bizarní Čankajškův kult, nacistické středoškolské průvody a důkladná politická a historická nevědomost! Neustálé snahy zkorumpovat malé chudé země ve všech koutech světa... Hrají do rukou Západu, provokují Čínu. Jaké místo se z Tchaj-wanu stalo!

Říše Západu však obvykle není příliš vybíravá, pokud jde o její spojence. Pokud se Filipíny a Vietnam rozhodnou uzavřít mír s Čínou, pak by Japonsko, Jižní Korea a Tchaj-wan mohly být tím jediným, co Washingtonu v Asii zbylo, aby mu pomohly zažehnout konflikt.

Možná právě proto se nově zvolený americký prezident snaží přijmout území, které ctí jako hrdina a otec zakladatel masového vraha a jehož učitelé dějepisu nosí nacistické uniformy a salutují replikám tanků wehrmachtu.