Globální NATO: Expanze a eskalace

Podrobnosti

Vytvořeno 16. 7. 2024

Twitter

Zásadní projev Sevim Dagdelenové, poslankyně Bundestagu, na summitu „Ne NATO – ano míru“ ve Washingtonu DC 6. července 2024

NATO těsně před 75. výročím odhodilo masku. A summit NATO ve Washingtonu je v tomto zjevení jedním zvlášť poučným okamžikem. Dějiny osvícenství nás učí nikdy nepřijímat sebeobraz člověka nebo organizace za bernou minci. Totéž platí o raných zdrojích osvícenských myšlenek ve starověkém Řecku. Už Řekové měli tento vnitřní náhled. Nad Apollónovým chrámem byla vepsána poučka: Poznej sám sebe.

Bereme-li toto přikázání ne lehce jako jemnou připomínku mezí lidského myšlení, ale také jako význam toho, na čem trval předsokratovský řecký filozof Herakleitos – totiž že „Všem lidem náleží poznávat sebe sama a uvažovat.“ – pak musíme sebepoznání považovat za základní lidskou vlastnost, která by se snad měla vztahovat i na naše organizace.

U NATO se však zdá, že je to přesně naopak. Pro NATO je popírání své skutečné podstaty součástí podstaty organizace. Nebo jinak řečeno, téměř meditativní ponoření do vlastního sebeobrazu je součástí podstaty vojenské aliance. O to víc je pak udivující, že západní média se tak často spokojí s tím, že tisíce opakování tohoto sebeobrazu promítnou zpět na veřejnost, bez otázek a bez toho, aby se zamyslela nad tím, zda obraz adekvátně představuje realitu.

Ve skutečnosti se 75 let NATO rovná 75 letům popírání, i když s dramatickým rozšířením rozsahu a záběru v posledních letech.

Částečně je to dáno tím, že se nyní vytrácejí tři velké mýty o NATO.

Prvním je ústřední mýtus, že NATO je organizované coby obranné společenství, zavázané mezinárodnímu právu: NATO že je společenstvím ústavních států prosazujících právo, umožňujících mezinárodnímu právu řídit své jednání tak, aby neexistovalo za jiným účelem, než je obrana území jeho členů.

Když se však vyptáme na skutečnou politiku NATO, co zjistíme?

V roce 1999 vedlo samo NATO v rozporu s mezinárodním právem agresivní válku proti Svazové republice Jugoslávie. Mezi válečné zločiny NATO patřilo bombardování televizní stanice v Bělehradě a údajně náhodný bombový útok na čínské velvyslanectví, při němž zahynuli tři čínští novináři.

V roce 2011 NATO zaútočilo na Libyi. Zneužilo rezoluci Rady bezpečnosti OSN k vedení války za změnu režimu, jejímž výsledkem bylo mimo jiné to, že se část země dostala pod vládu islamistů; Libye se celkově ocitla ve stavu děsivé bídy, a dokonce utrpěla návrat otroctví.

V Afghánistánu se NATO od roku 2003 zapojilo do války daleko od území Aliance, jen aby o 20 let později předalo moc Tálibánu – jehož svržení bylo deklarovaným cílem invaze. Tato dvacetiletá válka v Afghánistánu se vyznačovala četnými válečnými zločiny – například leteckým úderem USA v říjnu 2015 na nemocnici Lékařů bez hranic v Kunduzu – které, netřeba dodávat, zůstaly nepotrestány.

NATO převzalo motto mušketýrů: všichni za jednoho a jeden za všechny. To v praxi znamená, že skutky jednotlivých členů NATO musí být připsány i samotné organizaci. Brownova univerzita vyčíslila počet obětí válek USA na Blízkém východě jen za posledních 20 let na 4,5 milionu lidí – válek, jako byla ta v Iráku, založených na lžích, a které nebyly ničím jiným než nehorázným porušováním mezinárodního práva.

Sebevědomí NATO jako společenství pro obranu při dodržování mezinárodního práva prostě neodpovídá realitě. Musíme spíše vyvodit opačný závěr.

NATO je společenstvím nezákonnosti a porušovatelů mezinárodního práva, kteří, ať už samostatně nebo jako organizace, vedou agresívní války na politicky oportunistickém základě.

Druhým mýtem, jenž na veřejnost zapůsobil asi nejtrvaleji, je představa NATO coby společenství demokracií zakotvených v právním státě. Pokud však zkoumáme minulost alespoň s trochou péče, tato lichotivá sebeprezentace okamžitě splaskne ošklivým a ostudným záznamem. Až do roku 1974 vládla v Portugalsku, které bylo členem NATO, fašistická diktatura, jež vedla krví nasáklé koloniální války v Angole a Mosambiku. Ti, kteří kladli odpor, byli zahnáni do koncentračních táborů jako Tarrafal na Kapverdách, kde bylo mnoho Angolanů a Guinea-Bissauanů umučeno k smrti. Stejně jako fašistické Portugalsko byly Řecko i Turecko po vojenských převratech členy NATO.

Samotné NATO, jak dnes víme, uvedlo do pohybu operaci Gladio, tajnou organizaci, která měla být aktivována vždy, když hrozilo, že demokratická většina bude hlasovat proti členství v NATO. Například v Itálii byly teroristické útoky prováděny ve jménu krajně levicových skupin, aby zdiskreditovaly italskou komunistickou stranu v jejím úsilí o sestavení vlády.

Někdo by mohl namítnout, že se zde odvoláváme na minulou éru a že NATO je nyní připraveno být povoláno do globálního boje demokratů proti autokratům. I v tomto bodě však musí každý seriózní pozorovatel dospět k závěru, že v tomto aspektu sebeobrazu Aliance 21. století není něco v pořádku.

Vezměme si Turecko pod vedením prezidenta Erdoğana. Opakovaně vedl ilegální války proti Iráku a Sýrii, podporoval islamistické teroristické skupiny v Sýrii a podle vlastního hodnocení německé vlády z roku 2016 je odpalovací rampou pro islamisty; přesto Turecko vždy bylo a dodnes zůstává váženým členem NATO.

Se Saúdskou Arábií a Katarem jsou dnes uzavřeny dvoustranné bezpečnostní dohody, takové jako ty uzavřené s Frankovým Španělskem, a to i s plným vědomím, že tyto státy jsou otevřeně antidemokratické. Je zřejmé, že jediným smysluplným kritériem pro jednání s Aliancí je geopolitická výhoda. NATO není ani společenstvím demokracií, ani neexistuje proto, aby bránilo demokracii.

Třetí: NATO v současnosti prohlašuje, že chrání lidská práva. I kdybychom přehlédli, jak akce NATO milionkrát pošlapávají práva na práci, zdraví a přiměřené bydlení – uprostřed rostoucí chudoby a historicky vzestupného přerozdělování bohatství na domácí scéně – takový účelový obraz v mezinárodních záležitostech neobstojí.

Jak zde diskutujeme, vězni zajatí Spojenými státy v takzvané „globální válce proti teroru“ stále strádají v zátoce Guantánamo, kde jsou bez soudu drženi už téměř čtvrt století. Taková je realita „lidských práv“ ve vedoucím státě NATO. Pokud jde o svobodu názoru a tisku, USA, podporované svými pomocnými silami v NATO, se pokusily udělat z Juliana Assange exemplární příklad tím, že ho 14 let mučily. Jeho jediným zločinem bylo, že odhalil americké válečné zločiny veřejnosti. Poté proti němu byla zahájena pomlouvačná kampaň; Hillary Clintonová a Mike Pompeo otevřeně uvažovali o jeho vraždě. To je tak trocha reality vztahu NATO k lidským právům.

Jsem nadšená, že mohu konečně říci, že Julian Assange je nyní svobodný člověk. A Julian je neporažen. Mezinárodní kampaň za Assange, všechny důvěrné rozhovory a podobně, byly nakonec úspěšné. Musíme si ale také uvědomit, že boj za svobodu Juliana Assange byl také součástí boje za svobodu jako takovou. A tento boj zuří i zde, v samém srdci systému NATO.

Vzhledem k hustotě propagandy, k tomu, jak neúnavně působí při oslavách mytologie NATO, je téměř zázrak, že se podpora NATO nejen hroutí na celém světě, ale že právě ti, kdo jsou jeho propagandě nejvíce vystaveni, jsou vůči vojenskému paktu stále skeptičtější.

Ve Spojených státech v posledních letech trvale klesá veřejná podpora NATO, a zároveň většina v Německu zpochybňuje princip obrany všech členů; to znamená, že už nejsou připraveni se zavázat k článku 5 Severoatlantické smlouvy.

Proč tomu tak je? Proč lidé začínají mít pochybnosti o NATO – navzdory náporu propagandy?

Odpověď je vcelku jednoduchá: tuto krizi způsobuje samo NATO a lidé to cítí.

Zatímco její obhájci o alianci hovoří jako by byla věčná, snaha této organizace o eskalaci na Ukrajině a její expanzi do Asie vlastní kapacity Aliance přesahuje. Stejně jako u většiny říší, i NATO padá do pasti samovolného nadměrného roztahování. V tomto ohledu je NATO politickou zkamenělinou, nepřipravenou poučit se z porážky Německé říše v první světové válce a zdá se, že opakuje hrubou chybu císařského Německa, pouze v globálním měřítku.

Německá říše věřila, že může vést válku na dvou frontách. Dnes v NATO nabývá na síle podobné přesvědčení, že se musí nejen postavit Rusku a Číně, ale že se má také angažovat na Blízkém východě. To je nárok na globální hegemonii, který se nyní formuluje. Jaká arogance!

NATO se evidentně vidí ve vedení války na třech frontách. Kdyby to však udělalo, jeho porážka by byla jistá hned od začátku.

Vzhledem k tomu je jen logické, že se na tento týden plánují tři konkrétní schůzky na summitu NATO. První z nich je pracovní schůzka věnovaná dalšímu posilování vlastního přezbrojování Aliance. Další na pořadu jednání je Rada NATO-Ukrajina. Ta má jednat o tom, jak lze rozšířit štědré finanční transfery a závazky NATO vůči Ukrajině, s nárůstem dodávek zbraní a případným členstvím Ukrajiny v NATO. Za třetí se uskuteční schůzka s AP4 čili asijsko-pacifickými partnery – Austrálií, Japonskem, Novým Zélandem a Jižní Koreou – a schůzka s vedoucími představiteli EU.

Pětasedmdesát let po svém založení má NATO prosazovat vystupňovanou bojechtivost na Ukrajině a expanzi do Asie. Záměrem je pokročit v NATO-izaci Asie a zavést tam strategii, o níž se domnívá, že ji již úspěšně nasadila proti Rusku.

Prozatím se v Pacifiku nezaměřuje primárně na přímý vstup asijských zemí do NATO, ale spíše na rozšiřování sféry vlivu NATO prostřednictvím bilaterálních bezpečnostních dohod – a to nejen s AP4, ale také s Filipínami, Tchaj-wanem a Singapurem.

Stejně jako byla Ukrajina postavena jako frontový stát proti Rusku, NATO doufá, že promění asijské země, jako jsou Filipíny, ve vyzyvatelské státy vůči Číně. Prvotním cílem je zapojit se do studené proxy války, ale zároveň se připravit na horkou proxy válku USA a NATO v Asii.

A stejně jako se rozšíření NATO uskutečňovalo podle principu „vařící se žáby“ ve vztahu k Rusku, přičemž rozšíření postupovalo postupně, aby nevzbuzovalo přílišné podezření Ruska, politika zadržování Číny nyní sestává z řazení států jeden po druhém do falangy připravené na válku. Cílem je jako vždy vyhnout se nutnosti vést takovou válku sám, ale mít přístup ke zdrojům Spojenců, aby se tyto studené a posléze horké války vedly. Tento vývoj provází hospodářská válka, která je nyní namířena i proti Číně a jejíž hlavní břemeno nesou ekonomiky amerických klientských států.

USA a NATO ve skutečnosti uplatňují válečnou metodu, kterou stanovil starověký čínský vojenský stratég Sun-c’, jenž radil, že typem válčení, o jehož vedení by stát měl usilovat, je ten, při němž se nepoužívají vlastní zdroje.

Problémem stratégů NATO zde není jen jejich ochota podpálit celý svět, ale také riziko, které si sami přivodili svými globálními domýšlivostmi, což jen podporuje spojenectví mezi těmi státy, které odmítají NATO. Politika NATO skutečně hrála významnou roli ve vzestupu zemí BRICS, neboť toto seskupení je pro mnoho států prostředkem k ochraně vlastní svrchovanosti.

Paradoxně pak platí, že pokud existují síly, které dnes prosazují multipolární svět, je třeba USA a jejich spojence v NATO považovat za jedny z nejvýznamnějších. Dokonce i státy jako Indie a Vietnam se strategii NATO odmítají podřídit.

A se svou bezpodmínečnou podporou krajně pravicové vlády Benjamina Netanjahua ztrácí NATO na globálním jihu veškerou morální legitimitu, neboť je považováno za spolupachatele izraelských válečných zločinů.

Jak už bylo zmíněno, veřejná podpora NATO odhodlaného k eskalaci a expanzi se na Západě drolí. V Německu odmítá vstup Ukrajiny do NATO 55 % lidí. Většina je proti dodávkám zbraní na Ukrajinu a přeje si okamžité příměří. Ve Spojených státech se finanční pomoc Ukrajině, dosud 200 miliard USD, stala krajně nepopulární. Rostoucí počet lidí si přeje zastavení toku peněz do systému v Kyjevě, který je nejen zkorumpovaný, ale ctí krajně pravicový státní kult kolem nacistického kolaboranta Stepana Bandery.

Mýty NATO ztrácejí na lesku. Strategie Aliance podléhá vlastnímu imperiálnímu přehnanému rozšíření. To, co nyní potřebujeme, je okamžité ukončení dodávek zbraní na Ukrajinu a konečně příměří tam. Ti, kdo hledají mír a bezpečí pro vlastní obyvatelstvo, musí zastavit agresivní politiku expanze do Asie.

Boj proti NATO je v konečném důsledku bojem za vlastní svrchovanost. Evropě coby alianci klientských států hrozí kolaps. Emancipace, jak ji vidíme v Latinské Americe, se teprve musí projevit. Prvním krokem by bylo přestat se nechat vodit za nos vojenskou aliancí, která svou agresivní strategii financuje sociální válkou vedenou svými ústavou danými vládami proti vlastnímu obyvatelstvu.

Konference: No to NATO – Yes to Peace   6.-7. července 2024, Washington D.C.

překlad VS

více od poslankyně Bundestagu za BSW na www.sevimdagdelen.de

• < Předchozí
• Další >