Politická zpráva KS Británie k britským volbám

Podrobnosti

Vytvořeno 23. 7. 2024

Twitter

Generální tajemník komunistické strany (KS Británie; pozn. překl.) Robert Griffiths předložil hlavní politickou zprávu na zasedání ústředního výboru 7. července 2024.

Souhrn je níže.

4. července (2024) Labour Party pod Starmerovým vedením získala nejvýraznější většinu křesel (o 174) ve Westminsteru (britský národní parlament; pozn. překl.) od roku 1997 a druhou největší od vítězství koaliční Národní vlády ve 30. letech (20. stol.).

Jaké faktory vytvořily takzvanou labouristickou „lavinu“?

Za prvé, propad hlasů toryů: klesl ze 14 milionů v prosinci 2019 na 7 milionů, ze 44 procent průzkumů na 24%, se ztrátou 223 křesel. K nejvýraznějšímu propadu došlo ve volebních obvodech podporujících brexit.

Za druhé, vzestup Reform UK: soukromá společnost s ručením omezeným Nigela Farageho výrazně přesáhla 644 tisíc hlasů v roce 2019 pro jeho Stranu brexitu, která si vybojovala méně než polovinu křesel, aby pomohla kandidátům toryů. Reform UK plc (doslova „veřejná spol. s ručením omezeným“; pozn. překl.) letos získala 4 miliony (více než Liberální demokraté) a toryům sebrala pět křesel.

Kromě toho vpád Reform stál torye až 180 křesel, z nichž většinu získali nebo si udrželi labouristé.

Za třetí, oživení LibDems (Liberálních demokratů): ani ne tak v počtu hlasů (3,5 milionu) nebo v průzkumech, ale v počtu získaných křesel – z 15 na 72 – nejvíce na úkor toryů.

Za čtvrté, krach SNP (Skotské národní strany): ztráta třetiny jejich volebního podílu a 39 ze 48 křesel, z toho 36 ve prospěch labouristů.

Vzhledem k tomu, že pravicové hlasování se rozdělilo podstatněji než kdykoli předtím od konce první světové války a ožívající hnutí LibDem přitahovalo toryovské hlasy zejména v jižní Anglii, umožnil systém First Past the Post (většinový systém; vítěz bere všechno) labouristům získat dalších 206 křesel.

K tomu došlo i přesto, že labouristé letos (9,7 milionu) pod vedením Keira Starmera získali o více než půl milionu hlasů méně než v roce 2019 (10,3 milionu) a o více než 3 miliony méně než v roce 2017 (12,9 milionu).

Zatímco nižší volební účast znamenala, že podíl labouristů v průzkumu mírně vzrostl 4. července, labouristům jako podílu na celkovém počtu voličů klesl počet hlasů z 28% v roce 2017 a 22% v roce 2019 – obojí pod vedením Jeremyho Corbyna – na 20% 4. července.

Za těchto okolností lze navzdory usnesení na konferenci Labouristické strany v roce 2022 jen těžko předpokládat, že by vláda Keira Starmera odsouhlasila nějaké posuny k systému hlasování pro poměrné zastoupení do Westminsterského parlamentu.

Nižší volební účast sice znamenala, že podíl labouristů v průzkumu veřejného mínění 4. července mírně vzrostl, ale podíl labouristů na celkovém počtu voličů klesl z 28 % v roce 2017 a 22 % v roce 2019 – obojí pod vedením Jeremyho Corbyna – na 20 % ke 4. červenci.

Za těchto okolností lze navzdory usnesení na konferenci Labouristické strany v roce 2022 jen těžko předpokládat, že by vláda Keira Starmera odsouhlasila nějaké kroky směrem k systému hlasování o PR ve westminsterském parlamentu.

Labouristé dnes obsazují téměř dvě třetiny křesel s pouhou třetinou hlasů občanů. Toryové jsou tentokrát zastoupeni jen mírně nadprůměrně, zatímco LibDems se těší proporcionalitě.

Reform UK se 14 % hlasů a Zelení se 7 % jsou však hrubě málo zastoupeni v tom, co je největším nesouladem hlasů a křesel od doby, kdy bylo téměř před sto lety, v roce 1928, dosaženo rovného volebního práva (pro ženy).

Komunistická strana se ve věci demokratického principu nadále zasazuje o skutečný systém poměrného zastoupení, přičemž naše preference jsou jednotné převoditelné hlasy ve vícečlenných volebních obvodech.

Hlavní rysy

Je zřejmé, že nejdůležitějším rysem letošních všeobecných voleb byly porážka toryů a zvolení labouristické vlády.

Komunistická strana vítá tento výsledek na základě našeho hlavního usnesení na 57. sjezdu strany loni v listopadu. Řekli jsme, že takový výsledek s největší pravděpodobností zvýší morálku, očekávání a požadavky dělnické třídy a dělnických a pokrokových hnutí.

Nyní musíme – společně s našimi přáteli a spojenci – pracovat na tom, aby se tento požadovaný výsledek stal pevnou realitou.

Musíme si také uvědomit, že toto labouristické vítězství a nová správa Keira Starmera stojí na mělké a křehké základně. To mimo jiné znamená, že poptávku a boj za levicovou a progresivní politiku ze strany této labouristické vlády nelze odložit na druhé funkční období, které možná nikdy nenastane.

Pokračující pokles volební účasti (z 69 % v roce 2017 na 62 % v roce 2019 a 60 % letos v červenci), který je obzvlášť výrazný ve starších průmyslových a tradičně pro-labouristických oblastech, potvrzuje zkušenosti mnoha našich 14 kandidátů a volebních týmů v dělnických komunitách: konkrétně to, že nepřátelství lidí vůči toryům se nevyrovnalo žádné míře nadšení pro labouristy Keira Starmera a jejich povrchní či chabou sociální a ekonomickou politiku.

Miliony lidí z dělnické třídy a jejich místní komunity nevěří, že dnešní labouristická strana reprezentuje jejich zájmy coby jednotlivců, rodin, komunit ani jako třída.

Vedení labouristů argumentovalo, že odvážnější politika by odpudila potenciální takzvané „střední třídy“ a stoupence toryů a Lib-Dem.

Přesto každý průzkum veřejného mínění v posledních letech ukázal většinovou podporu napříč naší společností pro takovou levicovou a pokrokovou politiku, jako je vyšší zdanění osobního majetku a firemních zisků, daň z transakcí finančních spekulací, omezení odměn bankéřů, veřejné vlastnictví veřejných služeb a Royal Mail (Královské pošty), penzijní spravedlnost pro ženy, konec charitativního statusu pro soukromé školy a více veřejných investic do zdravotnictví, obecního bydlení, veřejné dopravy a zelené energie.

To je politika, jež vítězí ve volbách, ne poražení ve volbách.

Čí Labour Party?

Starmerovi labouristé ji odmítli, protože nové vedení strany pokračuje ve snaze změnit celý základ, orientaci a charakter strany založené dělnickými třídami a socialistickými organizacemi na úsvitu 20. století.

Odvážnost labouristů je však vidět, když jde o zahraniční a vojenské záležitosti. Tady – ani v britských médiích vládnoucí třídy – není prostor pro argumenty o oddanosti NATO, podpoře amerických válek a izraelské genocidě, pokračujícím vojenském obklíčení Číny, zvýšených výdajích na zbrojení a významném rozšíření britského arzenálu jaderných zbraní.

Posílení míru a protiválečného hnutí musí být hlavní prioritou politické práce komunistické strany v nadcházejícím období.

Samozřejmě, na podřízenosti labouristické vlády požadavkům britského imperialismu po celém světě není nic nového.

Novum je tak zbabělá kapitulace před požadavky finančního kapitálu ještě před nástupem do funkce.

Viděli jsme, jak rychle a cynicky Keir Starmer od svého povýšení do čela strany v roce 2020 upustil od pokrokových politických slibů.

On a jeho spolupracovníci eliminovali levicové poslance a aktivisty v bezprecedentním rozsahu. Bezpeční, konformní a kariéristické žáky „projektu“ shodili do bezpečných labouristických křesel za souhlasu odcházejících poslanců.

17. června vystoupila stínová kancléřka Rachel Reevesová na snídaňovém setkání vedoucích pracovníků společnosti – včetně šéfů Barclays, BT, Glaxo-Smith-Klein, Lloyds a Santander – ohledně stranického manifestu: „Opravdu doufám, že až si ho přečtete, nebo pokud si přečtete část o ekonomice, uvidíte na něm své otisky prstů“.

Není divu, že firemní a individuální dary pro Labour Party v roce 2022 předstihly příspěvky odborů a nyní se předhánějí. Loni s 14,6 miliony liber darovali bohatí a velcí podnikatelé labouristům více než dvojnásobek toho, co odbory.

To je součástí širšího přebírání politiky zavedené sestavy velkými penězi, přičemž finanční dary politickým stranám se loni téměř zdvojnásobily na 93 milionů liber. Za první tři týdny kampaně před všeobecnými volbami v roce 2024 získaly strany přes 12 milionů liber, z toho dvě třetiny připadly labouristům, přičemž bohatí dárci převýšili odbory v poměru tři ku jedné.

Nebezpečí a příležitosti

Výsledek všeobecných voleb také zdůrazňuje nebezpečí a příležitosti, kterým čelí dělnická třída, lid a naléhavá potřeba vybudovat jednotnou frontu dělnických organizací, která by bojovala za levicovou a pokrokovou politiku.

Za prvé, vzestup Reform UK a jeho potenciál přilákat hlasy a oddanost značné části dělnické třídy by neměly být podceňovány. Kromě zisku pěti křesel skončila druhá v 98 volebních obvodech, z nichž téměř všechny nyní drží labouristé.

Británie není imunní vůči podstatnému nárůstu podpory krajní pravice v budoucnosti. Neoliberalismus zde stejně jako jinde za posledních 40 let zpustošil průmysl, životní úroveň i společenství dělnické třídy.

Navíc, jako imperialistická mocnost se všemi reakčními dědictvími kolonialismu, jako je rasismus a militarismus, jsou lidé v Británii stejně zranitelní vůči rasistickým a nacionalistickým argumentům jako lidé ve Francii, Německu, Itálii a dalších evropských imperialistických zemích.

Proto musí být Reform UK odhalena v masovém měřítku jako pravicová strana s některými hluboce protidělnickými třídními politikami, která obsahuje významné krajně pravicové a profašistické prvky.

Komunistická strana vydá v nejbližších týdnech brožuru o Reform UK. Také zintenzivníme naši protirasistickou práci v odborech a místních komunitách a budeme spolupracovat s nesektářskými protirasistickými a antifašistickými orgány všude tam, kde je to možné.

Za druhé, nelze dopustit, aby obroda Liberálních demokratů lidi oklamala.

Prosazuje zájmy britského monopolního kapitalismu, britského imperialismu „s lidskou tváří“. Mohla by případně tvořit součást politického a dokonce volebního přeskupení s labouristickými a středopravicovými konzervativními silami, pokud by Starmerova vláda sama o sobě nedokázala do příštích všeobecných voleb adekvátně zastupovat zájmy vládnoucí třídy.

Ve Skotsku následoval volební kolaps SNP po dvou změnách stranického a vládního vedení v důsledku finančního skandálu a politického chybného úsudku. To – spolu s vítězstvími labouristů – pravděpodobně přinejmenším dočasně otupí hnutí za nezávislost, přičemž nedávné průzkumy veřejného mínění ukazují od konce roku 2022 značný pokles nadšení pro skotskou nezávislost.

Tato nová situace nabízí prostor pro návrat třídní politiky a pro prosazení pokrokového federalismu, kdy komunistická strana úzce spolupracuje s prvky pro-federalismu v Labouristické straně a dokonce v SNP a ve skotské Straně zelených.

Ve Walesu toryové ztratili všech 13 křesel. Navzdory tomu, že Wales ztratil osm ze svých 40 volebních obvodů, labouristé získali šest křesel navíc, i když se jejich podíl v průzkumu sotva zvýšil. Plaid Cymru (Velšský parlament; pozn. překl.) udělal malý pokrok, pokud jde o křesla a podíl hlasů.

Velšská účast však klesla téměř o 11 bodů na 56 %, což odráží rozsáhlé odcizení od zavedené politiky obecně a Labouristické strany zvlášť.

V důsledku konfliktů mezi velšskou a westminsterskou vládou a parlamenty ohledně centrálního financování, velšské legislativy a parlamentního zastoupení a relativní slabosti hnutí za nezávislost se ve Walesu rozšířil potenciál pro získání široké podpory pro pokrokový federalismus.

Tento víkend premiér Starmer objížděl Británii a snažil se „obnovit“, jak to nazval, vztahy mezi centrální a decentralizovanou vládou.

Zdaleka nejlepším základem pro to nejsou hezká slova a prázdné sliby, ale nové ústavní uspořádání, které zaručuje rovné postavení britským voličským národům a umožňuje stávajícímu skotskému a velšskému parlamentu ekonomicky a finančně zasáhnout v zájmu svých národů proti tržním silám monopolního kapitalismu.

Zelení po celé Británii získali nejen čtyři křesla v Anglii; více než zdvojnásobili svůj podíl v průzkumu na 7 % a skončili druzí ve 47 volebních obvodech. Ze všech stran ve Westminsteru byl jejich manifest patrně nejpokrokovější, navzdory jejich nedávnému obratu k NATO.

Postup Zelených podtrhuje význam ekologických otázek a rostoucí povědomí o změně klimatu jako existenční hrozbě. Komunistická strana na všech úrovních se těmito záležitostmi stále důsledně a komplexně nezabývá a ukazuje, jak jsou kapitalismus, imperialismus a militarismus neslučitelné s budoucností lidstva, naší planety a jejích nejchudších národů.

Vítězství Jeremyho Corbyna je třeba přivítat jako vítězství levicové a antiimperialistické politiky. Jiným bývalým labouristickým levicovým a nezávislým levicovým kandidátům se však průlom nepodařil, i když někteří měli v průzkumech docela dobré výsledky.

Levicoví labourističtí poslanci jako Richard Burgon, Zara Sultana, Paula Barkerová a Diane Abbottová si svá křesla udrželi, ale budou tvořit jen malou menšinu parlamentní Labour Party.

Odborová a socialistická koalice poté, co v letech 2017 a 2019 podpořila hlasování za labouristy pod vedením Jeremyho Corbyna, postavila tentokrát 40 kandidátů s průměrným počtem hlasů 314 pro každého.

Workers Party (Dělnická strana) měla 152 kandidátů s průměrným počtem hlasů 1 383.

Manifest Dělnické strany sice obsahoval spoustu levicové a pokrokové politiky, není však jasné, nakolik byl reprezentativní pro mnoho kandidátů Dělnické strany, z nichž mnozí byli motivováni především propalestinskými a náboženskými sympatiemi. Teprve se uvidí, jak se bude straně dařit po ztrátě křesla lídra George Gallowaye v Rochdale.

Čtrnáct kandidátů komunistické strany (KS Británie; ostatní komunistické strany na území Velké Británie zpráva nezmiňuje, osobně vím o existenci čtyř; pozn. překl.) získalo celkem 2 622 hlasů, přičemž průměr byl 187 na jednoho kandidáta (136 pro devět kandidátů v roce 2015). Naše centrální a místní volební týmy vyrobily a pomohly distribuovat téměř milion volebních adres, letáků a plakátů, získaly nové členy a politicky, organizačně i geograficky prorazily na nové půdě.

Čtrnáct kandidátů komunistické strany získalo celkem 2 622 hlasů, v průměru 187 na jednoho kandidáta ( v roce 2015 136 pro devět kandidátů). Naše centrální a místní volební týmy vyrobily a pomohly distribuovat téměř jeden milion volebních adres, letáků a plakátů, získaly nové členy a politicky, organizačně i geograficky prorazily.

Nezávislí propalestinští kandidáti získali celkově čtyři křesla od labouristů ve volebních obvodech s početnou muslimskou a arabskou populací.

V severním Irsku Sinn Fein (irská republikánská soc-dem; pozn. překl.) nahradila DUP (pravicoví demokratičtí unionisté; pozn. překl.) jako hlavní stranu, pokud jde o křesla a podíl hlasů, ačkoliv nedošlo k žádnému zásadnímu posunu v celkové rovnováze mezi republikánskými/nacionalistickými stranami na jedné straně a unionistickými/loajalistickými stranami na straně druhé.

Nicméně postup Sinn Fein na severu i jihu (Sev. Irsko a Irská rep.) – volby se mají v Irské republice konat do roka – podpoří debatu kolem celoirských vztahů, hraničního průzkumu a znovusjednocení, což podtrhuje potřebu, aby Komunistická strana Británie konzultovala CP Irska, kdykoli to bude nutné.

V každém případě musí být dělnické hnutí v Británii získáno, aby se postavilo proti jakýmkoli pokusům britské vlády bránit cestě k irské integraci a jednotě.

Strategie vládnoucí třídy

Další hlavní rys výsledku všeobecných voleb – porážka Konzervativní strany – vyvolává otázku: jak bude vládnoucí kapitalistická třída přistupovat k volební politice v nadcházejícím období?

Je příliš brzy na závěr, že přijímá labouristy jako svou stálou, masovou volební stranu, i když Starmer a Reeves by si možná přáli něco jiného.

Ovlivňovat velkou stranu a podporovat jistého vítěze je jedna věc, ale monopolní kapitál a jeho masová média zatím labouristy nepodporují do té míry, do jaké podporovali torye po většinu 20. století.

Starmerova vláda se zatím neukázala jako nejvytrvalejší loajální, poslušná a volebně úspěšná služebnice britského státního monopolního kapitalismu tak, jako konzervativci v letech 1924 až 1997.

Přesto toryové smazali svou stopu, kdy rostoucí část strany vedla kampaň za brexit a vyvedla Británii z EU proti přáním a zájmům většinové části britského monopolního kapitálu.

Nyní tato strana utrpěla historicky největší porážku ve všeobecných volbách a ztratila miliony hlasů ve prospěch Reform UK, která je nejen protiunijní, ale jejíž současná politika by také mohla narušit životně důležitá spojenectví britského imperialismu s NATO a zkorumpovanými arabskými diktaturami.

Brzy by se mohl strhnout nelítostný boj mezi středopravými a krajně pravicovými kandidáty na vedení Strany toryů. Ta by mohla stranu rozštěpit, vítězná krajní pravice by usilovala o spojenectví či fúzi s Reform UK nebo poražená krajní pravice by se připojila k plc Nigela Farage.

Přeskupení by s největší pravděpodobností vytvořila nestabilní, tvrdohlavou a bezohlednou formaci, která by upřednostnila britskou nacionalistickou demagogii před zájmy finančního kapitálu, pokud jde o záležitosti obchodu, obchodu, pracovního trhu, veřejných financí a světové geopolitiky.

Britský monopolní kapitál by dal přednost návratu stabilnějšího, poslušnějšího, středopravého vedení v Konzervativní straně, ačkoliv je obtížné si takový vývoj v nejbližší době představit.

To ponechává otevřenou možnost, že se velké firmy budou snažit zvýšit svůj vliv na vedení Labour Party a její politiky. K zajištění tohoto stavu by mohla pomoci hotovostní vazba, kdy jedním směrem proudí dary, zatímco druhým proudí kontrakty a daňové pobídky.

Může být příznačné, že už dnes ministr zahraničí David Lammy vyhlašuje potřebu „resetovat“ vztahy s EU, když se premiér připravuje na předsednictví summitu Evropského politického společenství, který proběhne 18. července v Londýně.

Labouristé rozhodně nemají mandát k tomu, aby začali rušit brexit, přestože by to jejich firemní pokladníci uvítali.

Další oslabení nebo dokonce zrušení vazby mezi odbory a labouristy by mohlo přesvědčit velké části monopolního kapitálu, že se Labour Party stala bezpečnou stranou volby pro velké podniky.

Příštích pět let by tak mohlo docela dobře rozhodnout, zda labouristé přestanou být volebním prostředkem pro dělnickou třídu: takovým, který nejenže může vyhrát volby, ale který také uzákoní reformy, které posílí postavení dělnické třídy – materiálně, organizačně, politicky – ve vztahu k monopolnímu kapitálu.

Pokud by se to nepodařilo, když labouristé již popáté vyhráli všeobecné volby s výraznou fungující většinou, znamenalo by to konec jakékoli představy, že strana má hrát nějakou roli při otevírání cesty k socialismu.

Výzvy před námi

Mezitím je pro komunistickou stranu prioritou bojovat proti pravicové politice této nové labouristické vlády a snažit se ji postrčit doleva.

To může znamenat jedině vybudování Sjednocené fronty dělnických organizací kolem levicového programu, v jádru Lidové fronty levicových a pokrokových sil, která bude zpochybňovat zájmy a výsady britského monopolního kapitalismu a britského imperialismu na všech frontách.

Pokud by se levice nedokázala na tomto základě zorganizovat, existuje velmi reálné nebezpečí, že se vakuum bude snažit vyplnit krajní pravice a bude vystupovat jako jediný skutečný obránce dělnické třídy, lidu a „národa“.

Neschopnost či odmítnutí postavit se kapitalistickým tržním silám a neoliberalismu a bojovat za alternativu levice a dělnické třídy je přesně to, co zdecimovalo podporu tradičních sociálně demokratických stran v tolika zemích EU – a otevřelo cestu krajní pravici a neofašistickým stranám.

4. červenec naznačil potenciál Reform UK proniknout do komunit dělnické třídy, kde se tolik lidí domnívá, že je labouristé opustili.

 Bojovnost průmyslu za platy, pracovní místa a důchody by pomohla vytvořit základ pro Jednotnou frontu zde v dnešní Británii, zejména pokud labouristé dodrží svá „fiskální pravidla“, úsporná opatření a spoléhání se na soukromý sektor v oblasti průmyslových investic, výstavby domů, nižších cen energií a přechodu na čisté emise s nulovými emisemi uhlíku.

Mezitím by se ke stávkujícím zaměstnancům železnic a mladým lékařům mohli brzy připojit zaměstnanci místních samospráv, státní úředníci a oceláři.

Také místní odborové rady mohou hrát důležitou roli při budování Jednotné fronty a posilovat vazby mezi odbory a pracovišti na jedné straně a komunitami a kampaněmi dělnické třídy na straně druhé.

Průběh tohoto zápasu určí, zda může Labouristická strana hrát pokrokovou úlohu v boji za socialistickou transformaci společnosti.

Silnější a vlivnější komunistická strana bude jistě životně důležitá, pokud se má dělnická třída a národy Anglie, Skotska a Walesu vydat cestou socialismu.

Překlad VS

• < Předchozí
• Další >