Otrokářská ekonomika a kapitalismus II.-Zhroucení Afriky

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 8. 2007

Twitter

Ani Montesquieu, ani Voltaire se nemohli o nic takového pokusit, ale my můžeme nyní přijít s takovým příšerným výčtem a připsat jej k tíži ekonomickému systému založenému na přeměně nadhodnoty vydřené z nucené práce pracovníků-otroků v kapitál. Dvě stě padesát let po humanistech století osvícenství máme vše, co potřebujeme k tomu, abychom změřili barbarství rodícího se kapitalismu. Palubní deníky rejdařů; hlášení kapitánů; vyprávění cestujících; částky námořních pojistek, plány a počty plavidel; výpisy z účtů zbohatlých otrokářů; knihy osvobozených otroků; likvidace dědictví; hodnotu peněz; vyčíslené bilance trojstranného obchodu; záznamy lodních lékařů; prémie vyplacené lovcům uprchlých otroků; vyprávění o lynčování; zápisy ze soudních procesů a vyúčtování poprav.

Žádný seriózní historik tento výčet nepopírá. Žádný výzkumník dnešních dnů se nesnaží minimalizovat rozsah katastrofy, jíž byl pro Afriku střet s tápajícím kapitalismem evropských metropolí.
Ten mohl dosáhnout své zralosti jedině díky mimořádným ziskům vytvářeným invazí na jeden kontinent - Ameriku, a zhodnocovaným populacemi vyrvanými jinému kontinentu - Africe.
Je jasné, že deset milionů deponovaných Afričanů dosáhlo Nový svět v letech 1510 až 1860. Více než dva miliony zahynuly během přepravy. Osm milionů zmizelo mezi místem jejich zajetí v Africe a pobřežními stanicemi (kontory), kde byli naloděni ti, co přežili. Dospíváme tedy minimálně k dvaceti milionům osob, které byly odebrány africké demografii.
Ve velkém období obchodu s otroky v letech 1650 až 1850 dosahovala deportace 100 000 Afričanů ročně. Předtím, v letech 1500 až 1650 bylo toto tempo menší - 15 000 až 40 000 osob naloděných za rok. Nejstrašnější období se časově shoduje s rozmachem pěstování bavlny v USA v letech 1800 až 1850, kdy bylo ročně deponováno až 120 000 osob.
Je zřejmé, že nelze takto pouštět žilou kontinentu bez dramatických důsledků. Především ve statistické rovině přísného demografického „ušlého zisku je třeba poznamenat pravidelný pokles podílu Afriky na světové populaci. V roce 1600 představovala 30 % veškerého obyvatelstva Země. V roce 1800 počet klesl na 20% a pokles pokračoval až do roku 1900, kdy už jen 10 % lidstva žilo v Africe.
Nejvíce bylo dotčeno západní pobřeží od Senegalu až po Angolu. Pobřežní lesy a savany jsou doslova pročesávány africkými „králíčky", kteří se svými armádami chytají a následně posílají zajatce do oblasti směny. V těchto sektorech mužské obyvatelstvo slábne. Mezi Mauretánií a Senegalem bylo za tři století deponováno 20 % celkové populace. Demografický deficit na pobřeží Guiney, Beninského zálivu, Kamerunu a Angoly je takový, že ve většině krajin Sahelu a pralesů Konga dochází k strašné nerovnováze. Sotva 50 mužů na sto žen v Beninu, 70 mužů na sto žen v Biafře, méně než 50 mužů na sto žen v Kongu, Shaba a v Angole.
Více na severu, mezi střední Afrikou a Mali, na Pobřeží slonoviny a dále až do Gambie bylo sotva šest mužů na deset žen.
Neustálý pokles populace zapadní Afriky v průběhu tří století se vysvětluje tzv. každoročním pouštěním žilou. V průměru byli odvlečeni tři obyvatelé z tisíce. To se zdá být bez následků, aicje třeba říci, že to sice činí 3 % za deset let ale 30 % za sto let! S přihlédnutím ke krajním výkyvům a kolísání v průběhu doby se odborníci shodují, že minimálně 15 % obyvatelstva bylo v letech 1700 až 1850 z Afriky deportováno.
Vzhledem k této skutečnosti není možno v průběhu téhož období zaznamenat žádný vzestup celkové africké populace. Ve stejné době evropská demografie exportuje svůj přebytek do Nového světa a připravuje se na zabydlení světa celého.
Ekonomický dopad má neslýchanou prudkost. Království, která razila své mince, jsou uvržena zpět do kmenového stadia. Federace kmenů se rozpadají do kočovných společenství. Vybudované říše se drobí, města jsou opuštěna, pole ponechána ladem pro nedostatek rolníků. Všeobecná nejistota blokuje obchod, mezikontinentální směna se smršťuje na regionální úroveň. Dlouhodobá ekonomická stagnace doprovází demografický pokles.
Ekonomika loupežení a razií vyvolává nechuť k práci. Snadněji se zbohatne nebo jen přežije, jestliže se unese syn souseda, než obděláváním pole. Souběžně s tím ideologické a politické důsledky zhoršuji stagnaci kontinentu. Otrokářští králové prosazují násilím osobní diktatury, jež jsou opakem tradiční vesnické demokracie, místo poslušného a oddaného podřízení se začíná s pohlavárem jednat a jako povinné poplatky se nabízejí zajatci.
Uprostřed této kolektivní dekadence se výrazně zhoršuje postavení žen, jež se v důsledku deportace mužů staly nadpočetnými. Vznikají ohromné harémy tvořené koupenými ženami, vdovami, prodanými děvčaty, jež se nemají za koho provdat a jsou zbytečné. Se zajatci, kteří jsou příliš sešlí, než aby je Evropané koupili a s nadpočetnými starci se doplňoval již tak hojný lidský materiál určený k lidským obětem. Tato praxe dozná v Africe neblahého a prudkého vzestupu počínaje XVII. stoletím.
Kontinent se pomalu noří do barbarství, které doopravdy nikdy nepoznal. Obchod s otroky během afrického středověku byl vždy jen výjimečný, ne-li okrajový. Islámu se nepodařilo prosadit v Sa-helu polygamii. Lidské oběti byly vzácné a omezené na přesně stanovené příležitosti.
Současně doznává „africký trh“ opravdové strukturální přeměny. Před příchodem Evropanů žila černá Afrika kolem toho, co se nazývalo „saharským mořem". Centrální poušť, jíž procházely karavany jako plavidla od přístavu k přístavu, sloužila za ekonomický pól. Probíhal směnný obchod mezi západním pobřežím a východním Súdánem, a s islámskými civilizacemi Maghrcbu. Naproti tomu oceán lemovaný hustými pralesy sloužil za pomezí, které neposkytovalo žádný skutečný ekonomický zájem.
Jenže náhle se objevivší výstavba obchodních stanic (kontoni) evropskými mocnostmi, obrátila africkou ekonomiku jako pouhou ponožku směrem ven. Za necelé století se prosperující národy ze savan - savan porostlých stromy, staly zásobárnou otroků. Bojovná království z pobřežních pralesů získala převahu, když vytvářela opravdové říše „otrokářské ekonomiky". Jejich jedinou činností bylo pronikání do pokojných oblasti, razie, zajímáni, doprava a prodej zajatců.
Poměrná prosperita v důsledku ekonomického rozmachu západní Afriky (citelná již od XII. století) nemohla přežit takové nárazy. V roce 1800 se celý kontinent vrátil o tisíciletí zpět.

• < Předchozí
• Další >