"Oběti komunismu"-Pospíšil

Podrobnosti

Vytvořeno 5. 10. 2007

Twitter

Bylo to 16. prosince 1950. Náš muž se jmenoval Miloš Pospíšil. Začneme naše vyprávění odzadu - poslední »ilegální« akcí skupiny, kterou řídil. Ve zmíněný den zbytek členů tzv. Hor Hostýnských se vydal do Blazic na Kroměřížsku poněkud si přilepšit svůj rozpočet. V tamní záložně měli nemalou hotovost a parta nutně potřeboval peníze. Přijeli tedy sem. Když nikdo nebyl v místnosti spořitelny, vešel Miloš Pospíšil i s několika druhy dovnitř, na překvapeného pokladníka namířili samopaly a pistole a ten jim musel vydat všechny peníze, které v té chvíli zde byly.

Šlo o 137 500 korun. Jakmile je teroristé dostali, přerušili telefonní spojení a s hrozbou, aby hned nic pokladník nepodnikal, jinak - se ztratili. V té době byla Bezpečnost skupině již na stopě a netrvalo dlouho a ještě před přesunem na Slovensko, kde chtěli pokračovat v činnosti, byli postupně její jednotliví členové zadrženi. I velitel Miloš Pospíšil se dostal do rukou příslušníků bezpečnostních složek. Měl za sebou toho tolik, že to vydalo na několik svazků protokolů.

Ze správce teroristou
Miloš Pospíšil se po válce dostal do Krnova, Stal se národním správcem po německém majiteli kamenosochařské firmy, jež slušně vydělávala. Hroby, opravy domů, to všechno je potřeba v každé době. A zvláště pak po válce. Peněz bylo dost. Kdo by myslel na zadní kolečka? Pospíšil to nebyl. Když po únoru 1948 i tato firma definitivně znárodněna a do jejího čela byl jmenován jiný vedoucí, příjmy se scvrkly. Najednou bylo všechno jinak. Miloš Pospíšil se rozhodl to řešit po svém. S několika dalšími kamarády, s puškou a pistolí, byli rozhodnuti přejít hranice a třeba se i prostřílet. Byl však ještě rok osmačtyřicátý a tehdy terorismus byl ještě v plenkách, a tak, když je v Olomouci ještě před akcí zatkli, přiznali všechno. Po několika dnech, když se zavázali, že už budou dělat dobrotu, byli všichni, i Miloš Pospíšil, propuštěni na svobodu.
Jenže Pospíšil se nehodlal smířit na rozdíl od většiny jeho druhů s porážkou. Rozhodl se pro nový pokus opustit republiku, zároveň však do zahraničí chtěl přijít ověnčen nějakými výsledky. Soustředil kolem sebe několik dalších nespokojenců se společenským vývojem a znovu začal shromaždovat, což po válce nebylo nijak složité, zbraně a munici. Jenže i na tento záměr se přišlo a ještě před zatčením se Pospíšilovi podařilo uniknout a skrýt se. Kam však jít? Společně s kamarádem Pálou se utábořili v lesích U tří kamenů a snažili se obnovit zpřetrhané kontakty a doplnit svůj arzenál zbraní. Skutečně. Během krátké doby měli k dispozici další pistoli, po několika dnech jim dokonce přibyl samopal beretta s dvěma sty náboji, a to byl již dobrý počin pro případné akce..
Později byla činnost začínající skupiny zdokumentována. Na Bezpečnosti se proto objevil mimo jiné zápis:
1. června 1949 loupež u mlynáře a v hospodě v Babicích na Vsetínsku. Ztratilo se jidlo, peníze, pití.
24. června 1949 vloupání do úřadovny Místního národního výboru v Rajnochovicích na Kroméřížsku. Ukradeno bylo kromě hotovosti i úřední razítko.
17. července 1949 opět loupež v Rajnochovicích. Tentokrát byl vykraden místní obchodník a tamní prodejna Jednoty.
Kromě toho se ve zdejších obcích objevily i letáky, jež začínaly oslovením „Občané-katolíci“, v nichž autoři vyzývali k občanské neposlušnosti a apelovali na víru v Boha. Lidé, šlo o věřící v kraji, znejistili.
Pracovníci Bezpečnosti si denně dávali otázku: Kdo je vlastně za tím? A když najednou v srpnu 1949 akce tohoto typu přestaly, byli s pátráním v koncích. Nevéděli totiž, že Pospíšilova skupina se spojila s vojenským zběhem Vlastimilem Janečkem, jenž převzal velení, a začal připravovat velké akce.

Hory Hostýnské
Psal se tedy srpen 1949. Orgány Bezpečnosti byly v koncích. Vědély jen, že kromé 'rukopisu' skupiny, jež jim zanechala letáky pro Občany-katolíky, tu byla ještě jiná, která už použila i zbraně.
Je třeba vysvětlení. Na podzim roku 1948 začala v rajónu Holešova působit skupina, jež skutečně použila zbraně. Do té doby příslušníci SNB nevěděli, že již v jarních měsících 1948 v Rajnochovicích se sešlo u bývalého pilařského mistra z arcibiskupské lesní správy několik lidí, kteří se rozhodli vystupovat proti současnému zřízení. Mezi prvním, co udělali, bylo schválení názvu. Od oné chvíle se měli jmenovat První odbojová skupina - Hory Hostýnské, zkráceně Hory Hostýnské. Vyráběli letáky, psali výzvy na zdi, současně se rozhodli, že musí pro svou budoucí činnost získat zbraně. Munici, trhaviny, šatstvo a hlavně dostat se k penězům.
První opravdovou akcí byl pokus o zavraždění bezpečnostního referenta Okresního národního výboru v Holešově lesního Jindřicha Grygara, na něhož mělo spadeno několik jeho bývalých kolegů, nadlesních, kteří nebyli nakloněni novému zřízení a byli členy skupiny. Asi deset z nich se tedy vypravilo za Grygarem. Ve čtvrt na tři ráno zabouchali na jeho dveře. Byl na to zvyklý. V nové funkci měl na starosti technické meliorace, hrazení bystřin, a někdy, když to vyžadovala situace a bylo třeba rychle rozhodnout, ho budívali i v noci a vezli na ohrožená místa. Venku na dvoře měli, podle ženy, která se k oknu dostala první, stát vojáci. Když vykoukl i Grygar, bylo mu divné oblečení oněch údajných vojáků. U prvního vojenská blúza bez opasku, druhý byl civil. Zeptal se, co chtějí. Prý jsou posádky, odsekl první, Grygar se zeptal: Ze které? Odpověď už nedostal. Jen příkaz k otevření. Reagoval tím, že si vzal služební pistoli, přes dveře vykřikl na ty dva, že zavolá na SNB a pak vyběhl na půdu a ze světlíku dvakrát vystřelil do vzduchu. Věděl, že v té době obcí Brusná prochází hlídka a nechtěl, aby byla na případné střetnutí s těmi dvěma (nevěděl, že útočníků je více) nepřipravena. V té chvíli se rozpoutal ohňostroj. Zvenku se směrem na budovu střílelo jako o závod. Kromě armádních zbraní i z kulovnic a brokovnice. I Grygar, nyní už i s brokovnicí, odpovídal. Když se však ozval odkudsi z obce hvizd, útočníci se začali stahovat. Za chvilku klid. Stopy vsak směřovaly do polí a ztrácely se dál. Tímto činem upozornili Bezpečnost na to, že mnoho nocí nebude mnohý z příslušníků klidně spát.

Vojenská organizace
Příchod rotného Vlastimila Janečka do organizace znamenal zásadní zvrat. Měl vojenské zkušenosti, tituloval se poručíkem, někdy dokonce zvýšil svou cenu kapitánskou hodností. Pracoval dříve i na úseku obranného zpravodajství, takže znal způsoby práce nejen armády, ale i bezpečnostních složek. Okamžitě se stal velitelem Hor a Pospíšil, po spojení své skupiny s Horami Hostýnskými, poklesl na zastupcovskou funkci. Janečka svou práci ovládal. Proto okamžitě zavedl přísná pravidla a upevnil disciplínu. Do skupiny napříště nesměl být přijat nikdo, za koho se některý dosavadní člen nemohl zaručit. Také směr činnosti se změnil. Od vykrádání prodejen a pochybných letákových se mělo přejít k teroru. Hned první se bohužel vydařila. Rozhodl se totiž postupně zlikvidovat vedení kelčských komunistů. Prý udali kelčského faráře, jenž se tudíž dostal do vyšetřovací vazby. Aby je vylákali z vesnice, vymysleli si historku o zpravodajcích, kteří v okolí pátrají po tajné vysílačce. Pod touto záminkou vylákali poštovního zřízence Jana Valíčka, člena vedení místní organizace KSČ, do lesa Lišky u Horních Těšic. Tady ho velitel Janečka s dalším komplicem, uprchlým vězněm Motalou, zastřelili. Protože vražda způsobila v okolí velký rozruch, další podobnou se zatím neodvážili provést. Potřebovali však peníze, a tak se vloupali do hošfálkovské Jednoty, přepadli bezpečnostního referenta jednoho vsetínského závodu a zbili ho, s namířeným samopalem v hošfálkovské prodejné Tepu vynutili si vydání textilu a peněz, přepadli auto Masny a zcizili v něm nejen uzeniny, ale i všechno cenné, v prodejně Oděvního průmyslu v Otrokovicích nakradli oděvů za 82 000 Kč, ad. Akce za akcí donutila Bezpečnost, že si pořídila dlouhý seznam jejich činů. Když se příslušníkům SNB po jedné z nich dostal do rukou autodopravce, který převážel nakradené zboží, prozradil, že jednou se za Janečkou zastavil v obci Hradčany. Víc nevěděl. To však byla významná stopa. V následujících dnech byl připraven zátah. Nechme stranou jeho průběh. Výsledek byl, že některé z členů skupiny se sice podařilo chytit, ale při přestřelce zahynul Janečka a Pospíšilovi s několika dalšími se podařilo utéci.

Pokus o útěk za hranice
V prosinci 1949 a v lednu 1950 o Horách Hostýnských nebylo slyšet. Bezpečnost se obávala, že připravují větší akci. Pospíšil a jeho druzi však měli strach a hledali nové úkryty. Ty staré byly vesměs prozrazeny. V únoru jim otrnulo. Za přímého vedení Pospíšila se vloupali do chaty ředitelství Státních lesů v Rajnochovicích, ukradli, co mohli a zdemolovali vnitřní zařízení. Po sobě nechali jen vzkaz pro ředitele podniku: »Šubrte, budeš viset!« Na Tesáku pak sebrali lyžařské boty a lyže. To všechno bylo však jen klamným manévrem. Protože Pospíšil pochopil, že dlouho se jejich pobyt nikde neutají, plánoval útěk za hranice. Proto v Bílavě sebrali nákladní automobil zn. Hudson a ještě tentýž den se vydali k hranicím.
Zarazili až v Horní Plané. Tady však jejich auto vysadilo. Dodávkový nákladák místního řezníka je minul dvakrát a ač jim pomoc nabídl, vždy odmítli. Teprve kolem projíždějící traktorista se Pospíšilovi zdál vhodný. I traktorista však tušil v těch třech u auta nějakou čertovinu, a tak, když proti němu jelo policejní auto, vjel do středu vozovky a zastavil ho. To však policie již o podezřelé trojici věděla od řezníka.
Zadržet se však podařilo jen jednoho z nich. Další, i Pospíšil, však uprchli. Traktorista měl při tom štěstí. Pospíšil pravé jeho si vzal na mušku. Pistole mu naštěstí selhala.
Při prohlídce nákladního auta příslušnici SNB nalezli v dámských šálách zabalené dva samopaly, v kožené četnické brašně dva ostré granáty a sedm balíčků nábojů do samopalu, dva batohy s jídlem a šatstvem, mapy ad.
Pátrání po obou uprchlících bylo zbytečné. Ani pes neuspěl. Sníh dokázal zakrýt všechny stopy. Jen jedno bylo jasné, že oba uprchlíci se vrátí domů na východní Moravu.

Pokus o útěk
v dubnu o sobě zbytek Hor Hostýnských nechal slyšet. Postiženým byl opět Jindřich Grygar. Tentokrát šlo spíše o náhodu. Grygar si totiž vyšel na sluky. Na jednu vystřelil, netrefil však. Vtom němu vyběhl z lesa člověk. Ptal se, na koho střílel. Grygar odpověděl, že po sluce, to neznámého upokojilo. Vrátil se do lesa. Když však Grygar zamířil domů, měl za sebou 'stíny'. Čím více se vesnici, tím víc se lidé za ním přibližovali. Až jeden zakřičel: „Stůj nebo střelím!" Grygar nečekal. V běhu vypálil za sebe. Pak se skryl za mírný svah. Ti za ním stříleli ze samopalu. Netrefili však. Báli se ale jít dál, proto ustoupili zpět do lesa. I lesník se ztratil stromy. Znal to tu dobře. Nebylo pochyb, že jde o starou známou skupinu a když během několika dnů byl přepaden předseda organizace KSČ z Rusavy a těžce zraněn v obličeji, když přepadli v bytě funkcionáře JZD v Šišmě Josefa Šípka a vyhrožovali smrtí jemu i jeho rodině, pokud nezanechá agitace pro JZD, když přepadli předsedu JZD Františka Krutila z Paršovic a jeho také ztýrali, bylo opravdu jasné, o koho jde. To však už Bezpečnost chystala zátah. Podařilo se jí proniknout k teroristům nastrčenou volavkou. Bývalý partyzán byl ochoten pomoci. Našlo se spojení a on šel na dohodnutou schůzku. Bezpečnost byla připravena a v místě této schůzky se pohybovali převlečeni za houbaře příslušníci SNB. Schůzka u pomníku partyzánky Bardinové, která zde padla v boji s nacisty pod Tesákem, se měla konat 19. srpna 1950.

Vrchní strážmistr Šimčák
Vrchnímu strážmistrovi Šimčákovi bylo v té době dvaačtyřicet.
Nezaměstnaný z počátku třicátých let, pak policista z Kroměříže. Za okupace byl ve skupině generála Luži, po válce u Bezpečnosti zůstal. Stal se dokonce místním policejním velitelem v Kroměříži, aby pak přešel do Uherského Hradiště. Jak jinak, v srpnu 1950 byl s dalšími příslušníky na Tesáku.

Schůzka pod Tesákem
Bývalý partyzán skutečně svůj úkol splnil. Měl dokonce v první chvíli se pokusit zadržet teroristu. Předpokládalo se, že to bude sám Pospíšil. Také nakonec to Pospíšil byl. Jen plán nevyšel přesně podle dohody. Pospíšil partyzánovi nevěřil. Navíc mu bylo divné, že je v lescíh tolik sběračů hub. Poslal proto svého komplice podívat se po okolí. Ten ale brzy narazil na příslušníka, mladšího strážmistra Zajíčka. Okamžitě začal střílet. Zajíček schovaný za stromem zasažen nebyl. Akce však byla vyzrazena. Začala všeobecná palba. Pospíšil, v té chvíli nejblíž, dokázal střelbou udržet strážmistra na místě a přesunovat se dál, odkud by mohl utéci. V té chvíli se však z opačné strany přiblížil vrchní strážmistr Vincenc Šimčák. Vyzval Pospíšila ke složení zbraně. Neuspěl. Pospíšil se nechtěl vzdát. Střílel na všechny strany. Šimčák, který ho pronásledoval, se pokusil použít samopal. Nefungoval však. Než stačil vytáhnout pistoli, Pospíšil ze vzdálenosti několika kroků, bez meškání vystřelil dávkou ze svého samopalu. Šimčák byl dobrý terč. Příliš blízko, aby cokoli mohl udělat. Kulky ho zasáhly, zhroutit se okamžitě. To stačilo, aby se Pospíšil ztratil v houští a zmizel neznámo kde.
Protože se nepodařilo odhalit další stopy, pátrání pod Tesákem bylo ten den zastaveno. Vrchní strážmistr Šimčák však zahynul. Později Bezpečnost akci hodnotila jako neúspěšnou.
Teprve 16. prosince o sobě Pospíšil opět dal vědět. V Blovicích s několika kumpány přepadl poštu. Ale o tom jsme se zmiňovali na počátku. To byl ale také konec Hor Hostýnských, protože vzápětí byli členové této organizace pochytáni. Jejich vůdce Miloš Pospíšil byl v následném soudu odsouzen k nejvyššímu trestu.

• < Předchozí
• Další >