Ozbrojené bandy kapitálu v republikánské Francii I.-Dělníci jako policajti

Podrobnosti

Vytvořeno 3. 7. 2008

Twitter

Kapitalismus je přirozeně čemý. Jako to uhli. které přispělo k zbohatnutí uhelných společností již v XIX. století. Černý jako bída organizovaná ve stejném období majiteli kováren. Je nemožné zapomenout, že kapitalistické, tehdy národní systémy, nabíraly známky svého rozpínání ve světovém měřítku na bázi kolonialismu. Je to období, kdy velcí majitelé podniku vysvětlovali. že ekonomika průmyslových zemí by se dostala do velkého nebezpečí, kdyby se zakázala práce dětí pod dvanáct let a jestliže by se pracovalo méně než šedesát hodin týdně. Samozřejmě za směšně malou mzdu.

Rodící se kapitalistická společnost se mohla opřít jen o muže v černém, mající za povinnost ji bránit. Je skutečností, že již po dobu sto padesáti let byla policie jen zřídka nasazována „na ochranu osob a majetků'", i když to bylo její původní poslání. Ve skutečnosti byla využívána spíše pro zajištění bezpečnosti kapitálu. Je nekonečné dlouhý sled krvavých, represivních akcí vedených oněmi vyzbrojenými bandami rekrutovanými z řad dětí dělnické třídy a chudého rolnictva.
Po pádu království, v únoru 1848, a neúspěchu národních dílen, vybízela u moci stojící buržoasie mladé dělníky, aby vstupovali do právě vytvořené pohotovostní gardy pro udržení pořádku v Paříži, za pět krát vyšší mzdu. O několik týdnu později, za povstání pařížských dělníků v červnu 1848, jsou to právě oni synové dělnické třídy, kteří jsou posláni proti povstalcům po boku pluků, které se vrátily z dobyvačné války v Alžírsku. Tito policisté nového druhu, při plnění své povinnosti, neselhali. To bylo vyjádřeno následovně; „.,. Kruté masakry ze strany mobilní gardy armády a národní gardy proběhly... (dne 26. června). Střílelo se v Concigerie, u radnice.
Čtyřicet osm hodin po vítězství byli raněni a odzbrojení zajatci postříleni... hrůza, hrůza, hrůza!""
Po pěti dnech neúprosných represí se brzy objevuji přesnější informace: „Již se ví, že se burzoasie odškodnila za svou smrtelnou úzkost neslýchanou brutalitou a zmasakrovala 30 000 zajatců".
K této cifře je vhodné dodat stovky zabitých na barikádách. Aniž by se opomenulo asi 12 000 dělníků zatčených a z větší části poslaných do Alžírská nebo vyslaných na galeje. Ve skutečnosti vláda II. Republiky jednala s Pařížany stejným způsobem jako s Alžířany, kteří odmítali podrobit se koloniálnímu jhu.
Několik měsíců později generál Changarnier, vykonavatel této represe společně s jinými generály, kteří se vrátili z Afriky, jako Lamonciěre pod velením proslulého generála Cavaignaca, šéfa výkonné moci. mohl s největším cynismem prohlásit: ..Moderní armády mají méně za funkci bojovat proti vnějšímu nepříteli, než ochranu pořádku proti vzbouřencům." Tito velcí republikáni povznesou k moci Louise-Napoleona Bonaparta v prezidentských volbách v prosinci 1848.
V roce 1849 jistý Henri Wallon, historik ve službách krvelačné burzoasie v knize Les Parlageux popisuje „rudého" dělníka jako dědičného nepřítele: „...Rudý, to není člověk, to je rudý... je to zchátralá, zdegenerovaná bytost... tupé fyziognomie... pohaslých, uhýbavých očí jako jsou oči prasete... ústa nevýrazná a němá jako huba osla..."
Povstalci z Června 1848, stejně jako ti z července 1830, na ideály z roku 1789 již jen vzpomínali.
Později potřeba bránit se kolektivně a snaha postavit se proti průmyslové společnosti, která se rozvíjela tim více čím více rostl útisk dělnické třídy, přivedla ty nejjasnozřivější, k založení I. internacionály (1864).
Bylo hned jasné, že útlak bude ještě tvrdší. Protože buržoasii a její ekonomickou moc již nebylo možno obejít. Naopak buržoasie nemohla přijmout závěr Komunistického manifestu sepsaného koncem roku 1847 Marxem a Engelsem: „Nechť se panující třídv třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ni nemají co ztratit, leda své okovy. Doby! mohou celý svět!''.
(pokračování příště...)

• < Předchozí
• Další >