Ozbrojené bandy kapitálu v republikánské Francii-V.Republikánská policie

Podrobnosti

Vytvořeno 12. 7. 2008

Twitter

I když ve zcela jiném měřítku, neunikla IV. Republika vzešlá z odboje, represivním snahám. Počínaje rokem 1945 byly vytvořeny republikánské bezpečnostní roty (RS), které se proslavilv neblahým způsobem. GMR utvářené podivným slepencem, z těch kteří sloužili pod Víchy a pod Gestapem a bojovníků FFI a FTP (FFI - Forces francaises dc lTntéricur, FTP - Francs-tircurs ct partisans ) vzešlých z maqui nebo z městské guerilly, byly CRS dokonalou ilustrací této krátké paměti. Ta se týkala celé Francie i nových autorit. Od konce 1947, tři roky po osvobození Francie z nacistického jha a režimu ve Vichy, členové CRS - noví vojáci pořádku, neváhají střílet na stávkující dělníky. A jsou další mrtví. Tři ve Valencii a jeden v Marseille, jakož i mnoho raněných.

Vzhledem k první velké vlně stávek od války, dala vláda, která byla ještě sestavená z politiku vzešlých z odboje, odhlasovat v Národním shromáždění zákon pracovně nazvaný "republikánská obrana''. Výsledkem bylo. že Jules Moch, ministr vnitra, dostal k dispozici 80 000 mužů, kteří byli pověřeni, aby „bděli nad respektováním svobodné práce."
V téže době jedno parlamentní shromáždění, rovněž složené po většině z bývalých odbojářu, odhlasovalo texty, v nichž se projevovala vůle zpochybnit právo na stávku (uznané ústavou z roku 1946), odborářské právo, osobní svobody, svobodu tisku.
Staré třídní konflikty nabraly na sile a policie za takových okolnosti sloužila jako rozhodčí.
V říjnu 1948 je uvedeno do pohybu významné stávkové hnutí horníků, které se rychle rozšíří v oblasti Nord-Pas-de-Calais v povodí Loiry a na Jihovýchodě země. Republikánská moc vyslala okamžitě vojenskou jednotku, mobilní četnictvo a policisty ve velkém počtu do okolí dolů a do hornických kolonií. Celkem několik tisíc mužů bylo nasazeno proti těmto horníkům, kteří ještě před dvěma lety byli uváděni jako hrdinové práce. Tato opravdová armáda vyslaná proti „černým hubám" měla k dispozici bojová vozidla, obrněné i pásové transportéry, rozhlasová vozidla, dopravní i průzkumná letadla. Byla to regulérní válka V čele této represivní síly byl Jules Moch podpořený mladým Ravmondem Maredlinem.
V důsledku střetů, ke kterým muselo dojít, byli tři mrtvi, četní zranění a tisíce zatčených. Když odborový vůdce amerických horníků John Levvis viděl tuto divokou represi, poznamenal: ..Francouzská vláda raději do těl horníků posílá americké kulky, než aby dodala chleba do jejich zcvrklých žaludků"
Dne 12. listopadu je víc než tisíc horniků zatčeno za narušení zákona o svobodě podnikání. Tři sta z nich bylo odsouzeno do vězení 1800 horníků jen v hornické pánvi Nord-Pas-de-Calais bylo následně propuštěno z práce.
Sotva se rozptýlila vzpomínka na hrozná léta okupace, tak se rozhořel sociální dialog, ale jen pod ochranou obušků a pušek jednotek CRS. Není jistě možné srovnávat současné represe s tou, kterou zažili osmačtyřicátnici a Komunardi v minulém století.
Vše ale bylo podobné jako v Červnu 1848 a určitým způsobem i v květnu 1871. Členové pořádkových sil vzešli povětšině z třidy pracujících a co navíc, nekteři dokonce z odboje.
V hloubi země zůstali stávkujici let 1947 a 1948 osamoceni. Udrženi pořádku bylo možné tedy zajistit bez přílišného společenského vření. Obyvatelstvo této země, když bylo osvobozeno od tíhy nacistické okupace, se vrátilo ke svému obvyklému netečnému, ne-li sobeckému postoji. Kdo se opovážil zakřičet svoje rozhořčení, když 8. května 1945 francouzské námořnictvo bombardovalo Setif a několik měst na východu Alžírska? Když armáda a policie společně s přistěhovalci střílely na ulicích alžírské aktivisty? Kdo chtěl znát pravdu o desítkách tisíc alžírských mrtvých, kteří zůstali ležet na pudě dosud považované za francouzskou, zatímco spořádaní občané se téhož dne radovali z porážky nacistického Německa?
Následovala válka v Indočíně. Bylo třeba dát Vietnamcům na srozuměnou, že demokratické svobody byly vyhrazeny jen Francouzům ve Francii. A v roce 1947 následovala krvavá represe na Madagaskaru.
Když mohla v letech 1947 a 1948 zahájit policie palbu do francouzských pracujících, tak samozřejmě nepociťovala žádnou potíž při střílení na alžírské dělníky, kteří měli tu odvahu připojit se k průvodu 14. července 1953 spolu s pařížany.
„Zajisté to není poprvé, kdy jsou Alžiřané zabíjeni při manifestacích, ale nikdy se to ještě nestalo tak otevřeně, uprostřed samotné Paříže."'
Rychle se začíná rozvíjet spirála nových koloniálních válek. Alžírská jako by se obyvatelstva vůbec netýkala. Francouzi snili především o svém vlastním blahobytu. A tak bylo možné alžírský konflikt, od podzimu 1954 cudně nazvat operaci za udržení pořádku. Operací „na klič". Se stovkami tisíc mrtvých. Byla to předzvěst zhroucení IV. Republiky zrozené z boje proti režimu ve Vichy a proti nacistickým okupantům.

• < Předchozí
• Další >