II.světová válka 4.-1933-1939:Iluze o Hitlerově slabosti

Podrobnosti

Vytvořeno 8. 11. 2008

Twitter

Hitler se 30. ledna 1933 chápe moci. V zemi s oslabeným hospodářstvím a s neexistující podporou ze zahraničí. Jeho program, vyjádřený před osmi roky v knize Mein Kampf, by mu sotva napomohl najít spojence. Neboť v ní tak jasně označil své nejroztodivnější a největší nepřátele. Marxismus, ale též křesťanskou charitu, komunismus i kapitalismus. Francouze i Rusy, svobodu všeho druhu. A k tomu navíc označil Židy za viníky za všechna zla vůbec. On použije podivný, ale účinný recept. Ten vychází ze dvou zásad. Předstírat své slabosti a postavů proti sobě své odpůrce.

Hitler se zpočátku nechápe moci sám, ale uvnitř vlády ovládané početně konzervativní pravicí. Její nejvýraznější šéf, Franz von Papen, se během jednoho a půl roku jeví jako člověk schopný Hitlerovu touhu po moci v každém momentě vyloučit. Až do oné „noci dlouhých nožů" (30. června 1934), kdy Vůdce nechává beztrestně povraždit nejbližší spolupracovníky Papena. Ale pak pod záminkou, že vyřizuje též některé velitele SA (Sturmabteilungen), kteří údajně ohrožovali armádu. SA je v této epizodě vydávána za skutečného vítěze. A tak až do samotné války Hitler pěstoval zdání podmíněného diktátora oslabovaného mocnou vnitřní opozicí a též jeho rozděleným okolím, což muselo nejednou vyvolat bláznivé úsměvy u svých zástupců, jimž přiděloval úlohy.
Tato hra nebyla zdaleka správně pochopena. A to ani dnes, historikem Hans Mommsenem, když hovoří o „slabém diktátorovi". Dosahuje rozporuplných názorů, ale daří se mu, že je brán vážné. Ale pravda postupuje dál a navádí otázku: Proč v té době téměř nikdo nepostavil domněnku, že byl Hitler velmi rafinovaný stratég?
Odpověď nás přivádí k námětu této knihy. Protože na tom nikdo neměl zájem. Alespoň ne pod úhlem, pod kterým Hitler projevoval své zájmy. Mnozí si mysleli, že s Hitlerem manipulují. (Zatímco opak byl pravdou - on manipuloval s nimi.) Potřebovali věřit, že tento muž je křehký a že jakmile jim pomůže dosáhnout jejich cílů, mohou ho kdykoliv, pokud by začal překážet, odstranit.
Dodnes platí, že jestliže se v očích světového mínění některá země zhostila během třicátých let dobře své úlohy, pak to byla Anglie. Nicméně její úloha byla nadmíru osudná pro mír i demokracii.
Neville Chamberlain byl od roku 1933 jedním z hlavních inspirátorů a počínaje rokem 1937 prvním odpovědným činitelem Anglie za její smířliveckou politiku vůči Hitlerovi. Platil za správného muže, který se povznesl nad krutost politického světa a přitom věděl, co chce. Ale v tom nebylo nic andělského. Chtěl především zabránit Francii, aby se chopila iniciativy inspirované jejím protiněmeckým atavismem a zde se mu to obdivuhodně podařilo. Měl s Hitlerem jen korektní vztahy, ale pěstoval naproti tomu oklikou přes Foreign Office určité důvěrné vztahy s německými konzervativci.
Co tedy sledoval? Nebylo to dělení naznačené v Mein Kampfu - Anglii moře, Německu východní Evropu včetně Ukrajiny, ale určité fair deal (čestné jednání) s německým kapitálem při uspokojování jeho snah směrem na východ. Odtud pochází i jeho pocit vítězství z Mnichova - když obětoval Sudety. Myslel si, že dal, s přispěním svých generálů, kteří neskrývali své obavy z války proti Anglii, průchod německým východním snahám. Odtud pochází i jeho srdcervoucí výkřik druhý den po invazi Němců do Československa 15. března 1939, kterou porušili mnichovskou dohodu: „Pan Hitler není gentleman!" Tím nechtěl říci, že jej za něj považuje, ale že věřil, že jej sešněroval do oné bavorské dohody.
Chamberlain snad nikdy neublížil ani mouše. Jeho zločin je především intelektuální. Myslel, že Hitlera chytil do pasti a že omezil Německé ambice. Jednal, jako by to bylo jisté, zatímco tento cíl neustále unikal. Během oné doby se ztrácejí možnosti zastavit nacismus a možní spojenci jsou pohlcováni Říší, nebo se vzdalují.

• < Předchozí
• Další >