II.světová válka 5.-Kdo je zodpovědný za německo-sovětský pakt?

Podrobnosti

Vytvořeno 9. 11. 2008

Twitter

S podivem lze občas číst, že před rokem 1939 Stalin doufal, že se s Hitlerem dohodne. Jak je to následně naznačeno, ideologické ohledy v tomto směru tuto naději netlumily. Ale ke sňatku je třeba dvou a Hitlerův postoj sotva zde vyvolával nějaké naděje. Ne proto, že by byl agresivní. Až do konce roku 1938 pěstoval představu o sobě jako člověku míru, který hledá velikost Německa jen v jeho daných hranicích. Snad s výjimkou občasného začlenění některých přilehlých zemí s německým obyvatelstvem. Ale Rusko nechával v klidu. Na jedné straně nevynechal žádnou příležitost, aby hanobil komunismus, na druhé si po krůčcích razil cestu na východ. To by zneklidnilo kteréhokoliv carova dědice. Všechno tedy začíná v lednu 1939, když Hitler přijímal blahopřání diplomatického sboru a stiskl ruku velvyslanci Sovětu s nápadnou vřelostí. Vyplynula z toho sice diskrétní, ale jen obchodní jednání.

Stalin nemaje na vybranou vědomě pěstoval přátelství se Západem. Nicméně nehonil se za přeludy. Byl zajisté napálen mnichovskými dohodami. Ale jakmile invaze do Československa hodila mnichovskou dohodu do koše, zaujímá jasné stanovisko a navrhuje zemím, které Německo obklopovaly, obrannou protiněmeckou ?Velkou alianci?. I nyní Anglie zareaguje chladně a zabrání Francii, aby pokročila víc než ona. Jeden faktor jednání s Anglií a Francií komplikuje. Je to zeměpisná poloha. Německo totiž nemá společnou hranici se SSSR a ten, aby se podílel na válce proti němu, by musel projít Litvou, Polskem nebo Rumunskem a pokud možno všemi třemi najednou. Litvínov, lidový komisař zahraničních věcí a pak Molotov, který po něm 3. května nastoupil, chápou, že dohoda v tomto směru musí mít přesná ustanovení. Je to hra, při které britská diplomacie prodlužuje do nekonečna rozhovory. Přitom francouzsko-anglická propaganda později tvrdila, že po každém dohodnutém bodu Sověti předložili ?nové požadavky" To prý naznačovalo, že již dávno předtim zvolili Sověti dohodu s Hitlerem. A tak se dospělo k měsíci srpnu. Molotov, ve snaze přimět jednající strany, aby vyložil své karty, žádal a nakonec dosáhl toho, aby se jednalo o vojenské dohodě. Ta měla obsahovat ujednání, co kdo a kde udělá a s kterými jednotkami. Západní vojenští představitelé přijíždějí do Moskvy. Střetávají se, bez instrukcí svých vlád, s předběžným požadavkem sovětského vojenského velitele Vorošilova Ten, vzhledem k ohrožení Polska německým útokem, požadoval zaujmout předběžně pozici na určité části jeho hranice s Německem. Stalin ponechal ještě čas francouzským a britským vojenským delegacím, aby se spojily se svými vládami. Aby se i ty mohly dohodnout s vládou ve Varšavě. Ale jedině Francie využije této lhůty, ale ani její předseda vlády Daladier, ani její velvyslanec ve Varšavě Leon Noel, neučinili nic pro to, aby přiměli Poláky, kteří byli ochotni zavolat Rudou armádu až po napadení, aby si mohli učinit objektivnější představu o strategických potřebách. Jedině francouzský vyjednávač v Moskvě generál Doumcnc se chápe iniciativy pro uvolnění situace. Vyšle dokonce jednoho člena své mise do Varšavy. Daladier ze své strany dokonce zkorigoval své vlastní záznamy v roce 1946, aby učinil zdání, že když 21. srpna přijal polského velvyslance, ten mu hrozil ?revizí spojenectví", jestliže jeho země nepřijme sovětskou žádost. Ve skutečnosti se jednalo o 23. srpna a žádná hrozba nebyla vyslovena. A tak 21. srpna večer, byla doručena depeše o tom, že mezi Německem a SSSR byla podepsána obchodní dohoda a především, že německý ministr Ribbcntrop odjel do Moskvy, aby podepsal pakt o neútočení. Dnes známé dokumenty jasně naznačují, že Německo bylo značně zneklidněno těmito vojenskými vyjednáváními v Moskvě a naléhalo na sovětskou stranu, aby podepsala dohodu s četnými ústupky. Stalinova volba se projevila nebo aspoň byla zřejmá až několik dni před podpisem. Pokud by nedošlo k dohodě s Německem, utrpěl by SSSR úder jeho ozbrojených divizí v návaznosti na jejich obsazení Polska. Nehybnost ?podivné války" napovídá tomu, že ti na západě by učinili jen málo pro to, aby ustálili německé síly ze své strany. Kdo by v dobré víře zastával názor, že Stalin se neměl čeho obávat od antisovětských vlád v Paříži a v Londýně, jež se od doby Mnichova nezměnily, a že to byla z jeho strany čistá paranoia z obavy z míru dohodnutého za jeho zády po té, když se předstírala válka? Po tomto výkopu zahajujícím konflikt, který zabije padesát milionů osob a s počáteční výhodou, kterou využilo Německo zvláště díky tomuto německo-sovětskému paktu, je Chamberlainova odpovědnost úplná a Daladierova sotva menší. Ale ani Stalinova není nulová. Je možné postavit problém i podle Trockého - když dělal Stalin z Ruska mocnost hodnou k návštěvě, když přibrzdil boje, zvláště pak Lidové fronty ve Francii, měl takto zeslabit revoluční ostří, které jediné mohlo přinutit fašismus k ústupu. Jen aby! Bylo možno k tomu dospět klasickou dohodou mezi státy, obklíčit a odradit eventuálního agresora. K tomu směřoval Churchill a nelze mu upřít v této věci veškerou patřičnost. Je zřejmé, že francouzští komunisté neúnavně jednali v rukavičkách a až do konce srpna 1939 reagovali co nejmírněji. Nedbali ani na své voliče, když Daiadier svaloval vinu na sociální vymoženosti Lidové fronty, aby nenarušili národní mobilizaci, ani diplomatická úsilí velkého sovětského bratra. Stalinovu odpověď bych spíš situoval do ...stalinismánu. Velké čistky, hlavně ta z roku 1937 v armádních kádrech, vyvolávaly pochybnosti na Západě, zda zůstal SSSR významným vojenským faktorem. Ve francouzské armádě byla po roce 1933 velmi živá diskuse o sovětském spojenectví a velký počet kádrů reagujících spíše profesionálním než politickým způsobem se přikláněl k tomu, aby se o ně usilovalo. Nicméně když v roce 1935 Gamelin nastoupil po Weygandovi, nabyly vrchu politické úvahy. Gamelin byl v této otázce bliže k antisovětskému Daladierovi (u něhož nutno připomenout, že než se stal ministerským předsedou v roce 1938, byl ministrem války a zůstal jím bez přerušení od června 1936 do května 1940). Vražda Tuchačevského a několika set generálů v roce 1937 byla záminkou pro daladierizující a fašizující francouzské důstojníky, aby zásadně odmítli společnou akci se SSSR. Ti byli předtím bezpochyby v menšině. Rovněž veřejné mínění ve Francii i v Anglii bylo po čistce v roce 1937 méně nakloněno přání posílit naději na vojenskou smlouvu Presto veškeré vyprávění generála Doumcnca ukazuje, že Daladier, když mu vysvětloval své jednání, ospravedlňoval je tím, že je třeba vyčkat mínění, které by bylo možné pochopit. Dokud se až do detailu neprozkoumají všechny možnosti dohody se SSSR. Vypráví rovněž o manifestacích, které při vylodění mise potvrdily takové očekávání. Jaké by nabyly síly, pokud by obraz SSSR nebyl poskvrněn čistkami! Vcelku k tomu, abychom se dověděli, zda první mrtví druhé světové války 1. září 1939 a všichni ti, jejichž smrt z toho vyplývá, vzhledem k síle, jež byla Německu umožněna dosáhnout, jsou nebo nejsou ?mrtvými kapitalismu", je třeba vzít především v úvahu antikomunismus a způsob, jakým nacismus s kartou antikomunismu dovedl hrát. Když se nechal slyšet, že všechno jeho úsilí je zaměřeno na východní Evropu a že jeho uspokojení by osvobodilo planetu od nežádoucího režimu, získal značné sympatie ve vedoucích kruzích západních velmocí. Nicméně neotevřely by širokou cestu expanzi německého konkurenta, kdyby se mu nepodařilo přesvědčit je, že je slabý, rozdělený a neschopný vytěžit cokoliv z vítězství nad říší zla. Cesta, kterou tyto země ponechaly Německu, a neslýchaný růst jeho moci v letech 1939-1941, nejsou však pouhými produkty nenávisti zaměstnavatelů vůči dělnickému hnutí. Jsou to také účinky naivnosti před obzvlášť talentovanou inscenaci. Představitelé kapitalistických velmocí mimo Německa si nechali namluvit to, co jim jejich třídní zájmy našeptávaly. Uvěřili i přes daná fakta, že Hitler je nikoliv politik velkého stylu, ale ztřeštěný rváč, který se dá po použití odhodit.

• < Předchozí
• Další >