II.světová válka 7.-Pád Francie a všeobecné poraženectví

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 11. 2008

Twitter

V hodině, kdy se německé armády daly do pohybu směrem na západ, za onoho jarního úsvitu, se anglický ministerský předseda jmenoval Chamberlain. Před čtyřmi dny sdělil Goring Dahlerusovi, polooficiálnimu švédskému diplomatovi, který měl otevřené dveře do Londýna, že Německo asi brzy učiní ?velkomyslnou? nabídku míru, jakmile jeho jednotky ?dosáhnou Calais'". Dahlcrus pak jednal v úzkém spojení s Raoulcm Nordlingem. generálním konsulem Švédska v Paříži dobře uvedeným do francouzských vládních kruhů. Halifax a Revnaud, anglický a francouzský ministr zahraničí - Revnaud byl rovněž šéfem vlády - když se dověděli o nabídce Góringově. Nejprve ji brali jako chvástání nebo dokonce za jedno z oněch bezpočetných známek slabosti, které nacistické Německo od svých začátků zřejmě ukazovalo. Němci před Calais, to byla nepříjemná eventualita, v žádném případě ale katastrofální. Tím by se řeklo jen to, že spojeneckým armádám, které vstoupily do Belgii, aby se s nimi utkaly, se nepodařilo je zastavit a stáhly se v pořádku k francouzské hranici. Není proč se unáhlovat s podepsáním míru za německých podmínek.

  Ale již po třech dnech se ukázalo, že hlavní osa ofenzívy nesměřovala na belgické pláně, ale v sektoru Sedanu - na Francii. Zde byla obrana rozprášena hlavním náporem obrněných divizí. Velmi rychle se ukázalo, že francouzské území je otevřeno invazi. Pak se ukázalo, že Paříž měla být zatím ušetřena a že útok zůstal omezen na sever od Sommy. Ale nakonec se ukázalo, že úsilí směřovalo na Calais od jihu, nikoliv od severu, kde měla být mimochodem obklíčena celá profesionální francouzská i britská armáda.
  Dosti rychle lord Gort, který' velel expedičnímu sboru jeho Výsosti zvolil ústup směrem k přístavům s následným naloděním, k čemuž našel v Londýně ochotné uši zvláště u Halifaxe. Ale ministerský předseda se po 10. květnu změnil a byl jmenován Churchill. Ten měl brzy jen jedinou myšlenku - zachovat válečný stav jakýmkoliv způsobem. Pro začátek přiměl Gorta, aby odmítl ústup, který by se příliš podobal předehře k příměří. S tím Francouzi nesouhlasili. Oni se chtěli bít... nebo podepsat příměří, ale v žádném případě se nenaloďovat. Žili tedy v představě a dvojakosti ?Weygandova plánu". Ten převzal velení armády po odstaveném Gamelinovi. Plán sestával ze snahy proniknout ze severu a z jihu německou obrněnou kolonou... ale především neobsahoval, žádná rozhodnutí.
 A pak se Hitler zastavil ve dnech 24. až 27. května před branami Dúnkirchenu, posledního přístavu jsoucího k dispozici pro nalodění. Záhada?! Aby se vyřešila, stačilo vzít vážně předpověď učiněnou Góringem: Hitler se zastaví, protože chce svůj ?velkomyslný mír". Ponechat Francii i Anglii jejich území i jejich kolonie. Přičemž by se jim jen odebraly jejich moderní zbraně zabavené v Belgii, Ale také jejich bojovnost a jejich pověst.
 Je pochopitelné, že rozhodnutí zabere určitý čas a tak se Němci zastavili. Dali Paříži i Londýnu možnost, dát dohromady své odpovědné instance. V Paříži válečná rada dne 25. května neviděla jiné východisko než příměří s následnou mírovou smlouvou. Ale Reynaud nevyložil před tímto dosti početným a rozmanitým shromážděním nabídku předanou Nordlingem. Nejdůležitějším rozhodnutím tohoto výboru inspirovaným Weygandem bylo vyslat Reynauda již na druhý den do Londýna aby, jak říká zdrženlivé protokol - ?vyložil naše potíže". A ty Churchill předložil při zahájení zasedání válečného kabinetu ráno 26. května následovně: ,Právě nám oznámil, že Francie bude kapitulovat'".
 Ale nepředbíhejme. I v Anglii panovalo naplno poraženectvi. Již 25. ráno Halifax informuje kabinet o rozhovorech navázaných druhořadými anglickými a italskými diplomaty o ústupcích, které by mohly odradit Itálii, aby vstoupila do války. Dostal povolení, aby pokračoval v těchto kontaktech. Odpoledne, když nekonečně překročil svůj mandát, přijímá dokonce sám velvyslance Bastianiho, osobnost blízkou Mussolinimu, a žádá jej, aby Duce vystoupil na podporu ?celkového evropského uspořádání vedoucího k trvalému míru". To všechno jménem vlády, to jest i Churchilla, kterého nikdy neuváděl. Není to lež, spíše jen předjímka. Halifax byl totiž přesvědčen, že je Winston jen šašek, jehož dobrodružnost zkrachovala. Považoval jej za zanedbatelnou veličinu a jednal již jako by byl ministerským předsedou.
 Největším překvapením je, že na druhý den podává srdečně nebo téměř srdečně hlášení kabinetu (připisuje na účet Bastianiho úvod týkající se ?celkového uspořádání") a že Churchill neprotestuje. Ten když pak potká Reynauda mezi čtyřma očima, mluví nejdříve o Itálii a pak se jej náhle táže, zda dostal mírové návrhy. Reynaud odpovídá, že nikoliv, ale že Francouzi vědí, že ?mohou dostat nabídku, pokud si to přejí". Ale pak Churchill obrátí rozhovor i návštěvu Reynaudovu tak, že se diskuse zaměří na přípravu nalodění v Dúnkirchenu. Přiklonil se totiž k tomuto řešení již večer předtím. A i když Francouzi vždy nesouhlasí, dává to výbornou příležitost k tomu, aby se hovořilo o bojových akcích místo o zastavení palby a jednáních.
  Mír ale do Dúnkirchenu nevstoupil. Hitler obnovil boj bez přílišného smutku   Dal by raději přednost tomuto okamžitému a málo krvavému míru, aby mohl brzy po Stalinovi požadovat Ukrajinu Ale zvažoval zde i možnost neúspěchu a tak bez výčitek zvrátil sled programu. Jelikož Francie se stále bláznivě přimyká k churchillovské svéhlavosti a vystavuje se bez obrany jeho úderům, využije toho k jejímu rozbití.
 Zajisté neuvažuje o tom, že ji dá podepsat pouhé příměří a že ji na čtyři roky obsadí. Bezpochyby počítá s tím, že toto rozdrcení dá vyzrát sklíěenosti na druhé straně La Manche a urychlí pád Churchillův.
 Na konci června a na začátku července obnoví pro každý připad své nabídky míru lákavé pro všechny druhy kanálů a Halifax bude znova připraven k převzetí moci.

• < Předchozí
• Další >