II.světová válka 8.-Nacistický zvrat vůči SSSR

Podrobnosti

Vytvořeno 6. 12. 2008

Twitter

Zločinná hloupost sestávající z podceňování Hitlera nekončí však ani jeho skvělými vítězstvími z jara 1940. Z tohoto hlediska jsou přisluhovači francouzského kapitalismu, a jejich nový hrdina Pétain nejen odpovědni, že usnadnili dávno dopředu odvoz židů podle statutu vyhlášeného dne 18. října. Když se zaměstnávali od chvíle, kdy převzali své funkce, a to s obratností hodné lepšího případu, tím, že připisovali porážku stávkujícím z roku 1936, kteří spis pomýšleli na ?radovánky" než na dělání děti a dohnali zradu tak daleko, že si poskytli dva týdny odpočinku ročně, ztrácejí tito lidé opět příležitost analyzovat nacismus jako jed předepisovaný v malých dávkách geniálním bláznem. Právě naopak, poslouchají jej na slovo a to mnohem dříve, než si na podzim zapsali velkými písmeny slovo ?kolaborace" na průčelí své politiky. Porážka je obratem ruky přijata jako porážka demokracie a lidských práv smíchaných do nenuceného zmatku.

Údajní lidé pořádku popírají nejen to, že Republika zde vládla po nižných záchvatech XIX. století tak, že dovolila takovému Pétainovi, synu drobného rolníka, stát se maršálem, ale zavírají oči před nepořádkem, který nutně způsobuje cizí a nadto nacistická přítomnost. Nevidí v Hitlerovi maniaka diktatury, který se uklidní, jestliže se kopíruje jeho režim. Neptají se vůbec na jeho cíle. Jejich politika se zakládá ne na analýze, ale na sázce, která je předem ztracena. Po anglické agresi u Mers el-Kébir (3. Července) navrhují vojenskou spolupráci a jestli ta se nekonkretizuje, příčinu toho nutno hledat v Berlíně, nikoliv ve Vichy. Ale bohužel je málo těch, kteří s nimi chtějí utkat, mimo de Gaulla a hrstky jeho počátečních stoupenců.  

Když francouzšti komunisté upadli do bludů svých německých soudruhů z roku 1933, kteří viděli v nacismu především příhodnou destrukci starých nadvlád, začali praktikovat vyčkávací pozici. Ta mohla vést, především zpočátku, až ke snaze o mírovou koexistenci s okupantem. Mohlo by se zde hovořit o chvilkovém rozmaru kolaborace, pokud by toto slovo nebylo tak zatíženo a nevyvolávalo nucené štvanici na židy a na odbojáře praktikovanou později vládou ve Vichy. Komunistická strana Francie nejde dál, než za žádost o opětné legální vydávání Humanité a za velmi nerozumné opětné vystoupení svých zvolených členu radnic na obsazeném území, což mělo na podzim za následek zbytečná zatčení. 

Komunisté se zajisté staví na odpor již od počátku vůči Pétainovi. To jim umožní při procházení archivy objevit rané bojovné citace. Ale i když pranýřují francouzského otroka dávajícího přednost německému pánovi, vytvářejí zdání, že mu nabízejí své služby. Mimo toho, že se takto snížiti na stejnou morální úroveň, nepodávají důkaz žádné intelektuální nadřazenosti. Vkládají všechno do hry s Hitlerem, který odmítl každou nabízenou nebo uvažovanou spolupráci. Snaží se jen rozdělit Francouze do soupeřících frakcí a udržovat každou z nich svými sliby v napětí. 

Je vhodné upřesnit ve světle posledních výzkumů, " že ze strany francouzských komunistu, jestliže vyčkávací pozice trvala několik měsíců, tento chvilkový rozmar s dohodou trval jen několik týdnů. Vyplynul, pokud lze tak usuzovat, z iniciativy Jacquese Duelose. Jeho šéf Maurice Thorez poslal z Moskvy velice brzy svůj nesouhlas i nesouhlas Kominterny. Na druhé straně komunisté přítomní ve Francii nebyli zdaleka jednotní a nikdo nepopírá okamžité provedené činy odporu ve jménu strany jistým Charlesem Tillonem. Ale velel zde Duelos a ten přestal v měsíci srpnu s jakýmikoliv jednáními s okupantem. Je ale nutné v předchozích kontaktech vidět i vliv stalinského oportunismu vzdáleného od veškeré antifašistické nebo národní přísnosti. Ten se projevil u vůdce z první linie, jehož životopis oplývá prvky vlastenectví, v důsledku směrnic přicházejících v září 1939 z Moskvy. Zde se válka podobné jako u té předcházející považuje za "válku imperialistickou", na níž se komunisté nemohou podílet. 

Pro Hitlera bylo velkým rokem období od 22. června 1940, kdy bylo podepsáno příměří s Francií, až do 22. června 1941, kdy provedl invazi do SSSR. Jeho plány narušila neústupnost Churchillova. Tomu se podařilo vyhrát sázku na udržení své země, jako jediné mezi velmocemi, ve válce proti Německu. To neutralizovalo všechny ostatní a dalo nyní německému šampiónovi příležitost, aby plně rozvinul veškerý svůj talent. Jednoduchým způsobem dostal Francii, když jí nechal uvěřit, že chtěl vpadnout jen do Belgie. 

Nyní okázale klame planetu, když dělá dojem, že chce napadnout Anglii, a pak hledat půtky v oblasti Středozemního moře a na Balkáně. Ve skutečnosti je to jen moment zvratu, který mu nakonec umožní, aby až po zuby ozbrojený, stanul na sovětské 3 000 km dlouhé hranici. 

Zde je třeba posoudit Stalinovu odpovědnost. Obrana jeho země byla zcela překvapena. Proto tolik mrtvých v boji, které mohla trocha bdělosti zachránit a pak zde byly miliony zajatců vydaných na smrt podvýživou. Hitler byl totiž rasista a mezi jiným i antislovanista. Proto byla úmrtnost nekonečné a neočekávaně vyšší mezi ruskými, srbskými nebo polskými zajatci ve srovnání s francouzskými nebo anglickými.  Nedávno se rozšířila zajímavá teze: Stalin vyklidil svou obranu jako hráč stolní kopané, aby mohl lépe zaútočit. Jeho plány byly jediné útočné a Hitler jej měl předejít.  

Ponechme tuto omletou frázi nacistických ospravedlňování z té doby a podívejme se na fakta. 

V říjnu 1940 Hitler vede svou největší diplomatickou ofenzívu pravděpodobně určenou především americkým voličům povolaným dne 5. listopadu k urnám. Šlo o to, aby se jim ukázalo, že Vůdce má situaci pevně v rukou a že je lepší volit Wilkieho než Roosevelta, který tím, že podporuje Churchilla vyhledává zcela marné spory s nepopiratelným vítězem v evropské válce. Setkává se s Pétainem, Frankem a Mussolinim. Ukázalo se, že Molotov byl pozván do Berlína ve stejném období, ale opozdil se a přijel až 12. listopadu. Tím zčásti pokazil účinek snahy německého šéfa. Ten věděl, co se mělo přihodit nejen v americkém klání, ale i ve stále trvajícím utkání Churchilla a britských pacifistů, kdyby tak mohl po svých setkáních v Montoire, Hendaye a Florencii vystavit Stalina svému triumfu. 

Navrhl SSSR spojenectví proti Anglii a oblast pro expanzi v Indii Molotov odmítne. Protokoly z těchto jednání jsou kruté pro kapitalistické diktátory. Lidový komisař se jeví nekonečně více hoden své úlohy než Pétain a Franco. 

Nicméně důstojnost není jistotou proti vraždám vyvolaným bestií. Pochopil to Molotov lépe než ti druzi? Nikoliv, Dokazují to jeho důvěrná sdělení učiněná v jeho stáří Felixi Cujevovi. Věřil, že Hitler chtěl opravdu vpadnout do Anglie a tak, když odmítl jeho spojenectví, získal SSSR Čas. Přitom ale vlastně dával trumfy svému vlastnímu dobyvateli. A aby se ospravedlnila agrese, musel Hitler stále říkat, že navrhoval dohodu, která mu byla odmítnuta. Ale v každém případě byla léčka dokonalá. Jestliže by Stalin přijal smlouvu, reaktivoval by nedůvěru vztahovanou na jeho zemi v důsledku německo-sovětského paktu, což by bránilo komukoliv, kdo by chtěl přijít na pomoc v případě nevyhnutelného útoku.  

V prvním pololetí 1941 kočka nadále baví myš. Stalin dobře pochopil, že je snaha jej napadnout. Pokud nedbá na Churchillova varování v tomto směru, stejně jako Richarda Sorga, není to z hlouposti. Je to proto, že si stanovil velmi skromný cíl - aby k útoku nedošlo ještě v témže roce, 1941. Bude hrát tedy na prohru a dělat dojem nepřipraveného na svých hranicích, aby ukázal Hitlerovi, že nic neriskuje tím když posune své pěšce proti Angiii. Tento postoj bude každodenně zdůrazňovat i po započetí útoku. Goebbels, aby lépe oklamal celý svět, dal rozšířit na začátku června zprávu o brzkém německém vylodění v Anglii a též zprávu o brzké cestě Stalinově do Berlina, kterou následně TASS dementovala. A najednou, 21. června večer, dává Stalin hrubé na vědomí, že souhlasí se svou cestou do Berlína! Ještě na druhý den, kdy již vpád začal, dává příkaz neodporovat mu. Doufal, že jde jen o iniciativu určité části německých generálů, aby přinutili jednat svou vládu. Nyní je to ale on sám, který se v zoufalé situaci připojuje k teorii "Hitlera jako slabého diktátora". 

Ve všem tom mohou komunisté najít jen jedinou útěchu. Skutečnost, že SSSR dostal ránu a zůstal stát, za to mohou vděčit reakci svých mas, ale v žádném případě ne svým představitelům.

• < Předchozí
• Další >