II.světová válka 10.- Pearl Harbour: proč a jak?

Podrobnosti

Vytvořeno 13. 12. 2008

Twitter

Příval bomb a torpéd se snesl 7. prosince 194 l na jednu spící základnu. V momentě je tu víc než dva tisíce obětí. Pak se v Pacifiku rozhoří požár, který způsobuje milionové ztráty a končí dvojím jaderným výbuchem.  Pokud se oddáme tradiční vidině, pak tito mrtví byli zabiti méně díky kapitalismu, ve větší míře díky feudalismu a primitivnímu divošství. Bylo to samurajské Japonsko, které využívalo moderní průmysl jen jako prostředek ve službách staleté snahy vládnout. které zrádně přepadlo Pearl Harbour.  Důkladnější analýza tohoto jevu nutí, jak bylo výše poznamenáno, abychom se vrátili ke zrodu japonského imperialismu v XIX. století a k jeho pozdnímu zapojení do hry velmocí. Tento nadaný žák nejenže si osvojil technické lekce kapitalismu ale též a to velice rychle geopolitické lekce. Zkoušel si vybudovat koloniální panství. Nejprve na úkor Číny, kde využíval vzdálenost evropských mocností a jejich rivality.

Jeho vedoucí kruhy jsou od začátku rozděleny po stránce podílu, který se má vymezit pro modernu a pro tradici. Ale k diferenciaci dochází též v hlavách. Jako všichni vedoucí činitelé mimo Evropu: kteří nejsou pouhými výtvory Západu, se japonská elita neustále a úzkostlivě ptá. Kde vést hranici mezi dovozem západních hodnot potřebných pro rozvoj i pro pouhou existenci a zachováním národních zvláštností. Odtud pochází ona diferenciace s málo výraznými obrysy mezi modernistickou buržoasií dbalou zachování míru s velmocemi a především Spojenými státy a ostatní buržoasií, přičemž se rozvíjí xenofobní nacionalismus. V roce 1941 se ministerský předseda Konoye, agresivnější v roce 1937, umoudří a chtěl zemi dostat mimo světovou válku. Jelikož je Japonsko již zapojeno do místní války v Číně, musí ji co nejrychleji zlikvidovat kompromisem, za který by převzaly záruku USA. 

Konoye narazí přímo ve svém kabinetu na válečnickou snahu, která se přiklání k vojenskému řešení. Požadují zbavit Čínu vnější podpory. Ta pocházela jak ze sovětské Sibiře, tak i z anglické Barmy. Proto válečníci považují za nutnou válku aspoň proti jedné z těchto dvou mocností. V naději, což bylo všeobecné přání, že se Spojené státy do toho nebudou míchat. Politická různost rozdělí i vojenské velení. Armáda se zdráhá vyklidit čínské území, zatímco námořnictvo více přihlíželo k duševnímu stavu i ke zdrojům získávaným ze Severní Ameriky, a zůstává skeptické k možnosti války proti Anglii nebo Rusku bez intervence Spojených států. Ale poněkud banální partie pokeru započala začátkem roku 1941. Nejprestižnější z admirálů Yamamoto uplatnil svůj názor, že je nemožno udržet Spojené státy mimo válku a pokud zájmy Japonska to budou vyžadovat, pak musí válka začít překvapujícím útokem proti flotile v Pearl Harboru, Její zničení uvolní pole pro japonskou ofenzívu. Pravděpodobně ke svému údivu, dostal rozkaz prostudoval plány takového útoku. To se ví již dávno. Ale Yamamoto je představován jako muž rozpolcený mezi svým pacifistickým přesvědčením a jeho vášní bojovat. Nedávno zveřejněné japonské dokumenty ale naznačují, že přijal řízení operace místo jejího sabotování.

Svědkem toho jsou poslední rozkazy předané útočné flotile. Tato eskadra, nejsilnější v historii námořnictva, musela učinit púlobrat. aniž by cokoliv dokonce konsultovala se štábem. Ani, jestli nebyla odhalena při své plavbě po dobu jedenácti dní mezi Kurilami a Havají. Více než 24 hodiny před útokem. V opačném případě měla zahájit útok. By!o však obtížné si představit že žádný letecký průzkum nezaznamenal za deset dní tak velké válečné loďstvo. Nemluvě o náhodných setkáních s loděmi nebo s letadly.  Válečníci ze sebe udělali hlupáky a pacifisté zřejmě přistoupili na hru. kde nic neriskovali. Za překvapující nedostatek leteckého průzkumu z Havaje mají Spojené státy svůj podíl odpovědnosti. Nebo to byla jen smůla.

Odpověď je méně snadná, než si myslí někteří odpůrci Roosevelta, kteří mají za to, že prezident sledoval stopu postupu útočných lodí a že je nechal konat, aby podrobil psychologickému šoku dosud pacifistické veřejné mínění v zemi. Skutečnost je asi jiná. Dal by všechno za to, kdyby věděl, co se chystá. Odhalení útočné námořní síly, která tajně pluje v době, kdy se ve Washingtonu sledovala mise zvláštních velvyslanců Nomury a Kurusua, by mu umožnilo zvýšit hlas vůči Japonsku a dosáhnout v Tokiu vytvořeni rozhodně pacifistické vlády. Jeho cíl byl v podstatě stejný jako Yamamotův. 

Základna v Pearl Harbouru, jako všechny základny Spojených státu v Pacifiku byla sice uvedena do stavu pohotovosti vrchním velitelem armád generálem Marshallem, ale v nevhodnou dobu. V říjnu, na druhý den po demisi Konoyeho a jeho nahrazení generálem Tojo považovaným za válkychtivého a pak 27. listopadu, den po přečtení Nomurových vyjednávání, jež se zdálo konečné. Ale v obou případech se nic nestalo. Poprvé přišli Japonci k vyjednávacímu stolu s novými návrhy. Roosevelt tedy. poté co se obával útoku ke konci listopadu, nabyl opět důvěru na začátku prosince a sám obnovil některé kontakty. Co ale nevěděl, že již je v tomto druhém případě Japonsko rozhodnuté zaútočit nebo zahrát na havajské námořní cestě hazardní hru, která, jak bylo řečeno potřebovala onu lhůtu jedenácti dnu, aby uvedlo do chodu své síly. Ostatně v období tak silného mezinárodního napětí si nikdo nepředstavoval překvapující útok proti cíli tak vzdálenému od Japonska, jako je Hawaj. Aspoň ne tak značnými vojenskými prostředky. Očekávalo se to spíš na Filipínách. A americká armáda právě převážela materiál z jednoho na druhé souostroví. Čímž se i vysvětluje koncentrace průzkumných prostředku mezi nimi se základnou na Hawaji. 

Americká odpovědnost za úder na Pearl Harbor se muže shrnout do jednoho slova - rasismus. Američtí představitelé to zajisté nezakoušejí vůči svým japonským protějškům jako Hitler vůči židům. Jde o pouhý pocit nadřazenosti. Jak morální, tak intelektuální či technické. Bílý dům si nepředstavoval, že tato země s opožděným vývojem by mohla být schopna takové opovážlivosti a dovednosti Roosevelt a Marshall věřili, že to udrží a zvládnou vojensky i diplomaticky. Rozšifrování ?purpurového" kódu, jímž se vyměňovaly ty nejtajnější zprávy mezi Tojo a "Nomurou přispělo k pocitu nadřazenosti a bezpečnosti.

• < Předchozí
• Další >