Černá Afrika pod francouzskou kolonizací III.

Podrobnosti

Vytvořeno 7. 1. 2010

Válečné metody jsou rychlé a neúprosné. Jelikož početní stavy evropských vojáků mohou být jen omezené, přikročuje se k míst­ním odvodům, a tak to jsou hlavně afričtí vojáci, kteří dobudou Af­riku na účet Francie. Faidherbe, guvernér Senegalu za Druhého císařství vytvořil první jednotky "senegalských střelců". Ti si zachovají tento název i když nábor do nich se později děje hlavně mimo Senegal.

Prémie a žold mohou přilákat budoucí vojáky. Při dobývání Sú­dánu se ale často postupovalo jinak. Když se pociťovala potřeba dopinit stavy, otevíraly se na ?stanicích? (u posádek) záznamníky ?náboru dobrovolníků?. Když byli o tom předem uvědoměni ob­chodníci s otroky, přiváděli sem své ?zboží?. ?Zajatec? v dobrém použitelném stavu byl vesměs odkoupen (v letech 1895-1900) za méně než 300 franků. Prodán proti potvrzení příjmu a podpisu ?osvobozující listiny?, byl zajateč pokládán za ?osvobozeného? k tomu, aby se dal ?dobrovolně? najmout.Ve velkých kampaních se ve značném rozsahu sahalo vedle pra­videlných útvarů k útvarům ?pomocným?, které se rekrutovaly bez jakéhokoliv žoldu, za slib účasti na loupení a zvláště na dělení po­ražených uvržených do otroctví. Jeden francouzský důstojník, který se zúčastnil dobytí Sikassa (Mali) v roce 1898, popisuje ?plenění? města takto:?Po obklíčení, útok. Dává se rozkaz k plenění. Všechno je vzato nebo zabito. Všichni zajatci v počtu asi 4 000 jsou shromážděni do houfu.Plukovník započne s rozdělováním. Sám to zapisoval do notýsku, pak to vzdal a řekl: `Rozdělte to'. Dělení se dělo v hádkách a s po­mocí ran. A pak na cestu! Každý Evropan dostal ženu podle svého výběru. Při návratu se zajatci, se dodržovaly etapy po 40 kilomet­rech. Děti a všichni ti, kteří byli unaveni byli zabiti pažbami pušek nebo bajonety.

?Mrtvoly byly ponechány na pokraji cest. Během těchto etap, muži zrekvírovaní cestou aby nesli proso, zůstávali pět dní bez pří­dělu potravin. Jestliže si vzali hrst prosa, které nesli, dostali 50 ran provazem."

Jiný autor uvádí: ?Scény, které doprovázely v minulém roce do­bytí Sikassa, byly jen reprodukcí těch, jež následovaly při plenění Segou, Nioro a všech měst dobytých našimi zbraněmi. Bylo to po stovkách, tisících, jak se naše nepřetržité kolony zvětšovaly, jakož i počet otroků."

Když na zasedání Poslanecké sněmovny 30. listopadu 1900, Vig­né d'Octron pranýřuje hrůzy dobytí Súdánu, Le Myre de Vilers, kolonista každým coulem, mu odpovídá: ?Náš ctihodný kolega kri­tizuje ty, kteří tam popravují. Ale já obviňuji vlády. Nemohou ne­vědět, že když pošlou jednotky několik tisíc kilometrů daleko od jejich operační základy, bez dopravních prostředků, bez potravy, bez směnného zboží, jsou tyto jednotky nuceny žít na úkor místníchobyvatel, zrekvírovat bezpočet nosičů, kteří pokrývají stezky svými mrtvolami...Africké války XIX. století byly omezeny ve svém účinku malým účinkem tehdejších zbraní. Fakticky zdevastovaly jen některé oblasti. Koloniální dobyvačné války zuřily naproti tornu všude a ne­šetřily ani ?zpřátelené? vesnice, které byly sice uchráněny před zbouráním, ale byly téměř úpině zruinovány rekvírováním obilí, dobytka, nosičů.Vrchol této hrůzy byl dosažen v roce 1899 ?Voulet-Chanoinovou misí?. (Nazvána podle jmén dvou kapitánů, kteří jí veleli). Tito dva důstojníci se již ?vyznamenali? v zemi Mossi (dnešní Burkina Faso) svými ?prušáckými? metodami.

• < Předchozí
• Další >