Černá Afrika pod francouzskou kolonizací VII.

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 2. 2010

OD KOLONIÁLNÍ LEGENDY K REALITĚ - Mladým Francouzům, v jejich školních příručkách a ve veškeré propagandě (zvláště té prováděné "Námořní a koloniální ligou") se uvádělo, že Francie přinesla svým koloniálním národům silnice, školy, nemocnice, zkrátka pokrok a civilizaci a tedy zlepšení jejich životních podmínek. Jak je to ve skutečnosti? Na začátku století kolonizace vytvořila sít' železnic, která je ne­dokončena. Několik tratí pro průnik od pobřeží do vnitrozemí, je­jichž propojení se nikdy neuskutečnilo. Tyto úzkokolejné železnice (rozchod 1 m místo 1,44 pro normální železnice) měly slabou kapá­citu. Byly zpočátku stavěny pro rychlý přesun ozbrojených sil tam, kde se pociťovala potřeba. Pak též sloužily na dopravu surových výrobků do přístavů a v obráceném směru pro dopravu dováženého zboží.

Tyto železnice a následně i silnice byly hlavně postaveny a pak udržovány nucenou prací.

Školy? Byly koncipovány zpočátku tak, aby kolonializaci dodá­valy pomocný personál, jehož bylo zapotřebí, tlumočníky, admi­nistrativní příručí a na vyšší úrovni učitele a lékaře. Tyto dvě po­slední funkce byly nejvyšší, o něž mohl ?domorodec? usilovat, ale vždy v podřízené pozici oproti francouzským učitelům a léka­řům. Jejich diplomy byly totiž místní a umožňovaly přístup jen k příslušným místním administrativním funkcím. Neplatily ve Francii a nepřítomnost procedur vedoucích k francouzským diplo­mům (vyšší vysvědčení a maturita) vylučovala, že by se mohl ně­kdo dostat na vysokou školu. V každé kolonii (v Brazzavillu pro Francouzskou rovníkovou Afriku) byla škola asi na úrovni měšt'an­ky, nejlepší žáci postupovali do pedagogického institutu Williama Pontyho, který vychovával ?domorodé? učitele a lékaře. Teprve v roce 1946 bylo několik diplomovaných z Ponty přijato do Lycea v Dakaru, aby se zde připravili ze dvou částí maturity, aby mohli studovat vysokou školu ve Francii. Afričané, kteří díky speciálním okolnostem mohli studovat na vysokých školách ve Francii jako paní Lamine Gueye, advokátka, nebo Leopold Sédar Senghor, pro­fesor gramatiky, se dali spočítat na prstech jedné ruky.

V roce 1945 rozsah základního vzdělávání ve Francouzské zá­padní Africe nepřekročil 5 %. Existovala zde jen dvě lycea. V St. Louis v Senegalu a v Dakaru. Ta byla zpočátku vyhrazena pro Ev­ropany. Dakarská univerzita byla vytvořena teprve krátce před ne­závislostí v roce 1957.

Ve Francouzské rovníkové Africe byla situace ještě horší. Bylo nutno čekat až do roku 1937, aby bylo vytvořeno vzdělávací zaříze ní v Brazzaville. Předtím bylo několik málo škol spojeno s odděle­ním ?Politických a administrativních věcí?. Jediná škola na úrovni měšt'anky existovala v Brazzaville.

Přejděme k veřejnému zdraví. Zmilitarizovaná ?koloniální zdra­votní služba? (zůstala jí až do nezávislosti) byla zpočátku vyhraze­na Evropanům a vojenským jednotkám. Podružně též domorodým funkcionářům. Mise vytvářely ošetřovny nebo zdravotnická střediska. Teprve v roce 1905 byla ve Francouzské západní Africe vytvořena ?domo­rodá lékařská pomoc? zaměřená na masovou medicínu se sítí ?do­morodých? nemocnic (3 v roce 1910) a zdravotních středisek. V ro­ce 1908 udávají statistiky 150 000 ošetřených nemocných na 12 milionů obyvatel.

U endemických nemocí (bahenní horečka, žlutá zimnice atd.) kolonializace přidala dovezené nemoci, které byly tím obávanější, protože Afričané nebyli proti nim imunizováni a které proto nabý­valy obzvlášť surových forem (syfilis, tuberkulóza). Pohyb obyva­telstva v důsledku masových povolávání pracovních sil na nucené práce a rozvoj obchodních vztahů přispěly k rozšíření epidemií.

Ředitel zdravotních služeb v Kamerunu mohl v roce 1945 napsat: "Nemoce, i když hrají velkou úlohu v úpadku domorodého oby­vatelstva, nejsou za to jediné zodpovědné. Je třeba poprávu odsou­dit další příčiny, které umožňují jejich spoušť a jejichž rozsah je velký, ale které unikají akci zdravotní služby. Je to podvýživa a té­měř všeobecný nedostatek potravin obsahujících dusík. Je to neuvá­žená hospodářská politika, která v některých oblastech vedla k roz­víjení pěstění exportních plodin na úkor pěstování plodin potravinářských. Je to nerovnováha, která existuje mezi příjmy do­morodců a cenami nejhlavnějších výrobků."

Vzhledem k tomu je úmrtnost, zvláště dětská, velmi vysoká. Teprve od dvacátých let přispěly očkovací kampaně účinně ke snížení úmrtnosti. Mezi nejobávanějšími nemocemi, jež jsou předmětem masové profylaxe, je trypanozomiáza (spavá nemoc).

Aby jí bylo možno čelit, vytváří koloniální správa specializované mobilní služby. Ale, aby se shromáždilo obyvatelstvo, provedlo je­ho sčítání a depistáž, používaly mobilní čety metody, které byly velmi podobné těm, jež byly používány při civilním nebo vojen­ském náboru nebo při vybírání daní. Byly blízké honu na lidi. Tím se také snadno vysvětlí malé nadšení obyvatelstva pro takto posky­tovanou péči. Putující čety zdravotníků a jejich družiny, v dobré koloniální tradici, žili na zemi a požadovali bezostyšně potraviny, ženy atd. Lumbální punkce nezbytné pro bakteriologické zkoušky, prováděné ne vždy obratnými zdravotníky a za nevyhovujících hy­gienických podmínek, vedly často k vážným nehodám. Na druhé straně uplatňovaná terapeutika nebyla bez nebezpečí, neboť mohla vést v případě nesprávného dávkování k vážným poruchám nervo­vého systému (zánět ledvin, slepota).

Bylo nutno počkat na padesátá léta, aby se lékařský systém a pro­fylaxe staly opravdu účinnými a kdy jsme svědky "zvratu" v demo­grafických tendencích, od poklesu nebo stagnace k růstu a asi od roku 1955 k explozi populace.

Poslední slovo k jednomu z "cílů", jehož se dovolává kolonializa­ce je boj proti otroctví.

Viděli jsme, že na počátku výbojů otrokářství zdaleka neustupo­valo, ale výrazně se rozvíjelo. Následně zákaz obchodu s otroky (vydaný ve Francouzské západní Africe teprve v roce 1905) a pak zrušení otroctví se jen velmi pozvolna stávaly skutečností.

Osvobozování otroků bylo obvykle uplatňováno vůči vzbouře­ným nebo vzpurným národům jako sankce. Ale tam, kde se podpora tradičních vedoucích tříd považovala za politicky nutnou, jako to bylo ve Fouta-Djalonu (Guinei) nebo v oblasti Sahary-Sahelu, zů­stalo otroctví nedotčeno a koloniální správa schválila (nebo zakrý­vala) praxi "práva na pronásledování" (vyhledávání, zadržení a vrá­cení uprchlých otroků jejich pánům). V Guinei první sčítání lidu pomocí průzkumu provedené organizací INSEE v roce 1954 až 1955 uvedlo zvlášť ve Fouta-Djalonu - "nesvobodné lidi". V Mauretánii setrvávání při otroctví za podpory veřejné správy bylo kriti­zováno dahomejským učitelem Louisem Hunkanrinem, který byl odsouzen na deset let deportace v Mauretánii. Kritizoval tuto praxi v brožurce, jejíž text se mu podařilo dostat do Francie a která byla zveřejněna místní sekcí Ligy práv člověka."

Tato situace přetrvává i po vyhlášení nezávislosti a je známo, že mauretánští bojovníci za práva člověka za to, že kritizovali tento přežitek, byli zatčeni, uvězněni a odsouzeni.

• < Předchozí
• Další >