Afrika nezávislostí a "komunismus" 1960 - 1998 II.

Podrobnosti

Vytvořeno 29. 6. 2010

Twitter

Na konci tohoto "důkazu" proloženého několika etnickými omyly ("Ruandská vlastenecká fronta Toutsi" /sic/ "Ruanda s genocidou Hutů" /sic/) začíná historie "rudé říše Etiopie". Pokud je příslušná chronologie takřka správná, události jsou uváděny bez jakéhokoliv politického a sociálního kontextu. "Říše Hailé Sclassiého se bez větších otřesů zhroutí" a šéf vojenské vlády Mengistu "zapojí otevřeně zemi na cestu socialismu", vzešlého ze "směsi revoluční ideologie a místních tradic".

Narodil se jako levoboček (míšenec), proto byl revolucionář a zločinec. Autor neváhá zanotovat při této příležitosti starou písničku kontrarevoluční historiografie z 19. století. Pak následuje deset stránek, z nichž se vydroluje jako litanie příval proklínajících slovíček: "likvidace", "osud vyřízený kulometem", "převlečené pozůstatky císařství", "ti, kteří přežili", "fyzické zničení", "vyhubení", "rudý teror", "lahvičky s krví", "popravy", "škrtiči", "eskadrony smrti", "oběti teroru", "politické vraždy", "hromadné hroby", "bolševický Saturn", "káry s odsouzenými", "hotov k rituální likvidaci", "hromadné hroby", "zmizelí", "odsouzen k smrti", "vystavení umučených obětí", "zavražděné děti", "násilí na obyvatelstvu", "otravy plynem", "barbarské běsnění", "Oradour-sur Glane", "masakry civilního obyvatelstva shromážděného v kostelích", "jatka", "hromadné hroby", "koncentrační tábor", "totální válka", "masové represálie a teroristické letecké útoky", "systematické znásilňování", "hlad", "potravinová zbraň", "zpronevěra pomoci", "nucené přemístění", "masové deportace". Slova nejsou nevinná, jazykovědci a psychoanalytici to dobře vědí.

Zastávají zde místo důkazů a vyvažují 'lehkost tvrzení, počty mrtvých, které vyplývají z dané možnosti ("za období od února 1977 do června 1978 se uvádí počet 10 000 politických vražd", str. 751). Invektiva je povýšena na úroveň historické analýzy, jejíž struktura je dána jen negativními hledisky období 1974-1991. Takto je sedmnáct let historie národů Etiopie líčeno jako počínání ďábla, okleštěné od všeho, co bylo pokrokem nebo lidovým bojem po celou jednu generaci. A proto nakonec, vraťme se k historické skutečnosti. Revoluce v roce 1974 pod vedením pokrokových vojáků a intelektuálů organizace DERG svrhla Etiopské císařství, jeden z feudálních, nejanachroničtějšich režimů na světě. Pak se v následujících letech snažila uvést porodnickými kleštěmi etiopskou společnost do modernity zabarvené socialisticky - agrární reforma a rozvoj družstevnictví, laicizace dosud klerikálního státu, alfabetizace, důchody pro pracující, národní jednota atd. Od roku 1974 do roku 1980 se počet žáků základních škol zvýšil z 850 000 na 1 400 000 a alfabetizační kampaň dospělých je uváděna jako příklad organizací UNICEF. Všechny analýzy specialistů Afriky to říkají, že Etiopie let 1975 až 1980 doznala "téměř jedinečný příklad africké agrární reformy. Pozoruhodné skloubení vůle socialisticky kolektivizovat s odkazem na africké občinové zvyky ". Všichni zaznamenali počáteční podporu venkova především na jihu, než se projevilo nepřátelství k byrokratickému združstevňování počínaje rokem 1984. "Rudý teror" v letech 1975 až 1980 byl zajisté opravdu reálný a určitě přesahoval nutná omezení ze strany státu, který si přál reformy. Omyly byly četné a z toho vyplynul konečný nezdar, když se moc octla osamocena vůči četným regionálním ozbrojeným povstáním, jež byla ve značné míře podporována Spojenými státy. Zjištění tohoto nezdaru ale neopravňuje k tornu, aby se zapomněly počáteční pokroky.

Po Etiopii mají i Angola a Mozambik v uvedené knize právo na deset stránek stejné povahy. Chorobné žalující pomluvy místo důkazů. Podmiňovací způsob umožňující dodat jakoukoliv zvěst podle postupu, který je drahý našim televizním žurnalistům. Skličující výčet celkových obětí války a jejího důsledku, hladu, to vše je ovšem přisuzováno "sovětskému modclu" a "hluboce leninské povaze afrických států"! To by sotva stálo za pozornost, kdyby popis bývalých portugalských kolonií za posledních dvacet let nezašel až tak daleko v účelném využívání historie, že zcela ignoroval úlohu

 Jižní Afriky s jejím apartheidem. Ta ale byla skutečností a jakou peněžitými podporami, zbraněmi, lidmi. Po celou dobu, až do vítězství ANC v roce 1994. Autor neváhá převracet smysl ncjprokáza_ nějších faktů - Jihoafrická republika údajně intervenovala v Angole po boku UNITA Jonase Savimbiho jako odpověď na přítomnost kubánských a sovětských sil v Luandě. Tady je nutno připomenout, co i západní tisk nepopíral, že rasisté, kteří byli u moci v Pretorii v průběhu všech těchto let požadovali hrdě svou intervenci "aby se zastavil postup komunismu".

V Angole vyústil koloniální útlak, vedený portugalským fašistickým režimem v letech 1961 až 1974 proti ozbrojeným osvobozovacím hnutím (MPLA inspirovaná marxismem, UNITA a FNLA více etnicky a protikomunisticky zaměřené) v nezávislost jen díky portugalské "karafiátové" demokratické revoluci. Angolský lid se ale dlouho netěšil ze své nové svobody. Od roku 1975 FNLA a hlavně UNITA nastolují svou separatistickou moc hlavně v diamantonosných oblastech. A to s finanční, materiální a lidskou pomocí obou prozápadních vlád v Zaire i v Jižní Africe a za vydatné pomoci CIA.

Poražení v terénu silami vlády MPLA za pomoci kubánského kontingentu, pokračují žoldnéři UNITA vedení speciálními jihoafrickými kádry a oficiálně podporovaní Spojenými státy za prezidentů Reagana a Bushe, v ovládání různých částí země a znásobují své teroristické nájezdy proti vesnicím, které nepřijaly jejich zákony. Podle publikací OSN je bilance desetiletí války od roku 1978 do 1988 víc než 300 000 mrtvých, stovky tisíc zmrzačených a stejně tolik uprchlíků. Postupné zhroucení apartheidu v JAR donutilo nakonec UNITA a její americké ochránce, aby boje zastavila. Mírové dohody z roku 1992 výslovně počítají s odchodem cizích kontingentů a svobodnými volbami. Ty se konají v roce 1992 pod kontrolou pozorovatelů z celého světa a dávají velkou většinou moc do rukou MPLA. Ale Savimbiho UNITA odmítá lidový rozsudek a opět začne občanskou válku. V roce 1994 odhaduje OSN, že tento nový konflikt zabíjí na tisíc Angolanů denně! Je nutno počkat nakonec na porážku Mobutua v Zaire v roce 1997 a jeho chráněnce v UNITA, aby se opět objevila naděje v Angole zničené 30 lety válek, normálně žít. Kde jsou zde u čerta zločiny komunismu?

• < Předchozí
• Další >