Afrika nezávislostí a "komunismus" IV.

Podrobnosti

Vytvořeno 9. 7. 2010

Twitter

V tomto světě řízeném zákony světového trhu, kde se investuje jen v závislosti na očekávaném zisku (do podle terminologie finančníků tzv. "užitečné Afriky"), sít' kapitalistických zájmů má své místní vazby prostoupené "liberálním" krédem, jež jsou schopny jej propagovat a dát respektovat obyvatelstvem. Tím, které trpí, přičemž oni pobírají zisky, které vyplývají ze systému. To byli po dlouhou dobu (1969-1990) divocí vojenští surovci jako Bokassa ve Středoafrické republice, nebo Amin Dada v Ugandě. Zkorumpovaní tyrani jako Mobutu v Zaire a řada dalších. Všichni vděčili za své bohatství, které nahromadili, a za svou politickou dlouhověkost jen mnohotvárné podpoře mocného Západu ve jménu antikomunismu. Někteří z nich dosud přežívají, jako Eyadema v Togu, který je udržován s francouzskou podporou v návaznosti na jednu nemilosrdnou represi.v

  Ale dostává se na místo nová generace afrických vůdců oddaných světovému i místnímu kapitalismu, a ta není o nic lepší. Jsou to technokrati, krasořečníci vyškolení MMF a Světovou bankou, kteří neustále vychvalují přednosti pluralismu, který zaměňují za demokracii, a zákony posvátného světového trhu. Soglo je jedním z těch, kterému národ Beninu vděčí za poznání, že jen ještě více prohloubil jeho chudobu.

  Noví vládcové světového kapitalismu, kteří cítí, že se pod nimi hýbe africká půda, jsou však ochotni nasadit všechny páky k tomu, aby podpořili vůdce v jejich pozicích tím, že vyhlašují nejrůznější ideologie, aby si zajistili to podstatné, politickou stabilitu, poslušnost "zákonům trhu" a "plány na strukturní uzpůsobení". Tady jeden bývalý převlečený marxista, tam bývalý stoupenec maquis ze šedesátých let, jinde zas přesvědčený fundamentalista. MMF je velmi "pluralitní", očekává od nich jen schopnost přimět své národy, aby uznaly nutnost kapitalistického zisku.

  Již na úsvitu afrických nezávislostí byl kapitalismus kontextem několika z největších kolektivních masakrů 20. století.

  1. V roce 1966 začíná v Nigérii válka o Biafru. Tato bývalá britská kolonie, jež je nejhustěji obydlena v subsaharské Africe, dosáhla toho, že sjednotila do federace v jediné zemi různé národy. Její jednota, jakož i ropa jí mohly dát naději na opuštění stavu zaostalé země. To byla úvaha bez přihlédnutí k choutkám velkých kapitalistických společností západních států a jejich schopnosti dát do hry separatismus. Etnická odlišnost stavící Iby z východu proti většinovým Yorubům v Lagosu vyústí ve vyhlášení republiky Biafra prvně jmenovanými. Ta si přála ponechat si pro sebe zisky z ropných polí. Jestliže britští petrolejáři (BP, Shell) podporovali federální stát, Ojukwuova Biafra měla napomoci a byla dokonce svými konkurenty, kteří zde viděli příležitost rozšířit svou oblast vlivu, ve svém vojenském úsilí podněcována. De Gaullova a Foccartova Francie, i její afričtí spřeženci, Houphouet-Boigny na Pobřeží slonoviny a Bongo v Gabunu se postaví na stranu separatistů. Organizují jejich zásobování zbraněmi i žoldnéry. SDECE a Bob Denard jsou zde náhodou taky.

  Francouzské veřejné mínění je uráženo a manipulováno kampaní, kde nasazují všechny páky někteří, hlasatelé "humanity". Obrázky vyhladovělých, a kvůli válce zmrzačených dětí, "dokazují oprávněnost boje Biafry". Až do konce odloučení Biafry je krmeno hnusnými postranními myšlenkami finančníků a politiků, kteří byli ochotni bít se až do posledního živého Biafřana. Po třech bojích a hladu je bilance výmluvná, a zároveň uznávaná všemi analytiky - 2 miliony mrtvých!

  2. V tomto seznamu zločinů proti africkým národům si připomeňme to, co bylo výše řečeno o Súdánu a Ruandě.
  Súdán, tato rozsáhlá země spojující arabizovanou musulmanskou Afriku s černou animistickou a křest'anskou Afrikou, trpí již po 30 let etnickou nenávistí, vojenským autoritářstvím a fundamentalismem. Je však třeba vidět, že tato zla byla vyvolána a živena antikomunismem.

  V roce 1971 jedno nepřipravené (?) povstání vojáků krajní levice mělo za následek vymýcení odborového hnutí a Súdánské komunistické strany. Ta přitom byla nejsilnější na kontinentu. Fundamentalismus se pak začal rozvíjet především uvnitř musulmanské buržoazie a armády se dvěma hlavními ideologickými složkami. Nenávistí ke komunismu a demokracii, náboženským fanatismem a rasistickým pohrdáním vůči černým křest'anům na jihu Súdánu. To platí až do roku 1989, kdy armáda zavádí vojenskou diktaturu, jejímž myšlenkovým vůdcem je fundamentalista Tourabi. Nenechme se ale mýlit Fundamentalističtí páni Chartúmu nejsou vůbec "protizápadní", stejně jako nacisté nebyli "protikapitalističtí". Jejich odpor vůči USA a Saúdské Arábii je geopolitického, nikoliv ideologického řádu. Ten se snaží především o spinění nespinitelného přání hrát první housle na severovýchodě kontinentu. Jejich ekonomické řízení se inspiruje nejčistšími kritérii "liberalismu".

  Fundamentalistický režim, kterému Francie oficiálně po dlouhou dobu pomáhala (v důsledku čehož nám byl vydán Carlos, tento penzionovaný terorista), se brodí v krvi na jihu země od svého zrodu. Cifry uváděné Spojenými národy a nevládními organizacemi jako Amnesty International jsou děsivé - 1 300 000 mrtvých za 10 let, 3 miliony násilně přemístěných, miliony podvyživených atd.

  I když vnucuje lidu Chartúmu, který je stále zdrženlivější, svůj zákon ve jménu islámu, vojensko-fundamentalistický režim dodává zbraně a munici pro partyzánskou válku křest'anských fundamentalistů (Armáda odporu Páně), která pustoší sever Ugandy a terorizuje tamní vesničany. Krutý důkaz toho, pokud je ještě nějaký třeba, že fundamentalismus není náboženským hnutím, ale politickou manipulací zbožných lidí. A bude třeba počkat na očekávané zhroucení současného režimu v Súdánu, aby zmizely pokrytecké podpory, které mu poskytují některé francouzské kruhy, jež si myslí, že jsou ještě v éře Fachody.

  Dokumentační spis pořízený v této věc organizací Pax-Christi ve Francii v červnu 1995 je skličující a zůstává trvale aktuální. Není nutno se dále zabývat děsivým masakrem v Ruandě v roce 1994, jehož původci ("tropičtí fašisté" zesnulého Habyarimany) i jejich spolupachatelé, které vyzbrojili jejich paže, jsou známí.

 Dne 4. února 1998 C. Josselin, ministr delegovaný ke kooperaci, lituje slabé přítomnosti Francie v Ruandč, "s níž diplomatický vztah není nejlepší". Je třeba umět se tvářit hodně překvapeně, jestliže známe oficiální minulost Francie v této zemi, kterou je třeba znovu vybudovat, když je k dispozici zcela čerstvá vzpomínka na akci francouzské armády - "operaci Turquoise". Oděná do velkých humanitárních záminek zabránila především tomu, aby členové Interhamwe, oni původci masakrů rwandského fašismu, kteří již byli poraženi v okolí Kigali, byli definitivně zneškodněni. V důsledku toho mohli pokračovat v boji v Kongu ve službách Mobutua a Lissouby. Dodnes vedou vražednou partyzánskou válku v Ruandě.

 Zbývá si jen přát, aby národy této oblasti nezažily další vměšování, které by opět rozhořelo stále přítomné etnické uhlíky. At' již ze strany států (USA nebo Francie), mezinárodních (Světová banka) nebo soukromých organizací (nadnárodní kapitalistické společnosti). Vnější tlaky mohou při zacelení ran, které zanechala nedávná historie, působit jen rušivě. Minulost to široce dokazuje.

 3. Lze zapomenout dlouhého utrpení lidu Jižní Afriky pod rasistickým režimem apartheidu od šedesátých let? Již sám o sobě je apartheid zločinem. Spočívá v legalizovaní rasismu, na principu "genetické nerovnosti" vytyčené zákonem a odmítnutí demokracie teoreticky promítnuté do politického principu. Jenže je třeba připomínat, že Jihoafrická republika apartheidu byla dokonalým příkladem kapitalismu v Africe řízeného buržoazií, jejíž životní úroveň předčila úroveň jejích francouzských protějšků díky nadměrnému vykořisťování černé pracovní síly v dolech a na polích. Místní kapitalismus reguloval ekonomiku jen jediné průmyslové mocnosti na jih od Sahary, ale byl po celou dobu studené války podporován Spojenými státy i ostatními západními mocnostmi ve jménu boje proti sovětskému vlivu.

I po roce 1977 a po četných rozhodnutích o embargu Valného shromáždění OSN proti apartheidu, dodávaly mnohonárodní společnosti (např. Shell) i západní státy (včetně Francie) rasistické vládě v Pretorii zbraně, jadernou technologii i ropu. Všechno co jí chybělo. A k tomu lze ještě připomenout, že 29. března 1988 byla Dulcie September, zástupkyně bojovníků Afrického národního kongresu ve Francii, v Paříži zavražděna. Francouzská spravedlnost označila její vyšetřovací svazek v roce 1992 jako bez výsledku.

 Po šesti letech se v osvobozené Jižní Africe "komise pravdy a usmíření" dotazuje na pomoc, kterou měli poskytnout zabijákům členové francouzských tajných služeb, když se Dulcie snažila odhalit projekty dodávek raket země-vzduch Mistral z Francie pretorijské vládě.
 Každodenní veřejná správa z apartheidu od roku 1960 byla dlouhou řadou policejního a soudního útlaku poznamenanou kolektivními vraždami v případě organizovaného lidového odporu:
 - v březnu 1960 v Sharpeville policie střílí kulomety do davu, čehož výsledkem je 69 mrtvých a stovky raněných ;
 - v červnu a červenci 1976 jsou surově potlačeny manifestace studentů a gymnazistů. V Sowetu 300 mrtvých, celkem v zemi na tisíc.

 A tak dále, až do kapitulace "bílé moci" v roce 1990. Ta byla udušena lidovým povstáním a rozpadem americké podpory i volebním vítězstvím Afrického národního kongresu v roce 1994. Nic není definitivně v Jižní Africe uzavřeno s převzetím moci s těžkým dědictvím apartheidu, který je ještě vepsán do sociální nerovnosti. Nadále bude "liberální bílá nebo černá buržoazie" snít o tom, že bude sloužit jako pojítko US kapitálu v Africe, než aby se zabývala sociálním pokrokem. Ale zde je v sázce budoucnost kontinentu.

 Nakonec mimo těchto občasných kolektivních masakrů je kapitalismus ještě více odpovědný právě v Africe za dramatické důsledky, které vyplývají z každodenních zločinů - masové chudoby, úpadku nejzákladnějších veřejných služeb, narůstajícího analfabetismu v posledních deseti letech. Většinová nezaměstnanost v městských střediscích, jež jsou zbídačována, je společným údělem většiny států podřízených nelítostnému zákonu zadlužení a plánům strukturního uzpůsobení, které mu zakazují jakýkoliv vlastní průmyslový rozvoj.

 Některé rány Afriky, které jsou často uváděny v přehnaně zjednodušených obrazech dodávaných západními televizními stanicemi a často uváděny jako její výlučné atributy, jsou přímým plodem vztahů Severu - Jihu v rámci světového a afrického kapitalismu.

• < Předchozí
• Další >