Afrika nezávislostí a "komunismus" V.

Podrobnosti

Vytvořeno 13. 7. 2010

Twitter

Korupce postihuje jako snět' správu většiny afrických států a též mravy četných politických a administrativních vůdců. Západní státy a soukromé společnosti, které se mezi sebou svářejí o africké trhy jsou oněmi korupčníky. Rozdělování těžko utajovaných darů, a ve vztahu k tomu co je v sázce minimálních, jim dovoluje zajistit politickou klientelu a tučné obchody. Vzhledem k měnové nerovnosti představuje diskrétní provize v devizách ve výši 0,1 % z obnosu smlouvy na dodávku zbraní pro afrického účastníka, ministra nebo funkcionáře, ekvivalent mnohaletého platu. Který západní průmyslník by se za těchto podmínek zbavil možnosti korumpovat?

V této "tržní logice" z doby obchodu s otroky nastoupil obchod s jedy. Průmyslové firmy západních zemí se stále více prohýbají pod svými odpady. Na něj jsou velmi citliví ochránci životního prostředí, kteří významně ovlivňují veřejné mínění. A tak se za minimálních nákladů vysypávají ty nejtoxičtější odpady podél afrického pobřeží. A prezidentu či některému ministrovi se pro zavření očí poukáže zaokrouhlená částka. Není nic snadnějšího pro technokraty, kteří ovládají velké nadnárodní společnosti. V roce 1988 byl podepsán kontrakt britskou společností Sesco-Gibraltar se čtyřmi ministry Beninu na dodávku 1 až 5 milionů tun toxického odpadu během deseti let za oficiální poplatek směšné částky 2,5 dolaru za tunu. Pierre Péan odhalil několik dalších viditelných prvků tohoto problému: "Je to jen špička ledovce, hlavní část je skryta, ale skutečně existuje."

Další aspekt africké reality je hlad. Ten se stal v našem, až do krajnosti mediatizovaném, světě symbolem černého kontinentu. Kdo by si nevzpomněl na ony fotografie dětí s vypouklými bříšky, na davy, které se perou o spásný sáček rýže, který sem dodali šlechetní mecenáši? Ale tento obrázek Afriky, i když vznikl z dobrého úmyslu, je falešný, stačí se o tom přesvědčit při návštěvě měst a vesnic.
 

Hlad je zajisté zcela reálná metla, která zničila desítky tisíc Afričanů během deseti let a je připravena tak ještě učinit. Jisté je, že tento endemický hlad má často Svůj původ v klimatických příčinách (v Sahelu, kde se šíří poušť) a též i v demografických příčinách (příliš početné obyvatelstvo a stáda v oblastech se skromnými pastvinami). Ale hlad je v Africe jen náhodný. Dochází k němu na základě potíží, když je společnost rozrušena ozbrojeným konfliktem, který znemožňuje zasívání a sklizeň, dopravu a uchování potravy. Celková zemědělská produkce se zvyšuje, zatím zajisté nedostatečným, ale slibným způsobem. Podle FAO rostla ročně od roku 1961 do roku 1990 produkce obilovin v Africe o 1,95 % a výtěžek obilnin o 32 % v letech 1986 až 1990. Všechny významné hladomory minulých let byly v přímém spojení s vojenskými konflikty, at' již vnějšími nebo vnitřními, s ničením zemědělského a průmyslového potenciálu a s přemisťováním obyvatelstva, které zákonitě následovalo. Byl to případ Etiopie, Somálska, Súdánu, Čadu, Mozambiku atd.

Tyto válečné konflikty jsou ve své podstatě spojeny se zbraněmi prodávanými různým válčícím stranám všude v Africe. Vládám, ozbrojeným skupinám i různým kšeftařům. Dodavateli jsou v prvé řadě státy jako Francie nebo USA a velcí producenti smrtících prostředků všeho druhu. Výroba a prodej střelných zbraní, raket zeměvzduch a samopalů, jejichž cena je přístupná i pro ty nejchudší, je výsadou západních průmyslových firem, které tak získávají miliardy dolarů zisku ročně. V Africe vyrábí zbraně jedině Jižní Afrika a Egypt a ten ještě slouží spíš jako obchodní spojka. Mandelova vláda provádí tento vražedný obchod jen s určitým studem, když se zmítá mezi svou potřebou deviz a svými cíli v rámci mezinárodní morálky.

V každém případě je zjištění jasné: Války i hlad nahlodávají Afriku jen v důsledku obchodu se zbraněmi, tučného obchodu ve prospěch západních výrobců, kapitalistického mechanismu, který je vlastní současným vztahům Sever - Jih. Cožpak se v dostatečné míře nezpozorovalo to, že je zajímavé, že plány na strukturní uzpůsobení, které je ukládáno africkým státům ze strany MMF, vždy požadovaly drastické snížení výdajů na zdravotní péči a výchovu, ale nikdy na vojenskou výzbroj? Elf moc dobře věděl, proč financuje v roce 1997 milice, které se pak za cenu asi 10 000 mrtvých, chopily moci v Brazzaville.

Nelze, u této "logiky kapitalistického světového trhu" v rámci současného afrického zla, zhodnotit vše. Ukončeme proto tento přehled objasňujícím příkladem. Byl zcela nedávno zdůrazněn ve zprávě zveřejněné 26. 11. 1997 Světovou zdravotnickou organizací o AIDS. V subsaharské Africe je 7,4 % mužů a žen ve věku od 15 do 49 let nakaženo tímto virem. 2,4 milionu jich je v Jižní Africe a od 25 % do 30 % dospělých v Botswaně. Téměř všude naděje na život, která se objevila téměř po patnácti letech v období mezi 1960 až 1990, opět mizí.

Nejdramatičtější zjištění je prohlubující se propast po stránce sociální péče mezi průmyslovými zeměmi a zeměmi Afriky. V západní Evropě je počet hlášených případů AIDS v roce 1997 o 30 % nižší než v roce 1995. To je v podstatě způsobeno účinností současné léčby, na niž se vynakládá v průměru v Evropě 100 000 franků na pacienta ročně. Za těchto podmínek oněch dvanáct afrických zemí, které představují 50 % seropozitivních jedinců planety, nemá žádnou šanci nabídnout svým národům toto existující a účinné léčení. Na mezinárodním setkání v Abidjanu v prosinci 1997 se prezident a ministr zdravotnictví z Francie vyznamenali tím, že požadovali po západních zemích, aby se vytvořil "mezinárodní fond terapeutické solidarity" pro nemocné AIDS v zemích Jihu. A zástupci Světové banky přítomní na této konferenci ihned odmítli tuto možnost, jež je zcela proti zdravé "liberální" logice.

Profesor Gentilini ze své strany to pranýřoval před účastníky kongresu jako "zločin proti lidskosti, který nám tragicky budoucí generace vyčtou".

Řekněme ale otevřeně, že onen zločin proti lidskosti v Africe se jmenuje - kapitalistický zisk. Století, které začne, zajisté odpoví na to, co je prozatím ve stavu dotazů a nejistot. Neví se, v jakém smyslu. Ale jedna věc je jasná, at' ideologové "zločinů komunismu" prominou. V této Africe, která je nazývána frankofonní, protože byla před půl stoletím francouzskou kolonií, se sny a naděje na lepší život, rovnost, svobodu neztělesňují v technokratech a diktátorech produkovaných francouzskými vojenskými akademiemi nebo MMF. Tento sen se jmenuje Thomas Sankara, mýtický obraz neúplatného reformátora, rozporupiného ale šlechetného bojovníka za práva těch nejchudších a žen, který přiznal, že byl inspirován komunistickým ideálem, ale také v roce 1987 zavražděn.

Francis Arzalier je historik, profesor na IUIM v Beauvais, odpovědný za časopis Aujourd 'hui l 'Afrique.

Stručný přehled literatury:
  C. Coquery-Vidrovitch, Afrique noire, permanence et ruptures, Harmattan, 1992 fin du Tiers-Monde, společný svazek dokumentů, La Découvertc, 1996
P. Péan, Affaires africaines, Fayard, 1983
P. Péan, L'Argent noir, Fayard, 1988
Faligot, Krop, La piscine. Services secrets francais 1944-84
M. Cahen, Mozambique, révolution implosée, 1'Harmattan, 1987 M. Cukierman, Cap sur la liberté, Afrique du Sud, Messidor,
1987
  J. P. Chrétien, Le défi de 1'ethnicisme, Rwanda, Burundi, Karthala, 1997
A. Gascon. La grande Éthiopie, Éd. CNRS, 1995
  Centre bordelais d'études de 1'Afrique Noire: D. Bach, La politique africaine du général de Gaulle, Editions Pedone, 1980
  Changements du climat et production agricole, étude FAO de F. Bazzaz et W. Sombroek, Ed. FAO. polytechnica, 1997
  Collection de la revue Aujourd'hui 1'Afrique, č. 53 (list. 94) až 65 (leden 1998), články Y. Greneta.
  R. Borrelly, C. Grandrien, S. Cerqueira, F. Wurtz, M. dos Santos, M. Macheve, H. Ibrahim Mi, B. Bouché, J. Kagabo, P:Kaldor, F. Arzalier atd.
  Journal de la paix, Pax Christi France, speciální svazek FranceSoudan, červen 1995
  Les poudriéres de la planéte, vyšlo v Le Monde Diplomatique, leden-únor 1998, články od A. Conchiglia, P. Leymaire, C. Braekmana, J. L. Penina.
 
Francis Arzalier

• < Předchozí
• Další >