Severoamerické intervence v Latinské Americe - 1- Úvod

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 7. 2010

Twitter

Proces emancipace španělských kolonií započatý na začátku XIX. století byl zakončen v průběhu druhého desetiletí minulého století zároveň s ukončením španělské nadvlády nad Novým světem. V roce 1898 jsou španělské moci vyrvány Spojenými státy poslední bašty - Kuba a Portoriko, čímž se dostaly do jejich područí. Jakmile byl zlomen koloniální svazek se Španělskem a zlomen jeho obchodní monopol, nastupují především anglické a následně severoamerické společnosti, které zavádějí svou převahu v Latinské Americe.

Anglická nadvláda, která nahradila tuhý španělský obchodní monopol, se projevovala v průběhu celého XIX. století rozvojem britského obchodu s koloniemi, jež právě získaly nezávislost. Byly to především anglické lodě, které navštěvovaly hlavní americké přístavy jako Veracruz, Buenos Aires, Valparaiso, Havana, Callao.

 Šlo především o obchodní převahu, která nevyhledávala přímou politickou nadvládu i když samozřejmě Anglie rovněž usilovala o to, aby si vydobyla své místo na slunci v Novém světě. K tornu používala nejednou násilné prostředky - obsazení Buenos Aires v roce 1806; po něm vylodění na jiných územích; v Karibské oblasti a dokonce vytvoření přeludného "Království Mosquitia" na atlantickém pobřeží Nikaraguy. V roce 1833 to bylo obsazení Malvínských ostrovů, jež byly od roku 1829 zabydleny argentinskými osadníky.

 Anglie se mohla prosadit v Latinské Americe během první poloviny XIX. století přes snahy jiných kandidátů žádostivých získat svůj podíl vlivu v této oblasti - Francie a Spojené státy.

 Francie nemohla čelit britské politice a musela se podřídit moci Královského námořnictva a přitom se snažila získat nebo si zachovat území v některých částech kontinentu, jako byly Haiti, Antily, Guayana a Mexiko. Ty vždy přitahovalo zájem Francouzů. K první srážce došlo během Červencové monarchie za podivné války koláčů (1838). Vážnější byla intervence Francie a evropských mocností v roce 1861, která skončila porážkou a popravou Maxmiliána Rakouského v Queretaru v roce 1867.

 Spojené státy se marně během první poloviny XIX. století snažily stavět se proti anglické hegemonii. Na náročnější politiku v této oblasti a v této době neměly zatím dostatek prostředků. Spokojily se proto jen s přilehlými územími na východě. Hodina "anšlusu" a vojenských zásahů ještě nenadešla.

 K té dojde po roce 1835, když severoamerická rozpínavá vina pohltí polovinu území patřícího Mexiku. Texas se oddělil v roce 1835 a stal se součásti Unie v roce 1848. Téhož roku byly anektovány Spojenými státy Kalifornie a Nové Mexiko. Spojené státy si nechají postoupit v roce 1846 od Velké Británie Oregon na severozápadě a v roce 1867 odkoupí od Ruska Aljašku.

 Koncem XIX. století umožnila tato politika rozpínavosti vytvoření rozsáhlého území a po válce Severu proti Jihu - která svedla pozornost a úsilí Severoameričanů na vnitřní problémy - se Spojené státy zaměří na zavedení své politické a ekonomické nadvlády v Latinské Americe. Tam nahradí anglickou hegemonii a zapojí se do procesu rozvoje a industrializace, který je postaví v XX. století do čela kapitalistických zemí.

 Těchto několik řádků se snaží vypovědět o historii imperialistických zásahů v Latinské Americe, které nezanedbatelným způsobem napomohly k růstu síly země, která se měla stát první mocností planety, hrotem kopí světového kapitalismu.

 Intervenční politika Spojených států v Latinské Americe se projevila velmi brzy. I když měly přiměřeně velkého protivníka v této oblasti - Velkou Británii - Severoameričané vždy žádostivě pohlíželi na území, která byla po tři století podřízena španělské koloniální moci. Na těchto územích vládla na začátku XIX. století - po dobytí nezávislosti ? dlouho anarchie. Byl to výsledek vnitřních bojů, které se rozvíjely téměř ve všech těchto nově vzniklých republikách.
 
Proces územní rozpínavosti Spojených států začal již na konci XVIII. století. Jelikož hranice na západ byla pružná, získaly v období let 1792 až 1821 různá území.

 Proces pokračoval dále na západ a jih, kde dravost Unie pohlcovala velké rozlohy "středozápadu", získané oklikou, postoupením nebo odkupem území od evropských mocností. Odkup nebo odstoupení se děly za zády domorodého obyvatelstva - "rudochů" - které bylo potlačeno nebo vyhubeno. A tak se podařilo Spojeným státům významným způsobem zvětšit původní počáteční území.

 Přes oficiální postoj nezasahování vyhlášený George Washingtonem v jeho "Poselství na rozloučenou" z roku 1796, snily Spojené státy již od počátku o uchvácení území sousedících s Unií. To byl případ Floridy.

 Jeden vasal krále Španělska, Pedro Menendez de Avilés, založil město San Agustin v září 1565. Tento poloostrov byl pak v letech 1763 až 1783 obsazen Angličany. Co se týká Spojených států, ty tvrdily, že jižní hranice sahá až k 31. rovnoběžce, ale Španělé obsadili území až po 33. rovnoběžku, došlo k vážnému sporu na Mississippi, kde plavba byla uzavřena monopolem, ktcrý mělo Španělsko nad říční dopravou.

 V roce 1811 severoamerický Kongres využil přítomnosti Napoleonových jednotek ve Španělsku a odhlasoval rezoluci, kde prohlásil, že má v úmyslu obsadit natrvalo Floridu.

 Její text hovoří dlouze o rodícím se severoamerickém intervenčním poslání: "Spojené státy, za zvláštních okolností nynější krize, vidí s vážným znepokojením, že část těchto území by mohla přejít do rukou některé cizí mocnosti. Jejich vlastní bezpečnost nás nutí, přistoupit k dočasnému obsazení těchto území, která zůstanou v našich rukou vzhledem k příštím jednáním."

V roce 1818 generál Andrew Jackson definitivně obsadil Floridu a následujícího roku Španělsko souhlasilo s odprodejem novému dravému státu území o velikosti téměř jako Anglie za pakatel 5 milionů dolarů.

  Ale žádostivost Spojených států se neomezila jen na Floridu. Luis de Onis, španělský velvyslanec té doby, uvedl do střehu svou vládu vůči severoamerickým ambicím. V roce 1812, v momentě druhé války mezi Unií a Velkou Británií, vyhlašoval i vzhledem k opravdovým záměrům severoamerické diplomacie, poplach:

  "Tato vláda si více méně umínila stanovit své hranice počínaje ústím řeky Rio Bravo, v přímé linii až k Pacifiku, což tedy zahrnuje Texas, Nuevo Santander, Coahuila a část Nueva Viscaya a Sonora. To se může zdát šíleným, ale faktem je, že existuje projekt a že sestavili mapu, která zahrnuje Kubu jako nedílnou součást této republiky."

Již tehdy byla Kuba na mušce Spojených států.

  Španělsko Ferdinanda VII., podporované Francií, Ruskem, Pruskem a Rakouskem, snilo a zamýšlelo dobýt zpět svá bývalá americká území.

  Ale zájmy se mezi imperialistickými mocnostmi různily. Anglie, která byla první, jež těžila ze ztráty amerických kolonií Španělska, nebyla nakloněna tornu, aby se španělská moc vrátila silou do jeho bývalých držav.

  A tak ke konci druhého desetiletí XIX. století, když španělská monarchie chtěla opět začít válku, aby dobyla zpět svá bývalá území, narazila v prvé řadě na jeho Velelaskavé veličenstvo, které se snažilo o dosažení určitého druhu dohody se Spojenými státy.

  Britský ministr George Canning vyzval Severoameričany, aby byli zajedno v odporu proti španělským snahám.

  A tak bývalý prezident Jefferson odpovídá prezidentu Monroeovi, který jej žádá o radu, jaký má zaujmout postoj vůči evropským mocnostem:

  "Naše základní heslo musí být, že se nebudeme míchat do evropských zmatků a že nebudeme souhlasit s tím, aby Evropa zasahovala do amerických záležitostí. Velká Británie je národem, který nám může způsobit nejvíc škody. Pokud ji budeme mít na naší straně, nebojíme se nikoho na světě."

 Dále pak bývalý yankeeovský prezident upřesňuje svou myšlenku: "Musíme si položit následující otázku: Přejeme si získat pro naši Konfederaci nějaké hispanoamerické provincie? Upřímně se doznávám, že jsem byl vždy toho názoru, že Kuba by byla nejzajímavějším přídavkem, který bychom mohli učinit do našeho systému států. Ovládnutí tohoto ostrova a Floridy by nám dalo kontrolu nad Mexickým zálivem a státy kolem úžiny."

 Florida upadla do rukou yankeeů v roce 1819. Kuba, jíž je severoamerická diplomacie posedlá, je uvedena do stavu protektorátu v roce 1898.

 Několik týdnů později prezident Monroe ve svém výročním poselství národu upřesnil směrnice, které měla přijmout diplomacie Spojených států vůči chtivosti projevované evropskými mocnostmi vůči hispánskoamerickým národům. Jednalo se o to, co se později nazývalo "Monroeovou doktrínou".

 Když převzal určité množství myšlenek vyslovených Washingtonem a Hamiltonem, ohlásil, že Spojené státy se nikterak nebudou míchat do evropských záležitostí a že budou zaujímat postoj přísné neutrality.

 Na druhé straně Unie měla garantovat nezávislost hispanoamerických zemí a postavit se proti snaze Španělska o opětné dobytí bývalých kolonií na kontinentu a proti jakékoliv snaze v tomto směru ze strany jakékoliv jiné evropské mocnosti.

 Ve svém sedmém výročním poselství ze dne 2. prosince 1823 prezident Monroe informoval o rozhovorech, které měl se zástupci Ruska a Velké Británie. "Ti byli informováni o tom, že Spojené státy považovaly latinskoamerické národy za svobodné a nezávislé a že tudíž nemohou podléhat nějaké budoucí kolonizaci žádnou evropskou mocností. Považujeme jakoukoliv snahu z jejich strany zmocnit se některé části této hemisféry za nebezpečnou pro náš mír a naši bezpečnost.

Na druhé straně, když Monroe znovu potvrdil severoamerickou neutralitu v evropských záležitostech, omezil se na izolacionistickou politiku, která pak charakterizovala Spojené státy v jejich vztazích s Evropou:

  "Ve válkách mezi evropskými mocnostmi a v záležitostech jejich kompetence jsme nikdy nezaujímali stanovisko. Naše politika vůči Evropě - jež byla zaujata na začátku válek, ve kterých se nedávno zmítala - zůstává nezměněna. Nevměšovat se do jejich vnitřních záležitosti a považovat vlády de facto za legitimní."

  I když "Monroeva doktrina" odradila evropské mocnosti od jejich snu opětného dobytí, nemohla zabránit jejich četnému vměšování a intervencím. Anglie hrála významnou úlohu v La Plata a podařilo se jí vytvořit v roce 1828 nárazníkový stát mezi Brazílií a Argentinou, když vydělila Spojené provincie, tzv. Východní pás, Uruguay.

  Hrozby obsažené v této "doktríně", zůstaly rovněž mrtvou literou v případě anglické invaze na Malvínách v roce 1833 a francouzské invaze v San Juan de Ulua v Mexiku v roce 1838 ("válka koláčů"). Stejně tak v případě anglofrancouzské agrese proti Rosasově Argentině a Oribeově Uruguayi a když v roce 1837 byl přístav Buenos Aires vystaven blokádě francouzského námořnictva. Ani když Francouzi a Britové zorganizovali vojenskou výpravu do řeky Paraná uzavřené pro zahraniční plavbu následnými argentinskými
vládami.

  Stejné ticho bylo, když v roce 1866 španělská flotila bombardovala Valparaíso a peruánské přístavy a při postoupení ostrova San Barthelémy Švédskem Francii v roce 1876.

  "Doktrína" nezabránila ani invazi francouzsko-anglickošpanělských jednotek do Mexika v roce 1861 a snaze o zřízení "latinského císařství" Maxmiliánem Rakouským.

  Na druhé straně v textech, které se objeví ve čtyřicátých letech, se začíná projevovat myšlenka ospravedlňování yankeeovské rozpínavosti, kterou publicisté oné doby - spisovatelé i členové parlamentu - nazvali Manifest Destinity (Zjevné předurčení).
  Osud zřejmě přisoudil - což je představa blízká pojmu předurčení, který byl drahý presbyteriánskému protestantismu - americkému národu civilizační poslání, která mimoto z něj učinila anděla strážného svobody a demokracie a přitom mu přisuzovala k dobývání rozsáhlá území a poslání ovládat celý Nový svět.

 Stoupenci Zjevného předurčení se samozřejmě nezmiňovali ani jedním slovem o osudu vyhrazenému tisícům černochů žijících na území Unie, pro něž Zjevné předurčení se projevovalo právě jen jako forma nestoudného otroctví.

 Od začátku nezávislosti hispano-amerických národů, Spojené státy a Velká Británie nerady viděly americké snahy Bolivarovy. Oba anglosaské národy by daly přednost tornu, aby hraničily s rozděleným kontinentem, odděleným konflikty a hranicemi, místo toho, aby zde byla jediná a mocná země, která by se mohla stát obávaným konkurentem.

 Bolivar svolal v roce 1826 První panamerický kongres clo Panamy a dal na pořad dne otázku osvobození Kuby a Portorika, které byly dosud v rukou Španělska.

 Ale spojenému britskému a severoamerickému úsilí se podařilo jej bojkotovat a Kongres se setkal s neúspěchem.

 Anglie dosáhla toho, že nebyli přítomni argentinští a brazilští zástupci. A z delegátů Spojených států jeden umřel během cesty a druhý byl vybaven instrukcemi sestavenými státním tajemníkem Henry Clayem a prezidentem Johnem Quincy Adamsem, podle nichž se měl postavit proti válce za osvobození posledních španělských kolonií v Americe hlásané Bolivarem.

 Adamsovy a Clayovy instrukce směřovaly ve smyslu zachování statu quo. Ve vztahu ke Kubě směrnice pro severoamerické delegáty říkaly:

 "Žádná mocnost, ani Španělsko, nemá tak velký zájem, jako Spojené státy, o budoucí osud tohoto ostrova. Nepřejeme si žádnou změnu v jeho držbě, ani v jeho politické situaci. Nebudeme se netečně dívat na převod na jinou evropskou mocnost než Španělsko. Nechceme rovněž, aby byl postoupen nebo připojen k některému novému americkému státu".

 Spojené státy uplatňovaly značně úzkostlivě myšlenku obsaženou v sedmém Monroeově poselství: "Amerika Američanům." Jen si je vykládali ve skutečnosti, po svém: "Amerika Severoameričanům." Historie oloupení Mexika je v tomto směru dramaticky poučná.

• < Předchozí
• Další >