Severoamerické intervence do Latinské Ameriky -5- Flibustýři

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 8. 2010

Twitter

Asi v polovině XIX. století se střet zájmů, který postavil Velkou Británii proti Spojeným státům ve věci kontroly nad Karibskou oblastí, přiostřil. Obě země byly nuceny podepsat ClaytonBulwerskou smlouvu, v níž společně prohlásily, že budou pracovat na vybudování mezioceánského průplavu na nikaragujském území, aniž by zde Nikaragua měla účast. Uznaly si vzájemně výsady v jeho příštím využívání a tvrdily, že nemají nikterak v úmyslu budovat opevnění, ani "okupovat Nikaraguu, ani vykonávat nadvládu nad jakýmkoliv územím Střední Ameriky."

 Nikaragua žila v padesátých letech XIX. století podobně jako mnoho jiných států této oblasti uprostřed neustálých občanských válek. V roce 1854 jeden konflikt mezi liberály a konzervativci přerostl do mezinárodního konfliktu. Liberálové si pozvali na pomoc yankeeovské žoldnéře. Nastala hodina flibustýrů.

 Mezi nimi William Walker zarputilý stoupenec otrokářství, který se snažil o jeho rozšíření ve Střední Americe a pokoušel se zmocnit Nikaraguy, kde se prohlásil v roce 1856 prezidentem.

 Přes oficiální neutralitu vyhlašovanou Spojenými státy byl jeden Walkerův emisar přijat prezidentem Franklinem Piercem, ale země Střední Ameriky učinily konec tomuto dobrodružství.

 Velká Británie se snažila vzdorovat yankeeovské moci v této oblasti a zachytila se za jakýsi "stát", který vytvořila ze všech možných kousků pod názvem "Království Mosquitia" jehož hranice nebyly přesné. Byl obydlen indiány Miskity žijícími na neurčitém místě někde na nikaragujském území. Šlo o fikci a všichni věděli, že je to fraška. S tímto přeludným královstvím nechtěla Velká Británie ztratit tvář vůči Spojeným státům a svá práva na budoucí mezioceánský průplav.

Konec století ale znamenal vzrůst moci Spojených států ve světě.
 Zapleteny do své války Severu proti Jihu v šedesátých letech žádaly pak velmi rozhodně odchod francouzských jednotek z Mexika. Byly odhodlány zůstat jedinými pány ve Střední Americe a učinit z Karibské oblasti nové Mare Nostrum.

 Obvykle se datuje na konec XIX. století severoamerická vůle po rozpínavosti, která se projevovala aktivní zahraniční politikou. Nicméně tato vůle po rozpínavosti, jak jsme viděli, existovala již po dlouhou dobu na úkor latinskoamerických národů.

 Naproti tornu je pravdou, že až do konce XIX. století Spojené státy se účinně dosadily na mezinárodní světovou scénu, kde nahradily v Latinské Americe úlohu hegemona, kterou zde dosud hráli Angličané.
 
Spojené státy se staly průmyslovou velmocí a dospěly do imperialistické fáze, kde upíraly napříště jiným mocnostem jejích podíl na světových záležitostech.
 Někteří autoři upozorňují na úlohu, kterou hrají v nové zahraniční politice postupně vlády oné doby, ku příkladu Alfred Mahan, autor Vlivu námořní moci v historii, který v této knize připomíná převahu námořních říší nad pozemními mocnostmi v historii.
 Pod touto perspektivou se utváření mocného válečného námořnictva spojené s vlastnictvím základen a námořních i říčních cest ukázalo nezbytným.

 Předjímaje tuto teorii, která se stala módní na přelomu století, prezident Ulysses Grant předložil Senátu v květnu 1870 projekt na odkoupení Santo Dominga považovaného za strategický bod v yankeeovském Mare Nostrum. Projekt prozrazuje zájem, který sahá velmi daleko a který bude trvale utkvělou myšlenkou severoamerických vlád - zmocnit se Kuby.

 Ve svém projektu Grant tvrdil, že Santo Domingo je slabý národ, ale že území je bohaté, "nejbohatší, jaké existuje pod sluncem". Je schopné luxusně ubytovat na 10 milionů lidských bytostí. Získání Santo Dominga nám vyhovuje pro jeho polohu a míru národní bezpečnosti. Jde o zajištění kontroly nad obchodním provozem z Darienu (Panama) a o vyřešení nešťastné situace, v níž se nachází Kuba."

 Z "útrob obludy" a před projekty anexe Santo Dominga a Kuby se v New Yorku, dne 21. března 1889, zvedá pero apoštola kubánské nezávislosti, José Martího.

 Martí to uvádí na pravou míru v The Manufacturer, kde pranýřuje ty Kubánce bez jakékoliv důstojnosti, kteří bezvýhradně volali po anexi ostrova Spojenými státy:
 "Žádný poctivý Kubánec nemůže chtít vidět svou zemi připojenou k jiné. Ti kteří prošli válkou a byli vypovězeni, ti kteří budují svou prací domov, inženýři, učitelé, novináři, advokáti a básníci, ti si anexi Spojenými státy nepřejí. Nemají důvěru k neblahým živlům, které jako gusanos (červi - jinak též kubánští kontrarevolucionáři) v krvi začali své zhoubné dílo."
  Spojené státy nasáklé velmi silným nacionalistickým cítěním - bylo to období hurávlastenectví "jingoismu" - šly tak daleko, že uvažovaly o intervenci proti vzdálenému Chile. A také v roce 1891 došlo k baltimorskému incidentu ve Valparaísu.

  Baltimore byla yankeeovská válečná lod' o 4 600 tunách, která byla právě postavena v Anglii. Měla pověst "nejrychlejší lodě na světě". Během občanské války, která vypukla proti prezidentu Balmacedovi, se nacházela (od dubna 1891) před chilskými břehy. Jejím posláním bylo chránit severoamerické státní příslušníky.

  Dne 16. října 1891 došlo ke rvačce opilců v horké čtvrti Valparaísa mezi yankeejskými námořníky a pracovníky z přístavu. Výsledkem byla všeobecná rvačka, několik námořníků bylo zraněno noži. Napočítali se dva mrtví Severoameričané.

  Ale z této jedné vcelku zcela banální rvačky, udělaly Spojené státy, mezinárodní konflikt. Odpovědnou za něj činily novou chilskou vládu, která s podporou Londýna právě vyhrála občanskou válku proti prezidentu Balmacedovi. Spojené státy zaujaly arogantní postoj, který chilská vláda považovala za nepřijatelný.

  Válečné přípravy severoamerické vlády Benjamina Harrisona značně pokročily. Gonzalo Vial uvádí, že byl povolán otec "námořní moci" Alfred Mahan ke konzultacím do Washingtonu.

  Chilská vláda ustoupila před hrozbou použití síly a přijala vyslovení omluvy Spojeným státům a odškodnila rodiny námořníků. Odvolala výrazy vyslovené ministrem zahraničních věcí Manuelem Antonio Maltou, považované Severoameričany za urážlivé.
  Ve skutečnosti procházel střet zájmů mezi Spojenými státy a Velkou Británii zeměmi nacházejícími se uprostřed.

 
A tak po třech letech, v roce 1895, došlo k pohraničnímu střetu mezi Venezuelou a koloniální vládou v Georgetownu v Britské Guayaně. Spojené státy varovaly Velkou Británii před válečnými přípravami, že nestrpí intervenci. Státní sekretář prezidenta Clevelanda instruoval v tomto smyslu svého velvyslance v Londýně, že práva Spojených států se rodí z "jejich nekonečných zdrojů". Na konci století se yankeeovské intervence objevují stále častěji - Havaj, Portoriko, Filipíny, Kuba, Guam, Samoa, přístavy Cíny a Panamy. Ohromený Mark Twain tehdy napsal: "At' se přemalují načerno bílé pruhy a at' se přikreslí hnáty a lebka tam, kde se nacházejí hvězdy."

• < Předchozí
• Další >