Severoamerické intervence v Latinské Americe - 8-Odštěpení Panamy

Podrobnosti

Vytvořeno 19. 8. 2010

Twitter

Od španělského dobytí Panamy se četné osoby usilovně snažily představit si mezioceánský průplav ve Střední Americe. Byla vypracována řada projektů a zaměřování, aby se našlo nejvhodnější místo. V úvahu přicházela území Nikaraguy a Panamy. Druhé z jmenovaných bylo zvoleno jako výsledek odštěpení zorganizovaného a podněcovaného imperiální mocností, kde se nakonec na jeho půdě vyhloubí vytoužený průplav.

 Panama vyhlásila svou nezávislost v roce 1821 a dobrovolně prohlásila své připojení ke Kolumbii. Po deseti letech separatistické hnutí vyhlásilo její autonomii s tím, že zůstane součástí "Kolumbijské konfederace". V srpnu 1831 armáda přivedla šíji zpět do Konfederace.

 V letech 1840 a 1855 došlo k dalším separatistickým snahám. První byla zorganizována generálem Tomasem Herrerou, který vyhlásil "Estado Libre del Istmo" (Svobodný stát panamské šíje). Když byla přivedena armádou na správnou cestu do Konfederace, doznala Panama další pokus o odštěpení v roce 1855. Rovněž ale také vyhlásila, že je součástí "Nové Granady" (Kolumbie). V roce 1858 byla vyhlášena nová ústava "Granadské konfederace", jejíž součástí byla stále panamská šíje.

 Po anexi Kalifornie se kolumbijská provincie Panama stala životně důležitým bodem pro komunikaci východu se západem Spojených států.

 
V roce 1851 se yankeeovské společnosti "Panama Rail Road Company" podařilo zprovoznit první vlak a v roce 1854 jedna lokomotiva projela šíjí. Trasa železnice vedla obzvlášt' nezdravou oblastí mající sklon k tropickým nemocem. Víc než 6000 osob zemřelo následkem bahenní a jiných nemocí. Čínští kuliové, Antilané a značný počet Irů, Němců a Rakušanů.

 Kalifornská zlatá horečka donutila tisíce mužů, aby procházeli šíjí - což byl povinný průchod z východu - a Spojené státy si osvojily nepříjemný návyk přemist'ovat své jednotky přes Panamu, aniž by žádaly povolení Kolumbii.

 Kolumbijcům byly předloženy četné projekty smluv yankeeovskými společnostmi, ale nebyly schváleny Kongresem v Bogotě. Yankeeovský velvyslanec Sullivan napsal v roce 1869 své vládě:
 "Pokud chcete získat práva na kanál jinou cestou, než smluvní, mohou se věci řešit snadněji v kolumbijském Kongresu za pomoci určitých fondů tajných služeb.

 Ale přes veškeré úsilí Severoameričanů to bude Lucien Bonaparte Wyse, vnuk Luciena Bonaparta - který v letech 1878 až 1880 získá pro Francouze z "Mezinárodní civilní společnosti", "výlučné privilegium na provedení a využívání mořského průplavu napříč jejím územím mezi Atlantikem a Pacifikem" .

 Prezident Spojených států Rutherford Hayse hrozil a prohlašoval, že chce prorazit jiný průplav v Nikaragui. Uvedl do střehu mezinárodní společenství a požadoval "právo vykonávat výlučný protektorát nad kanálem, který Francouzi projektují vybudovat na kolumbijském území".

 Wyse přesvědčí Ferdinanda de Lessepse - stavitele Suezského průplavu v roce 1869 - aby se ujal prací financovaných půjčkou vypsanou "Univerzální společností mezioceánského průplavu".

 Ale v následujících letech vypukl velký finanční skandál, který společně s některými technickými omyly, k nimž došlo při ražení průplavu, vyvolal v únoru 1889 úpadek společnosti.

  A nyní zasáhl francouzský dobrodruh, likvidátor společnosti, Philippe Bunau-Varilla, který měl v úmyslu prodat Spojeným státům práva na koncesi průplavu. Sóučasně Velká Británie je zprostila závazků, které na sebe vzaly v Clayton-Bulwerově smlouvě a ty mohly sestavit návrh smlouvy s Kolumbií (Herran-Clayova smlouva), která měla být ratifikována Kongresem v Bogotě.

  Většina kolumbijských senátorů považovala projekt jako ohrožující svrchovanost Kolumbie a tak ho 12. srpna 1903 odmítli ratifikovat.
  Vzhledem k tomuto odmítnutí vyvolaly tehdy Spojené státy odštěpení a povstání v kolumbijské provincii Panamě.

  Den před vyhlášením nezávislosti (3. listopadu 1903) zaslal Státní department telegram yankeeovskému konzulovi v Panamě: "Informujte Department, jakmile dojde k povstání." V odpověd' šlo: "Ještě ne. K povstání má dojít během noci."

  Bylo vyhlášeno povstání a v Puerto Colónu byla ustavena junta. Yankeeovské jednotky se vylodily z lodí, které se v daném okamžiku nacházely na místě a které zabránily kolumbijským silám zdolat vzpouru.

Dne 6. listopadu Spojené státy uznaly "nezávislost" Panamy.
  Philippe Bunau-Varilla, francouzský občan - který se zúčastnil vzpoury, aniž by se hnul ze svého bytu 1162 Waldorf Astoria v New Yorku - později přiznal, že myšlenka odštěpení byla předtím prodiskutována s prezidentem Rooseveltem.

  Velmi spěšně byl juntou jmenován zpinomocněným ministrem Panamy a 18. listopadu ve Washingtonu podepsal se státním sekretářem Hayem - den před příchodem panamských poslů - leoninskou (jednostranně prospěšnou) smlouvu, která hypotekárně natrvalo zajistila svrchovanost šíje.

Po třech letech Theodor Roosevelt dostal Nobelovu cenu míru.

  V roce 1936 Roosevelt (Franklin) provedl některé úpravy této smlouvy.

  Velitel národní gardy, plukovník José Antonio Remon dosáhl na Einsenhowerovi některé změny. Pak Kennedy přistoupil na to, že panamská vlajka bude vztyčena po boku yankeeovské vlajky, což nezabránilo tomu, že v roce 1964 došlo ke srážkám mezi yankeeovskými jednotkami a panamskými studenty, což mělo za následek víc než 20 mrtvých a asi sto zraněných.

 Plukovník Omar Torrijos vyjednal s Carterem v roce 1977 ukončení yankeeovské držby průplavu a navrácení svrchovanosti Panamy nad ním, což se podle smlouvy Torricjos - Carter, očekává v roce 2000.

 Remon a Torrijos umírají při dvou záhadných leteckých nehodách.

• < Předchozí
• Další >