Sto let genocidy na Kubě - 3. Poslední čtvrthodina

Podrobnosti

Vytvořeno 30. 6. 2011

Twitter

Jestliže se španělská správa vyznačovala korupcí a absolutismem postaveným proti hrdinským činům osvoboditelů z kontinentální strany impéria, pak je to reakce zámožných sektorů kombinovaná hlubokou lidovou nespokojeností. Když v roce 1868 vypukla první válka za uczávislost, byla podezřívavě pozorována Spojenými státy, které odmítly její spád a Evropané k ní byli lhostejní. Španělská koruna se má proč znepokojovat kvůli solidaňtč, kterou zde prohlašují jeho bývalá místokrálovství, jež se zcela emancipovala. Deset let války v letech 1868 až 1878 skončilo klamným mírem, který nic neupravoval, snad mimo nesmělých zákonů na emancipaci kubánských černochů.

Toto období zahrnuje poučení o národní hrdost vycházející z José Martího, "apoštola nezávislosti" (1853-1898), který sám byl ovlivněn vzdělanci vychovanými osvícenskou školou ze začátku XIX. století v samotném středu nejctihodnějších humanistických institucí této kolonie. Reformistické a revoluční snahy zde tehdy narážely na postoje stoupenců bezvýhradné anexe Spojenými státy nebo rozumného stupně autonomie vůči španělské koruně. Přičemž zde byli též ti, kteří viděli východisko jen ve skutečné nezávislosti, tedy revolucionáři.

 Po neúspěchu "Guerra chica" (malé války) v roce 1878, kdy Spojené státy již uzavřely svůj trh pro kubánský cukr, Kubánci pochopili, že nezávislost není pouhá otázka citů. Potřebovali ji k projednání vzájemných úmluv a aby pinohodnotně a pinomocně hráli svou úlohu v severoamerickém systému.

Po patnácti letech nejvýznamnější bojovníci inspirovaní José Martím podnikli nové vojenské akce za osvobození Kuby ze jha španělské metropole. V roce 1895 se válka rozšířila z východu na západ a nabyla rozměrů nesrovnatelných s předchozím konfliktem. José Martí byl 19. května 1895 zabit v momentě, kdy se snažil zastavit španělskou kolonu 600 jezdců. Tato rána zdesateronásobila síly vlastenců pod velením Maximo Gomeze a Antonia Macea, kteří na konci 1895 vpadli na kubánský západ a pronikli do bohaté oblasti Matanzas, kde vypálili plantáže, čímž zabránili sklizni onoho roku a téměř úpině ochromili cukrovarnický průmysl. Pro nedostatek surovin z 1 034 794 metrických tun v roce 1895 poklesla tonáž "zafry" (sklizně cukrové třtiny) na 232 068 v roce 1896 a na ještě méně v roce 1897 vzhledem k vojenské akci "mambises" (povstalců proti Španělsku)342. To přinutilo koloniální jednotky, aby se omezily na opevněné posádky. V té době poklesla cena cukru na polovinu, zatímco parní stroj mechanizující zpracování a výrobu cukru mobilizoval ohromný kapitál v náhradu za černochy osvobozené v roce 1886. Odtud pocházejí ohromné yankeeovské investice, které nastoupily po investicích anglických bankéřů a španělských akcionářů, kteří viděli potácet se jejich koloniální suverenitu. Železnice zvyšují své tarify, doprava vojenských jednotek pohlcuje polovinu jejich pohybu - jelikož nebyla fakturovaná vojenským úřadům, bylo nutné si to vynahradit na cukru, a zavedení práce ve mzdě otevřelo ve sloupci pořizovací ceny nový výdaj. Nicméně četnost vojenských neúspěchů na ostrově, ohromné částky peněz, které pohlcovala neústupnost madridské vlády na zardoušení této poslední koloniální války, nekompetentnost štábů, nepopulámost služby v zámoří mezi branci, kteří neváhali se zmrzačit jen aby unikli uniformě, těžké břímě koloniální korupce, to vše napovídalo donu Antoniu canovas del Castillo, šéfu španělské vlády, aby s tím všemi prostředky skoncoval. Netrpělivý a autoritativní váhal poskytnout Kubě autonomii, kterou odmítl Katalánsku. Neodolal ani přehnaným slibům oligarchie spojené s koloniálními zájmy, ani důstojníkům, kteří požadovali nemilosrdnou válku proti kubánským vzbouřencům. Jmenoval na Kubě jako generálního kapitána Arsenia Martineze Campose, který již v roce 1874 na čele s hrstkou mužů učinit konec první španělské republice a uvedl opět na trůn Alfonsa XII., aniž by vystřelil jedinou ránu. Nešlo jen o Kubu ? v červenci 1895, když byl poražen v boji u Peralejo Antoniem Maceem, navrhl svému šéfovi vlády, aby zvolil strategii vhodnou k likvidaci této rebelie jednou provždy. Všechna použitá vojenská opatření se ale ukázala neúčinnými proti zápalným pochodním "mambisů", kteří ničili plantáže. Před vlaky s třtinou jely průzkumné lokomotivy, pevnůstky byly postaveny na každé odbočce nebo stanici. Ilustrované časopisy v Madridu zveřejňovaly reportáže o sabotážích i s obrázky zničených konvojů a dřevěných železničních mostů té doby. Nic se zde neprojevovalo vyjma ještě výraznější vůle obchodníků a cukrovarnických podnikatelů chránit se za španělskými bajonety.

 Tehdy si vzpomněl na důstojníka známého pod přezdívkou "železný muž", který se svou krutostí proti civilnímu obyvatelstvu již vyznamenal v "Desetileté válce". Ten byl jmenován generálním kapitánem Kuby v náhradu za Martineze Campose. Byl to don Valériano Weyler, který byl znám pro svou represivní představivost.

 Když Martinez Campos uznal, že tato válka je jiná než ta předešlá, sám navrhl, aby se vylila voda z nádoby, pokud se mají chytit ryby - tak zkušený velitel jako Weyler byl schopen, jak říkal, uplatnit toto opatření k "rekoncentraci", která se mu osobně hnusila: Použil je již i když v menším měřítku během "Velké války", ale nikdy nepřekročil počet 40 000 seskupených civilních osob, když je předtím přinutil opustit své vesnice.

  Tento politicko-vojenský postup byl použit s cílem zbavit "mambises" zásobování, mužů i tažných koní. Dostávali je ze všech vesnic a polí, kde byli jako ryby ve vodě. Po několika prvních zkušenostech vyhlásil 21. října 1896 Weyler následující akci. Nařídil v některých aglomeracích do 8 dnů "rekoncentraci" všech obyvatel, přičemž zakázal brát s sebou potraviny z vesnic nebo jejich odvoz mořem bez povolení španělských vojenských úřadů. K obyvatelům se přidal dobytek.

  "Tak se shromáždily stovky tisíc osob. Během několika dní se lokality, kde byly posádky, změnily v ohromná vězení pro starce, ženy a děti bez nejmenších existenčních prostředků. Když je takto shromáždily, měly španělské jednotky volnou ruku k tomu, aby vše srovnaly se zemí, spálily obydlí, zničily pole a porazily zvířata, která nemohla být uchráněna před potřebami zásobování osvobozenecké armády," vysvětluje plukovník Raul Izquierdo Canoso, který nedávno zveřejnil studii nazvanou "Rekoncentrace".

• < Předchozí
• Další >