Šance a dluhy parlamentní levice

Podrobnosti

Vytvořeno 28. 7. 2021

Twitter

Příspěvek Josefa Skály na brněnském semináři "Buď socialismus, nebo barbarství - Současná levice, charakter a možnosti" 19. června 2021.

Další příspěvky na konferenci:
http://ksm.cz/nazory-a-polemika/4691-jak-prezit-anthropocen
http://ksm.cz/nazory-a-polemika/4692-kam-se-podeli-volici-a-proc
http://ksm.cz/nazory-a-polemika/4693-nekolik-otazek-k-levicove-politice

Seminář o stavu a výhledech levice, pořádaný brněnskými komunisty, začínal v deset ráno. Díky požáru kamiónu na dálnici tam tři z nás, vystupujících, dorazili až kolem půl čtvrté. A stačili tak zodpovědět spíš jen otázky z pléna. Seminář má však oslovit i širší publikum. Co mělo zaznít spatra a jen z pár poznámek, tak zpřístupní až text pro sborník, vydaný organizátory.

Česká parlamentní levice je v krizi, nemající obdoby. Ve volbách se propadá čím dál níž. Voličské preference jsou ještě bídnější. Žalostné je to i z hlediska jiných kritérií. Platí to nejen o sociální demokracii, ale žel i o KSČM.

Dřív se lidé vůči levici, která to myslí vážně, štěpili do čtyř skupin. Jedni nás měli upřímně rádi. Druzí k nám cítili nefalšovaný respekt. Třetí nás až tak moc „nemuseli“. A vždycky byli i takoví, co nás nenáviděli. Každý z těch postojů míval i pádné důvody. Teď ale nastalo, co tu nebylo ještě nikdy. Většině lidí jsme lhostejní. Už jim nestojíme ani za pozornost. Ze strany těch, komu šumafuk ještě nejsme, sílí tvrdá kritika i obavy, zda nám nezvoní umíráček. Pro stranu, která říká, že je tu „S lidmi pro lidi“, je to děsivá vizitka.

Jinak, než ještě nedávno, nás však vidí i alternativní intelektuální scéna. Dřív nám mívala za zlé, že se nedostatečně „adaptujeme“ vůči novým poměrům. Teď nám ti samí vzdělanci vytýkají – kapitulaci před liberálními farizeji. Zvlášť peprně to stojí i ve dvou knihách z poslední doby. Prvou jsou Tajnosti levice od francouzského filozofa Jean-Claude Michéy, vydané česky už předloni. Letos jde na dračku titul, nazvaný Budoucnost levice bez liberalismu – s příspěvky Honzy Kellera, Oskara Krejčího, Ilony Švihlíkové, Petra Druláka, Michaela Hausera, Matěje Stropnického i několika dalších autorů. Lamentacemi, že někteří z nich to roky viděli jinak, si nepomůžeme. Obě ty knihy neskrblí postřehy a argumenty, které se vyplatí znát. Obsahují cenné podněty, chybějících z našich vlastních řad.

To, zda levice svou roli plní či jak v tom naopak selhává, měří i jiný barometr. Tkví v povaze sil, které jí vypouští do zelí vládnoucí kruhy. Dokud jde o levici, představující skutečnou alternativu, bývají to anarchističtí a trockističtí magoři, předstírající ještě „revolučnější“ politiku. Zato dnes jsou to vlastně už jenom různí „piráti“, kteří se ničím podobným zdržovat ani nemusí. Ty totiž stačí úkolovat, aby se dotkli jen okrajových střípků levicové agendy. A brali je jen „patičkou“, která žádný pokrok už ani nepředstírá. Podobné politické novotvary jsou hvězdnou pěchotou chaosu na export. Velí jí intrikáni typu George Sorose. Na rozdíl od anarchistů a trockistů už ani nemusí bůhvíjak maskovat, kdo je vycepoval a sponzoruje. I to je pro nás krajně nelichotivou vizitkou.

Antikapitalistická opozice se řídívala i jiným pravidlem. Pozorně sledovala, jak se k ní staví opačný třídní pól. Čím mu zvedá adrenalin především. Kam se ji snaží přivábit a dostrkat. Koho z levicových řad bere na milost – a za co konkrétně. Koho a proč se naopak snaží znectít a démonizovat. Tohle jsme dřív pečlivě vyhodnocovali i v časové řadě. Čímkoli se nás protivník pokoušel odzbrojit – a pak to najednou stáhl z pořadu – bylo pokaždé signálem, bijícím na poplach.

Kdy jsme se naposledy viděli v tomto zrcadle? Jako celá strana - a hlavně tvůrci a mluvčí její politiky? Dneska je v módě z nouze ctnost. Režimní „výrobny souhlasu“ se k našim „vyvoleným“ chovají kulantněji, než k řadě ministrů. Dřív by to vedlo k vážnému zamyšlení, co je špatně a jak to napravit. Teď se to vydává za nebetyčný úspěch. Co z toho, zač jsme bývali na tapetě, se KSČM předhazuje dnes? Už jenom dědictví z dob, kdy jsme my, komunisté, uměli polidšťovat svět. Dnešní KSČM už reakci nedráždí. Už jí nestojí ani za cukr a bič, jímž nás stavěla do latě dřív. Z těch, kdo z nás mívali vítr, čiší bohorovná jistota, že by se vlamovali do otevřených vrat. Změnil se tak i sborový refrén antikomunismu. Teď od nás lidi odhání právě tím, do čeho nás léta strkal sám. Pošklebuje se nám jako „součástí establishmentu“. A tisícům řadových komunistů - jako křoví hrstky politických živnostníků. Vymyká se to všemu, co o nás protivník hlásal kdykoli dřív. Teď přitom nemusí ani lhát jako tehdy. „Poctivá správa“ kapitalismu není zlolajnou pomluvou. V. Filip se k ní zavázal i v rozstřelu o post předsedy strany. Už na jejím IX. sjezdu v květnu 2016.

Zpackané soužití s vládou tomu nasazuje korunu. Podpora jejího vzniku neměla rozumnou alternativu. Profláknutou pravici by vracel k moci jen šílenec. Tím větší tlak to chtělo na vládu zleva. Boj za sociální i národní priority, prohrávající i poslední čtyři roky, se však jen lajdácky předstíral. Kšeft za pár poslaneckých postů to marně zastíral. Z toho, co se skutečně zlepšilo, profituje ANO. Vše, co zůstalo špatně, padá i na naše hlavy. A tím víc pak spoluvina za vše, v čem selhává sama vláda, „tolerovaná“ KSČM. Počínaje masivní defraudací veřejných zdrojů, páchanou pod hlavičkou boje s pandemií – a konče vzteklinou proti zemi, jíž vděčíme za záchranu před nacistickou genocidou. Je ještě zlotřilejší, než v podání dřívějších kabinetů. Nebezpečnější jsou i cíle, jimž slouží. Výpověď naší „tolerance“ však přišla až na poslední chvíli. Teprve po mnoha dějstvích divadýlka na téma, jak „naše cíle teď plní vláda“ – a „krátkodobým programem KSČM je toleranční dohoda s ANO“. Tak bezelstná kapitulace na závazky komunistické strany nemá obdoby.

Naší parketou je radikální opozice. Za radikály nás lidé nemají už roky. Kdo nás však ještě vnímá aspoň – jako skutečnou opozici? Teď máme pověst Kondelíka, co si to nechce rozházet. Ochotnického divadla, nudícího i svou fazónou. Zašlo ještě dál, než sám Eduard Bernstein. Už jemu byl sice „cíl ničím“, ale „hnutí vším“. Tím prvním se řídí i vedení KSČM. Náš cíl má jen za „vizi“, visící ve vzdálené mlhovině. K čemu zavazuje už dnes, nerozumí a rozumět ani nechce. Pramálo ho však trápí i stav samotného „hnutí“. Stará se jen o pár jepičích kariér, placených erárem. Tady už, řečeno s českým levicovým profesorem, schází i vhodná terminologie. Tohle už není jen oportunismus, revizionismus, ba ani reformismus. To spíš – máme-li užít známých pojmů - likvidátorství, dovedené ad absurdum. Ba rovnou „nelevicová levice“, jak jí říká profesor James Petras, doyen amerického marxismu.

Škodilo nám to už za klidnějších časů. Teď jsou tu ovšem dvě vážné krize v jedné: ta následkem invaze nového viru – a ekonomická krize kapitalismu dosud nevídaných rozměrů. Tím rychleji poroste poptávka po alternativě. Nenabízí-li ji systémová opozice, mluvčím rozčarování, obav a vzteku se stává maloburžoazní radikál. Bývá velmistrem řízných soudů a prostých receptů. Tím méně lidi, prahnoucí po alternativě, nechá nahlédnout až k příčinám toho, co jim pije krev. I on sám je totiž skálopevně přesvědčen, že žábou na prameni je tu jen momentální složení vlády, tu zase špatný či naopak chybějící paragraf. A šíří tak iluze ve spásu už na půdě kapitalismu, jen co se vrátí ke své „původní“, „neposkvrněné“ čistotě. Ten přitom oplýval špínou i v dobách, jež maloburžoazní radikál lakuje narůžovo lidem i sám sobě. Do mraveniště malých firmiček z časů dostavníků a petrolejek se nemá kudy vrátit. Globálním oligarchiím, jimž říká pane dnes, jsou vidiny rozkaceného prťáka k smíchu. Past, do níž svět zahnali svou nenažraností, chtějí řešit ještě víc na úkor masy, která ji neměla čím zavinit. Tím méně bude docházet na sliby, na které lidi vábí maloburžoazní radikál. Tím víc ho to může tlačit i do extremismu, co už nebude jen zlolajnou nálepkou. Právě k tomu došlo už za světové krize před 90 lety. To samé riziko skutečně narůstá i dnes.

Co z toho plyne pro nás? Pravý opak postupu, v němž si leckdo libuje i jménem KSČM. Nadávat do „xenofobů“, „nácků“ a „fašounů“ lidem, o jejichž důvěru jsme přišli svou vlastní bezzubou impotencí, znamená riskovat jejich nezvratnou ztrátu. Zpátky je získá jen nabídka radikálnější, než od všech soupeřů. Radikálnější svou schopností jít až na kořen věci, a ne pavlačovou hysterií. Jedině tak svůj akční rádius obnovíme tam, kam už sahal. A rozšíříme ho i mnohem dál. Pouze to zapojí do rozhodné sociální i národní sebeobrany i většinu maloburžoazních radikálů, tlumočících masové rozčarování. Jen je to vytrhne z chapadel zákulisních intrikánů a změní v naše spojence.

Zásadní obrat, který už nesnese odklad, má však víc a ještě pádnějších důvodů. Komunistická strana má budoucnost, jen stane-li znovu předvojem spravedlivější a bezpečnější budoucnosti. Emancipační potenciál, který býval naší rozhodující devizou, žalostně skomírá. Polít ho živou vodou je nejvyšší čas. Vyžaduje to nemilosrdně skoncovat se vším, nač nás roky vábily režimní jezinky – a teď, když to mají, se nad tím nadutě pošklebují.

Skoncovat musíme i s nevídanými deformacemi ve vnitřním životě a organizaci strany. Dnes je vzhůru nohama už poměr mezi těmi z nás, které za politiku živí buržoazní stát, a tisíci komunistů, nosících kůži na trh zadarmo, ba i za cenu existenčních rizik a ztrát. Skutečným zdrojem stanovisek KSČM je její poslanecký klub, zapouzdřený v parlamentní rutině. Akceschopná jednota je dosažitelná jen ve straně, která svou politiku formuluje skutečně kolektivně. Ve straně, jejíž vedení stojí o každý podnět i kritickou výhradu, a ne že je přezíravě mete pod koberec. Strana, po níž se žádá kázeň němého hlediště, způsobně aplaudujícího i kdejaké banalitě, upadá do apatie zcela zákonitě.

Nakonec však záleží především na tom, čím se na lidi obracíme – a komu ta role připadá především. Pilíře komunistické politiky shrnul už mladý Lenin. Strana, schopná svět měnit, a ne jenom alibisticky okecávat, musí být slitinou soustavně rozvíjené revoluční teorie - a živého sepětí s dělnickým i každým jiným alternativním hnutím. Ty pilíře nelze nahradit žádnou dřevěnou protézou ani marketingovými čárymáry. Teorie, pěstovaná jen v akademickém ústraní, se sama politickým faktorem nestane. Sebeobrana před třídní agresí, vedené proti plebejské většině, se bez vědecky podložené koncepce smrskne na žadonění o trochu větší díl koláče. S „tradeunionismem“ vedlo dělnické hnutí boj už za lepších časů II. internacionály. Tah na branku, který by kapitálu vázal ruce – a klestil cestu za práh kapitalismu – je pro něj nedostižným snem.

Teorie a program, jimž tah na branku nechybí, se nedají pořídit z lajdáckých rychlokursů. Tím méně je lze vysedět v poslaneckých lavicích. Komunistický program a politika se rodí jen z poznání, jež není k mání v lejstrech dnešních úřadů, korporací ani kateder, závislých na jejich grantech a rozpočtech. Těm všem je takové poznání nedostupné – a kdykoli se k němu přesto přece jen přiblíží, hodí vystrašenou zpátečku. Protože jinak by samy bořily mantru o kapitalismu jako jediném možném světě. Skutečně systémovou opozici zakládá jen zcela nezávislý pohled. Jedině schopnost pronikat až do anatomie buržoazních poměrů. Dohlédnout až do jejich hybných rozporů. Natolik, že to obnaží nejen všechnu nerovnost a nespravedlnost, ale i past, v níž se střečkuje sám koloběh kapitálu, dolovaného z cizí práce i peněz. Právě tím se opozice, systémová doopravdy, liší od všech utopických mrákot i jejich dnešních pohrobků. Teprve na tomto základě lze budovat i strategii a taktiku, která není jen hrou jen vojáčky.

Naše hnutí to zdobilo i v dobách, kdy většině lidí, kteří mu stáli v čele, život nedopřál vysokoškolský diplom a vesměs ani maturitu. Znalosti podstatné pro opoziční politiku, jež nezůstává jen průhlednou simulací, uměli dohnat nezlomnou zvídavostí a buldočí vůlí. Dnes mají skoro všechny tváře, tlumočící stanoviska strany, jeden i více vysokoškolských titulů (ač někdy i docela pofidérních). Kdo z nich však kapitalismu rozumí jako „karlínští kluci“ – a umí z toho vyvozovat i úderné politické závěry? To hlavní, bez čeho se komunistická politika dělat nedá, se z vedení strany i většiny jejího poslaneckého klubu vytratilo téměř úplně. Zdánlivě prozíravý „pragmatismus“ není jen „cestou menšího odporu“. Je i důsledkem chabrusové kvalifikace.

Profesor Oskar Krejčí to shrnul diplomaticky – dnešní tváře KSČM se nevídaně „odintelektualizovaly“. A vaří tak z té samé vody, jako političtí soupeři. „Vymezují“ se jen k tomu, co právě vypadlo z vlády, parlamentních tisků a debat i různých zahraničních aktérů. Skutečně alternativní iniciativa se vypařila jako pára nad hrncem.

To ovšem podráží i druhý pilíř komunistické politiky - živě sepětí s dělnickým i širším alternativním prostředím. Koho osloví povídání, jež lidem neříká o nic víc, než co už vědí i bez nás? Koho zaujme, vane-li z něj i procovská strejcovina? Masovou podporu nám nenadělí, ani kdyby si ti, koho stravuje hlavně poslanecká rutina, vyšetřili víc času na to, co je jejich hlavním úkolem.

Právě mizivá přidaná hodnota, vstupující do veřejné scény jménem KSČM, prohrává s „karlínskými kluky“ i ve všem ostatním. Stali se i mluvčími vesnických bezzemků, malorolníků i „středňáků“. Živnostníků, menších podnikatelů i různých svobodných povolání. Široké škály sociálních skupin, které bral velkokapitál na hůl už tehdy. Stále neurvalejší jsou k nim i dnešní oligarchie. Náš vliv v prostředí, které dusí, je však nepoměrně slabší.

Akční rádius strany před válkou i hned po ní výrazně překračoval i hranice jejího sociálního zázemí. Byla s ní zadobře i značná část předních osobností umění, kultury i vědy. Řada z nich neváhala být i členy strany. Tyto i mnohé další intelektuální elity se dařilo angažovat ve vlivných kampaních - proti agresím a válečným přípravám, perzekuci pokrokových hnutí a předáků i za jiné žhavé priority. Desítky takových osobností jsou kolem nás i dnes. Aktivní práce se s nimi nevede už téměř vůbec. Teď už by měla i chatrné výsledky. Příčinou odtažitého vztahu ke KSČM, typického pro většinu těchto lidí, přitom nejsou protikomunistické atavismy. Shnilé poměry kritizují důrazněji i kvalifikovaněji, než stanoviska KSČM a vystoupení jejího vedení. To, co strana předvádí, mají za privátní byznys hrstky jejích vedoucích činitelů. Alternativu, stojící za podporu, v něm nenacházejí. S těmi z nás, koho s tím „pragmatismem“ nespojují, spolupracují čím dál víc i na stále slibnější ploše.

Na konto myšlenkové prázdnoty padá i jiné vážné selhání. Ti, jejichž slovo lidé vnímají jako stanoviska strany, už úplně vyklidili i prostor zvídavého hledání. Zasvěcených debat o tom, kam spěje naše země i okolní svět. Jaké šance i rizika to naděluje. Co z toho plyne pro levicový a vlastenecký pól politiky i aktivní veřejnosti. Do diskusí, majících podobné ambice, tak vstupuje už jen vypelichaný hlouček. Na rozdíl od „pragmatiků“ sice tak trochu ovládá příslušné pojmosloví. Už dlouhé roky však do něj balí jen řídké a placaté mantry proti „stalinismu“, „normalizačním zombíkům“ a jiným chimérám. „Pragmatici“ k nim mlčí. Mají je za podpůrný argument své schovávané, líčící KSČM jako zbrusu novou stranou, „očištěnou“ od předlistopadové minulosti i sestavou svých představitelů. Téma civilizačního rozcestí, které svět změní dramaticky, se tak vydává bez boje ideové konkurenci. S těmi z nás, kdo na to nikdy nepřistoupí, nakládá stranická vrchnost jako Česká televize s Ruskem za Putina.

Jedině přidaná hodnota, na kterou jiní nedosáhnou, umí i široká spojenectví. Z „programových průsečíků“, vysněných jen z pár podobných slov, se nenarodí. Daří-li se dosáhnout shody, za niž nehrozí ostuda, i se členy vládní koalice, nic proti tomu. Našimi skutečnými spojenci jsou však hnutí, asociace a osobnosti, které jsou k panujícím poměrům v opozici. Organizace, jimž říkáváme vlastenecké, jsou jejich spolehlivým jádrem. Komunisté však představují i značnou část jejich vedení a členské základny. Prostor pro skutečné průlomy dál tak leží až za hranicemi tohoto prstence. Především tam se politicky aktivizuje i mladší a střední generace. Oč víc slibných signálů přichází z tohoto prostředí, tím menší je v něm nás vliv. I to změní jen nabídka, která nás vrátí na hrot kritických nálad a protestních hlasů. Pak máme reálnou šanci být duší několikanásobně početnějších a vlivnějších řad.

Dnes platí ještě naléhavěji, než kdykoli od listopadu 89, že musíme mít vlastní politiku ke všem otázkám, jež hýbou veřejným děním i míněním. Ne snad jen „přístupy KSČM“ k tomu, co běží dnešní samotíží a jak to vidí političtí soupeři. Nýbrž skutečně suverénní pozice, opřené o zdrcující myšlenkovou převahu marxismu. Právě to dodnes chybí i tváří v tvář ústřednímu tématu posledního víc než roku – invazi záludného viru a všem jejím důsledkům. I nás tak lidé vnímají jako ty, kdo na Covid-19 svádějí i vše, co s ním nesouvisí. A ministranty zavádějících proroctví, že jen co nákaza opadne, věcí se vrátí tam, kde byly před ní. To se však nestane naprosto garantovaně. Celá ta prolhaná idylka tiskne falešné alibi krizi, v jejíchž příčinách je nový virus nevinně. Ekonomické krizi kapitalismu, mající vážnější pozadí i hrozící důsledky, než všechny doposud. Právě o ní však všechny hlavní tváře KSČM mlčí jako hrob. Čím si to vysvětlit? „Jen“ obavou ze všeho, k čemu by je zavázalo, nazvou-li se věci pravým jménem? Nebo i tím, že v hlavách, o nichž je řeč, už marxismus není ani stopovým prvkem?

Pro každého, kdo tím deficitem netrpí, plynou z krize hlavně dva úkoly. Předně lidem zpřehlednit vše, co zjevuje v dřív nedostupné nahotě – a advokáti kapitalismu to drží v mlze. Krizí z „nadvýroby kapitálu“, jak to formuloval Marx, je ještě víc než kdy dřív. Tím méně ho dokáže zhodnocovat kupní síla všech, z jejichž práce kapitál pochází. O to víc bohatne z machinací, jež žádnou novou hodnotu netvoří. Běží už i úplně zády ke všem skutečným lidským potřebám. Globální oligarchie, která z té zvrhlé pyramidy prosperuje, nenese ani žádné podnikatelské riziko. Zdegenerovala v hrstku rentiérů, skandálnějších než feudální dynastie. „Znárodňují“ nejen své náklady, ale i mamutí ztráty a dluhy. A ty pak, coby věřitelé státních kas, dolují z daňových poplatníků i s úroky. V kapitál, vynášející zisky jen jim, mění i stále větší díl veřejných financí. Takové „elity“ nejsou jen skrznaskrz parazitní. Jsou čím dál zbytečnější. A třeskutě destruktivní. Kdo jiný má to panorama lidem zviditelnit, než právě my? Čím jiným lze vnést jasno do otázky, zmrzačené už křiváky „katastrojky“? Přiblížit lidem, proč jsme právě komunisty - a z dnešního marasmu vede jen naše cestovní mapa?

Krize však láme rekordy i ve dvou dalších směrech. Na půdě kapitalismu se dá „řešit“ už jen tak, že mu nasadí ještě nelidštější tvář. Cílem „elit“ je vlastní moc moc dál znásobit – a to málo, co zbylo z našich svobod a práv, vytunelovat ještě víc. Alarmují před tím i kvanta osvícenějších liberálů. Demokratické východisko z krize se však nerodí ani v zárodcích. Dluží je i parlamentní levice, včetně vedení KSČM. A v tom se, nevídaně zřetelně a koncentrovaně, sbíhají i všechna jeho ostatní selhání. Podaří-li se dosáhnout změny, která to napraví, náš vliv to znásobí. Povede-li se ten obrat zablokovat i tentokrát, vytlačí nás to za politická humna.

Komunistická strana nestřečkuje ode zdi ke zdi. Svou taktiku zakládá na propracované strategii. Tu soustavně konkretizuje a rozvíjí, tak jak to vyžaduje vývoj objektivních podmínek. Pro dnešní vedení KSČM však není tématem, stojícím za pozornost, ani to. Tím mně řeší uzlovou strategickou otázku – kde leží opěrné body ofenzívy už proti dnešní mocenské přesilovce? Čím už kapitalismus lidi irituje natolik, aby to umožnilo oslovit většinovou veřejnost? A s oporou v ní budovat zázemí, které ti u koryt už nebudou s to ignorovat? Začít tak měnit poměr sil už teď, tváří v tvář drtivé mocenské přesilovce?

Té energie už nabyla hlavně dvě rozčarování. Prvé z nich roste úměrně propadu země do kotce cizího krmelce a vazala. Už štve i milióny lidí, pro něž je listopad 89 stále posvátnou krávou. A vrací tak na pořad červenou nit našich dějin. Kapitalismus není jen velký asociál. Stále víc decimuje i náš národní zájem. Takže i vše, co doba dluží demokracii a lidským právům, dostane šanci až v mnohem suverénnější zemi. Teprve v ní je s to uplatnit restituční nárok i sociální pokrok. „Karlínští kluci“ na tom založili brilantní strategii. Klenotem celého komunistického hnutí je dodnes. Národní zájem v ohrožení bránili rozhodněji, než všichni ostatní. Právě tím se stali uznávaným mluvčím demokratické většiny. A nakonec duší širokého politického bloku, schopného prolomit i hranice kapitalismu. Až to už dnes reálné není. Páteř jejich strategie je však inspirací, kterou si nesmíme nechat rozmluvit. Natož pak zhanobit jako domnělou kapitulaci před „nácky“. Proč ty pomluvy šíří „mainstream“, je jako na dlani. Ti, kdo je papouškují „zleva“, rozumí marxismu hůř než koza petrželi.

Kapitalismus kompromituje víc, než kdy dřív, i jiný novotvar. Edisonů a Křižíků v jeho špičkách dramaticky ubývá. Tím víc je tam dědičných dynastií renty, která je skrznaskrz parazitní. Průměrný Čech nezávidí lidem kalibru Karlu Gotta či Jaromíra Jágra. Tím víc ho dráždí „elity“ za pět prstů. Ty, co samy nic nevytvořily. A to, čeho se zmocnily, jen vyrabovaly. A mnohdy i změnily v rezavý šrot. Jsme zemí, rozkradenou už pobělohorskou chátrou. Byli jsme její dojnou krávou celých tři sta let. Masovou averzi k cizáckým sarančatům tak máme i v rodokmenu. A s ní i pohrdání k jejich chamtivým místodržícím. Jedno i druhé je tu znovu. A nabízí proto i druhý opěrný bod ofenzívě, schopné oslovit i aktivizovat většinovou veřejnost. Ladem už proto nesmí zůstat ležet ani tato příležitost.

Kapitalismus na druhý pokus je tu už skoro stejně dlouho, jako poválečný průlom za jeho práh. Předvádí pravý opak báječného „konce dějin“. O to víc mrzačí pravdu o době, která ho předcházela. Tím víc potřebuje levici, jež k tomu zbaběle mlčí, ba umí si i snaživě přisadit. Čím déle se tak děje, tím drzejší je i sprostá lež. Už není jen hororem o „zločinech komunismu“. Teď staví slavobrány i zločinům druhé strany. I těm, k nimž se dřív nehlásila, ba musela se naoko distancovat. Stále víc těží i z toho, co se jí nabídlo naším jménem. Především z bulvární kanonády na tzv. stalinismus. Chruščov si jí myl vlastní ruce od krve až po lokty. Pro dezertéry, jejichž maskotem byl Gorbačov, to byl otčenáš nejobludnější kapitulace celých dějin.

Jsme jediným ze všech politických proudů, který se staví čelem i k tomu, co se naším jménem stát nemělo. Jen idiot nebo fanatik však ignoruje zásadní korekce, které do dějin socialismu vnesla seriózní historiografie z posledních dekád. A to nejenom ruská, ale i z řady jiných zemí. Kámen na kameni nezůstal ani z většiny tvrzení, jež zazněla už na XX. sjezdu KSSS. Tím rozhodněji se s mytologií, jíž si tolik uškodila, musí rozejít nepančovaná levice. Ty mýty nás totiž ponoukají zavrhnout právě celé období, kdy bylo naše hnutí na vzestupu a dosahovalo průlomů, nevídaných nikdy dřív ani pak – a sami si tak zakázat i vše, díky čemu jsme to už uměli. Ten samý žvást vykuřuje kadidlem už skoro všechny nepřátele „stalinismu“ – od jaderných vyděračů po Hitlerovy tiché komplice a sponzory; od vlasovců, banderovců a esesácké verbeže z Pobaltí či Ukrajiny až po „milé krajany“ z doupat sudeťácké pomsty. Teď se i Evropský parlament neštítí lhát, že II. světovou válku rozpoutala i země, jež nacismu zpřerážela vaz. Osvoboditele třísní urážky do dobyvatelů a okupantů. Poválečný obrat doleva – do „stalinistické expanze“. Ten vodopád sprostoty už nenapadá jen levici. Plive do tváří všech antifašistů a skutečných demokratů. Tím méně lze trpět, aby se mu podlézalo „zleva“.

Leckdo se konejší ukolébavkami, že ta lež „vyšumí“. Protože minulost prý přece „lidi nezajímá“, a tak se v ní „zbytečně nebabrejme“ („ještě by nám to odradilo voliče“). Ta říkanka lahodí lidem, co do politiky táhne jiný cíl, než bojovat za pravdu a pokrok. A logicky i děravému vzdělání, které má ze střetů na historická témata panickou hrůzu. Boj o výklad dějin je však z klíčových politických arén. Pro antikomunismus je rozhodujícím bojištěm. Dělá z nás pohrobky pitomců a zločinců. Vtlouká to do hlav od školních škamen. Živí to brutálním mediálním tlakem. Kdo zná jen tuto lež a faleš, naším voličem se nestane. Tím citelněji chybí naše ofenzíva i na tomto poli. Radikální obrat se musí promítnout i do složení sestavy, zvané do soubojů na kamery a v éteru. Teď už v ní nezůstal jediný komunista, schopný hnát lež o dějinách na hrách. Takový luxus si může dovolit jen strana, hazardující s vlastní budoucností.

Dobu hyzdí paradox, který si nedáme za rámeček. Systém, který hodláme změnit, je v rekordní krizi. Hrozí i nedozírnými následky. Tím rychleji roste poptávka po opozici, razící skutečnou alternativu. Vývoj jí cválá naproti. Smí nám tu šanci zmařit političtí živnostníci? Nebo ji chytneme za pačesy, dokud je stále čas? O tom, a ne čemkoli jiném, je rozcestí KSČM a celé české levice.

PhDr. Josef Skála, CSc.

• < Předchozí
• Další >