H. H. Holz: Dopis o antistalinismu

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 12. 2021

Twitter

21. prosince se tradičně připomínají narozeniny revolucionáře, komunistického představitele, vítěze v 2. světové válce, Josifa V. Stalina. K této příležitosti chceme přispět k pochopení složitého období a událostí, které probíhaly v době působení této velké dějinné osobnosti a které jsou předmětem četných dezinterpretací jak ze strany pravicové reakce, tak žel i na levici. Tento úkol plníme tentokrát překladem „Dopisu o antistalinismu“ význačného německého filozofa (mimojiné předsedy Mezinárodní společnosti pro dialektickou filozofii) a komunisty Hanse Heinze Holze (1927-2011), který zemřel téměř přesně před 10 lety. Překlad byl pořízen z publikace italské Associazione Stalin.

Chceme tím také přispět k diskuzi mezi českými komunisty o vlastních dějinách a jak se k nim stavět. Snad si z eseje něco vezme i odborné zázemí KSČM vedené Leo Luzarem.

Na našem webu již vyšla série článků o praxi a teorii komunistického hnutí v období J. V. Stalina:

H.H. Holz - Stalinova politická a filozofická závěť
http://ksm.cz/teorie/4368-h-h-holz-stalinova-politicka-a-filozoficka-zavet

H.H. Holz - Ústava SSSR z roku 1936
http://ksm.cz/teorie/4369-h-h-holz-ustava-sssr-z-roku-1936

Domenico Losurdo - Obrat v historii Stalinova obrazu
http://ksm.cz/teorie/4374-domenico-losurdo-obrat-v-historii-stalinova-obrazu

D. Losurdo k napadení SSSR
http://ksm.cz/historie/4689-80-let-od-napadeni-sssr

D. Losurdo - Stalin a Velká vlastenecká válka
http://ksm.cz/historie/1462-stalin-a-velka-vlastenecka-valka

Stalin a Hitler - dvojčata nebo úhlavní nepřátelé?
http://ksm.cz/teorie/3835-domenico-losurdo-stalin-a-hitler-dvojcata-nebo-uhlavni-nepratele

Stalin, Trocký - politika lidové fronty a válka
http://ksm.cz/historie/1047-stalin-trocky-politika-lidove-fronty-a-valka

Hans Heinz Holz: Dopis o antistalinismu

Předmluva italského vydavatele

...k nastolení a upevnění demokracie mezi námi, k dosažení mírové vlády ústavních zákonů, je třeba vést válku svobody proti tyranii a úspěšně proplouvat bouřemi revoluce.
...teror není nic menšího než rychlá, přísná a nekompromisní spravedlnost.
... vláda revoluce je despotismus svobody proti tyranii!

To napsal Maximilian Robespierre v roce 1794 v článku Ctnost a demokracie. Vycházíme z tohoto "Dopisu o antistalinismu" Hanse Heinze Holze (1927-2011), velkého německého komunistického filozofa, který nedávno zemřel.

Jak lze z textu vyčíst, Holz řeší Stalinovu otázku jedinými dvěma způsoby, kterými ji lze řešit, aniž by upadl do trockistického antikomunismu nebo do logiky dobrých duší levicové sociální demokracie. Tito lidé, aby bylo jasno, nejsou proti sociálním revolucím, ale když se s nimi setkají, nedokážou je správně interpretovat a nechápou revoluční dynamiku. Jsou to dobré duše, které věří, že revoluce je galavečeře. Nebo jednorázové zúčtování.

Ne, revoluce je zúčtováním revolučních sil s vykořisťovatelskými třídami, které představují starý režim, a je také, jak nás učí Lenin ve své knize "Stát a revoluce", uskutečněním bezohledné diktatury vůči těmto třídám.

Taková byla Francouzská revoluce v době Roberspierra s terorem, které zachránily Francii před evropskou reakcí a vnitřními nepřáteli, a taková byla logika vykonávání moci Stalinem a bolševickou stranou při revoluční výstavbě socialismu v SSSR.

Revoluční logika pod hrozbou porážky předpokládá schopnost vyhodnotit rozhodnutí, která se čas od času objeví a která vytvářejí nové rozpory a trhají tkanivo utvořené kolem revoluce. Danton, člen výboru pro veřejné zdraví, byl popraven gilotinou, protože navrhoval smír s poraženými silami. V SSSR se s postupující revolucí vytvářely nové rozpory a trhliny. Jak však lze posoudit dramatičnost těchto rozhodnutí, jaká jsou kritéria pro interpretaci událostí?

Holz ve svém dopise uvádí dva interpretační kánony Stalinovy éry. Výsledky dosažené Sovětským svazem v letech 1924-1953 a povahu rozporů, jež vyvolal revoluční postup socialistického projektu.

Dokud se neprokáže opak, je století komunistů, včetně období 1924-53, přelomovým obdobím, které lze jen stěží zpochybnit. Je třeba to porovnat s bídou "levicových" nebo neokautskiánských reforem, které nahrazují ani ne tak reálný socialismus jako skutečnou revoluci za knihu snů. A z toho vychází také Stalinova kritika, která není schopna pojmenovat vývoj rozporů a zaměňuje za politický střet to, co se ve skutečnosti stává střetem třídním.

Když se vrátíme k Roberspierrovi, Velká francouzská revoluce nás učí, jak se v ní projevovaly rozpory a konflikty. Robespierrova porážka znamenala porážku revoluční linie a počátek Thermidoru a napoleonské éry. Odsouzení "stalinismu" má shodné znaménko. I po gilotině Roberspierra jeho nepřátelé ještě přitvrdili a proti teroru se vytvořil emocionální proud.

Trockističtí antikomunisté a "marxisté" se snaží věci zmást tím, že se ohánějí výsledky roku 1989. Ty však nemají nic společného se Stalinem, nýbrž s kontrarevolucí, kterou zahájil Chruščov v roce 1956. Je třeba umět odlišit diskusi o Stalinovi od kontrarevoluce.

1

Dne 30. ledna 1995 (nikoli v den výročí Hitlerova "převzetí moci", ale u příležitosti sjezdu Strany demokratického socialismu) vyšel v Suddeutsche Zeitung článek s názvem "Stalinismus".

Kdybych byl liberál, líbil by se mi rozumně vyargumentovaný příspěvek na téma "Gysiho hysterie": samozřejmě, že všechny zločiny, na které narazíme, musí být postaveny před soud; samozřejmě, že je žádoucí, aby už nebyly žádné gulagy; kdo by navíc mohl chtít to, co je dnes spojeno s urážlivým označením "stalinista"?

Personalizace je samozřejmě nesmysl: marxisté "by se měli naučit, že dějiny netvoří jednotliví lidé". Také je oprávněné přijetí odpovědnosti a silný pocit lítosti vůči obětem bez viny (a já bych dodal: vůči soudruhům, zvláště blízkým, kteří byli odsouzeni, i když jsou nevinní).

Souhlasím s článkem, ve kterém se píše, že "stalinismus" je nespisovné slovo, a když dále cituje paní Wagenknechtovou, podle níž "je důležité vyrovnat se s marxismem, se strukturami socialismu...". Oddělit se od stalinismu v roce 1995 je fraška, ale neméně dráždivé je redukovat otázku překonání nedávné německé minulosti na jinou, na otázku legitimity či nelegitimity Stasi. Je třeba se zamyslet.

Tohle všechno jsem četl, i když jinými slovy, v článku Williho Gernse a Roberta Steigerwalda a není to nepravda.

Přesto chci něco víc: politicky jako komunista a vědecky jako historický materialista.

Jako komunista chci vědět, zda se musím zbavit minulosti svého hnutí jako balastu, nebo zda naopak mohu stát v kontinuitě s linií, která počínaje Marxem a Engelsem - a přes Lenina, Luxemburgovou, Gramsciho, ale i Stalina a Maa - sahá až do současnosti.

Jistě, jsem schopen vyhnout se pokušení redukovat komunistické dějiny na pozitivní sérii hrdinských a ušlechtilých bojů; jsem schopen přijmout vedle růží i trny, které je provázejí, a tedy i temné stránky, které k těm samým dějinám patří. Kdybych to totiž neudělal, nejenže bych se omezil na rétorická zjednodušení, ale dokonce bych nakonec zcela ignoroval historii.

Jako historického materialistu by mě zajímalo, jak je možné, že hnutí, které se zrodilo s cílem bojovat za lidská práva, nakonec právě tato práva porušuje. Rád bych věděl, jaké objektivní, skutečné rozpory k tomu vedou, aniž bych se spokojil s maloměšťáckými tirádami o "netoleranci, brutalitě, zneužívání moci, hlubokém sklonu k despotismu", které se připisují Stalinovi (viz Chruščov na 20. sjezdu KSSS).

Kurt Gossweiler dal na tyto otázky jasnou, i když zaujatou odpověď. Ano, jsme dědici velkých dějin, které je třeba brát pozitivně a jejichž součástí je i Stalin; existují vysvětlení toho, co se stalo; je dobře, že se marxistické, prestižní a mezinárodní fórum přihlásilo o slovo, aby tuto diskusi vedlo do hloubky.

Pokud jde o mě, v zásadě tento postoj sdílím, a to i přes znepokojivé výhrady Gernse a Steigerwalda.

Podle mého názoru jsou Gossweilerovy argumenty, jakkoli správné, stále ještě prvním přístupem. Domnívám se, že abychom mohli z minulosti vyvodit důsledky pro budoucnost, musíme důkladně propracovat historické kategorie a filozofii dějin, která by dokázala vysvětlit, co se stalo.

Jaké byly vlastně síly, které - podmíněné vnitřní, ale i vnější situací - iniciovaly první pokus o vybudování socialismu, ale také vedly k jeho porážce?

Znamená to, že problém nespočívá v hodnocení správnosti či nesprávnosti toho či onoho rozhodnutí: v každém procesu nevyhnutelně dochází k chybným rozhodnutím, a to bez ohledu na společenský systém; nemělo by se zapomínat ani na to, že se mění samotná kritéria hodnocení, když se mění obecně nastolené cíle. Navíc ti, kdo posuzují a posteriori, mají výhodu celkového pohledu na důsledky, jenž byl aktérům zapojeným do rozhodování odepřen. Je tedy spíše třeba analyzovat ústřední otázku a třídní hledisko, na jehož základě se v dané situaci provádělo hodnocení, jaké byly dány skutečné (tj. politicky efektivní) alternativy, a tak vážně uvažovat o rozporech určitého historického procesu. Nemělo by se zapomínat ani na to, že každá pozice v této oblasti musí být posuzována z hlediska zájmů, které zastupuje. Tímto způsobem lze posoudit historický rozsah epochy, její trendy a chování subjektů, které v ní působí.

2. Stalinismus: antikomunistické heslo

Jestli je něco jisté, pak to, že pojem "stalinismus" je nedostatečný jak pro charakteristiku období budování Sovětského svazu, tak pro pochopení tendencí, které v něm působily. Je horší (ale také cenné jako vodítko), že tento pojem poprvé zavedl generální tajemník KSSS Nikita Chruščov; všichni odpůrci komunismu chápali tento pojem jako "prohlášení smrti" (Suddeutsche Zeitung). A dnes více než kdy jindy je "stalinismus" právě antikomunistickým heslem, které, i když je používáno v perspektivě demokratické obnovy, slouží k potírání důsledně komunistického pojetí socialismu. Důkazem toho byl kongres PDS.

Pojem či slogan "stalinismus" se dobře hodí k účelu, který jsme zmínili, a to díky své jazykové struktuře: " Stalin + ismus", tedy transformace vlastního jména v něco neosobního, kolektivního.

Tímto způsobem získáme možnost indikovat: - určitá fáze budování socialismu, - určitá forma komunistické společnosti, - určitá tematizace marxismu, - a konečně určité personalistické využití státní moci.

Kromě toho je možné kumulovat a zaměňovat různé aspekty komunismu, od Říjnové revoluce až po "zhroucení" východoevropských socialistických společností, aby bylo možné vše smíchat do jednoho a téhož obvinění.

„Stalinismus" je zavádějící termín i proto, že pod sebe shrnuje řadu projevů organizace společenského procesu a světového komunistického hnutí, které jsou naopak zařazeny do takzvané "destalinizace" počínaje 20. sjezdem.

Personalizace problémů, které jsou naopak systémové, a jejich přičítání působení "ďábelské" postavy proto umožňuje vydávat i následné chyby za důsledky této jedné původní příčiny.

Důsledkem je samozřejmě to, že znemožňuje adekvátní historicko-materialistické pochopení událostí komunismu a vydává nás do rukou nepřátelské propagandy - a to i mimo záměry mnoha soudruhů.

Ani terminologický posun od "stalinismu" ke "Stalinově epoše" nepřináší žádný myšlenkový pokrok.

''Stalinova epocha'' byla obdobím obrovských úspěchů - dosažených s nesmírným úsilím - při budování socialismu v hospodářsky, technologicky i kulturně málo rozvinuté zemi. Tyto úspěchy se týkaly jak industrializace a její infrastruktury, tak zavedení nekapitalistické formy vlastnictví. Výsledkem bylo všeobecné zvýšení průměrné životní úrovně širokých mas a skutečnost, že se tak stalo v kontextu politiky intervencí - vojenské, ekonomické a ideologické - kapitalistických mocností, činí tento úspěch ještě pozoruhodnějším.

Takzvaná "Stalinova epocha" byla také dobou obdivuhodného procesu masového vzdělávání, kulturní činnosti, gramotnosti dosud převážně negramotného obyvatelstva, konstituování a rozvoje národních kultur v rámci unitárního federativního rámce, jakož i vypracování ústavní listiny, která, i podle kritérií buržoazní teorie ústavy, lze uznat pouze za demokratickou (samozřejmě, jestliže to nic neříká o skutečném uplatňování této ústavy, říká to však hodně k pochopení toho, jaké byly předznamenány vývojové linie).

Pro dělnickou třídu celého světa měl tehdy Sovětský svaz stejnou cenu jako jejich vlastní vlast - a to samozřejmě nelze přičítat gigantické dezinterpretaci! Takzvaná "Stalinova epocha" byla také - a to je neméně důležité - epochou hrdinného boje všech sovětských lidí  - nejen sovětských komunistů - proti fašismu, boje, který byl vybojován a vyhrán jen něco málo přes dvacet let po Říjnové revoluci.

To vše je třeba vzít v úvahu při hodnocení epochy a v okamžiku, kdy chceme identifikovat její příčiny, zločiny a chyby.

Kdyby se tak neučiní, nepodaří se objasnit vztah mezi komunisty a jejich dějinami; pouze pokud budeme mít tyto předpoklady na paměti, budeme schopni vytvořit správný kritický vztah také k obrovským omylům, které tuto epochu rovněž charakterizovaly.

3. Deviantní formy vývoje, zločiny a jejich příčiny

Ti, kdo žádají vysvětlení, okamžitě vzbudí podezření - jako by hledali přeslazené, uklidňující odpovědi. Abychom se vyhnuli nedorozuměním tohoto druhu, je třeba hned říci, že o to vůbec nejde: skutečným cílem je pochopit důsledky skutečných rozporů a vyvodit z nich patřičné poučení.

To neznamená, že bychom tyto jevy akceptovali, je však jisté, že je třeba zachovat rozdíl mezi vysvětlováním historických procesů a jejich morálním hodnocením. Moralistické hodnocení nemá nic společného s chápáním dějin z historicko-materialistického hlediska - a je samozřejmé, že toto rozlišení neznamená popření role morálky jako historického faktoru, který je nejen důležitý, ale dokonce nepostradatelný.

V tom souhlasím s Gernsem a Steigerwaldem: "Není problém, když se kontrarevolučnímu násilí a teroru čelí revolučním násilím. To je nevyhnutelné v každé revoluci, pokud revolucionáři nechtějí kapitulovat tváří v tvář kontrarevolučnímu teroru."

Dějiny jsou plné příkladů násilných třídních bojů s nesčetnými oběťmi na obou stranách; to je samozřejmě hrozné a humanisticky orientovaná politika musí ze všech sil usilovat o to, aby takovým projevům násilí zabránila nebo je alespoň omezila; kdyby se však utlačovaní - kvůli své morálce a touze po míru - sami bránili tomu, aby i násilím usilovali o svou emancipaci, vydávali by se jen za bezmocné oběti násilí vládců.

Gossweiler má pravdu, když píše: "Je skutečností, že nikdy předtím se utlačovaná třída nedokázala osvobodit ze jha vládců, aniž by ji revoluční boj za osvobození a odpor proti kontrarevolučním pokusům o restauraci stál životy i nevinných obětí".

Vraťme se však k polemice o "stalinismu" a k otázce nikoli dočasného a omezeného použití násilí, ale spíše k otázce, zda v době použití teroru státními orgány ještě existovala otázka revoluce/kontrarevoluce a důsledky, které vyplývaly z nadměrného použití teroru jako takového.

V návaznosti na ideologickou polemiku, kterou otevřel XX. sjezd, byla Stalinovi vytýkána - jako nepravdivá - teze, že s vítězstvím socialismu v jedné zemi se zostří třídní boj.

Tato kritika je však v rozporu se všemi historickými údaji a samotnou logikou věci. Zkusme se zamyslet.

Z hlediska kapitalismu se s počátkem budování socialismu v jedné šestině světa poprvé objevuje organizovaný nepřítel zvenku a zároveň se prohlubují rozpory uvnitř a zostřuje se třídní boj.

Vezměme v úvahu, že dělnické hnutí v kapitalistických zemích a nepřátelský Sovětský svaz mimo ně jsou z povahy věci zjevně spojenci. Za těchto podmínek byla strategie kapitalistických států obklíčit Sovětský svaz, bránit růstu jeho moci a případně zničit socialismus přinejmenším přirozená.

To vše lze snadno doložit, pokud se zamyslíme nad základními směry zahraniční a vojenské politiky kapitalistických zemí.

Cílem rozbití socialismu byl také rozpad komunistické strany v Sovětském svazu, její ochromení v důsledku vnitřních rozporů o politickou orientaci a podpora nesocialistických nebo protisocialistických proudů. Je jasné, že s Říjnovou revolucí třídy v Sovětském svazu "nezmizely".

V rámci měnících se majetkových vztahů vznikaly sociologicky definovatelné vrstvy, které si pomocí tisíců vazeb (rodinných, náboženských a jiných typů solidarity) snažily udržet svůj způsob života, své aspirace, žebříčky hodnot atd. a předat je navíc svým dětem; tím nakonec tvořily (často nedeklarovaný) sociální a ideologický protiklad ke konstrukci nových společenských forem. Tyto vrstvy se musely - někdy, ale ne vždy, proti své vědomé vůli a národní loajalitě - stát nositeli jevů destruktivních pro socialistickou výstavbu; jindy však dokonce vytvářely prvky, které podléhaly instrumentalizaci.

Třídní boj tedy pokračoval jak zvenčí, tak zevnitř; tlak zvenčí a hrozby intervencí přivedly třídní boj k velmi nebezpečnému bodu obratu (stejně jako již za Francouzské revoluce se teror a hrozby invaze vzájemně prolínaly).

V průběhu skutečného konfliktu o zásady a strategie docházelo k mnoha odbočkám a změnám front, protože se střetávaly a různě protínaly zájmy jednotlivců i skupin.

S tím, jak se zhoršovala vnější nebezpečí (posilování fašismu, pakt proti Kominterně, Francův státní převrat ve Španělsku, japonská agrese proti Číně), hrozilo, že vnitřní spory povedou k rozhodujícímu oslabení a dokonce ke zhroucení nově se rodícího socialismu.

S ohledem na všechny tyto podmínky nelze tezi o zesílení třídního boje po Říjnové revoluci hodnotit jako chybnou. A je zřejmé, že z této teze vyplývala nutnost překonat nebo ztížit frakční boj uvnitř strany, a v případě nutnosti jej dokonce odstranit;  stejně jako urychlit transformaci výrobních a vlastnických vztahů, aby se přetrhaly kořeny nesocialistického vědomí mas.

Není to nikdo, kdo by neviděl, že takový program nebylo možné uskutečnit, aniž by se zároveň neuchýlil k represivnímu násilí.

Na tomto místě vyvstává otázka porušování socialistických norem. Není pochyb o tom, že pronásledování si vyžádalo oběti nejen mezi aktivními nepřáteli nového státu, ale i mezi mnoha nevinnými a skutečnými soudruhy. To, že se věci vyvinuly tímto způsobem, lze snadno vysvětlit, uvědomíme-li si situaci v Rusku od Říjnové revoluce až po sovětský stát.

Rusko postrádalo ty tradice veřejného práva, které se naopak v západní Evropě - počínaje římským právem - budovaly zhruba dvě tisíciletí (i když ani to nezabránilo nejednomu vážnému regresu). Oživily se staré zvyky carského autoritářství, podporované vysoce organizovanou a rozšířenou politickou policií. Rychlý růst sovětské komunistické strany vedl k nástupu mnoha oportunistických a kariéristických živlů, kteří získali kariérní příležitosti tím, že vytlačili a nahradili staré revoluční kádry. Tyto složky využívaly objektivní situace ohrožení zevnitř i zvenčí, aby si zajistily nekontrolované mocenské struktury a upevnily tak vlastní pozici. V tomto kontextu se zrodili donašeči.

To vše samozřejmě nemá nic společného se socialismem, spíše jde o proces, který má svůj původ v konkrétních výsledcích ruských dějin.

Stranická organizace v obrovské zemi rostla poměrně rychle, ale s pomocí nedostatečně vytříbených sil; kvůli tomu strana v podstatě neměla možnost udržet svůj vlastní vývoj pod kontrolou a nechala se jím naopak ovládnout a znehybnit. Čím více toto znehybnění rostlo, tím více mělo tendenci se rozšiřovat - do mnohem větší míry, než jsme dnes ochotni připustit.

Neměli bychom si dělat iluze: pokaždé, když se v nějaké zaostalé zemi usiluje o vybudování socialismu, objeví se podobné nebezpečí deformace. Proto je tak důležité snažit se pochopit příčiny těchto deformací, a ne klást důraz na moralistické odsouzení.

Ve čtvrté kapitole své knihy nazvané Porážka a budoucnost socialismu (vyšlo česky v nakladatelství Orego, v překladu M. Ransdorfa) jsem se již zabýval, i když stručně, vážnými deformacemi provázející budování socialismu v situaci, pro niž bylo charakteristické ohrožení zvenčí, pokračování třídního boje uvnitř země, tíha technické a ekonomické zaostalosti, a navíc v zemi s velkým rozmachem, ale kulturně zaostalé a bez demokraticko-buržoazní tradice, kde přetrvával autoritářský způsob myšlení. To vše vedlo k opuštění leninských norem ve vnitřním životě strany, která se stále více byrokratizovala - což se dělo i ve státním aparátu -, ale přineslo to s sebou i institucionalizaci represivních forem nadvlády a - což bylo nejdůležitější pro opuštění principu sebekritiky - nejprve umlčení a pak i úpadek teoretické angažovanosti.

Impuls k socialismu nelze udržet bez ohledu na organizační formy společenského života. Nemělo by se také mluvit o "deformacích socialismu", protože žádný socialismus nebyl dovršen, aby byl deformován.  Spíše je třeba hovořit o autentických vnitřních rozporech a odchylných formách vývoje při snaze o vybudování socialismu.

Je však třeba uznat, že vedení strany se několikrát pokusilo těmto odchylným formám vývoje učinit přítrž (např. četné pokusy o oddělení státních a stranických funkcí - tento jev byl způsoben pouze nedostatkem kvalifikovaných kádrů, které vedení strany podporovalo).

Nebylo však možné vyhnout se ztroskotání kvůli neschopnosti a nevyzrálosti aparátu a nemožnosti realizovat program, pro který chyběly materiální podmínky.

Vypuknutí války, výjimečná situace čtyř strašných let ničení země a obrovské ztráty pracovních sil, léta obnovy po roce 1945 bezpochyby přinesla přerušení procesu strukturálního zespolečenštění.

Masové mobilizace sovětských národů na obranu SSSR bylo možné dosáhnout i odvoláním se na národní ideologii - především na ruský nacionalismus ("Velká vlastenecká válka"); tímto způsobem - ztotožněním národního a komunistického ducha - však byl narušen internacionalismus komunistického hnutí.

Podle mého názoru se Stalin v posledních letech svého života snažil korigovat to, co jsem nazval deviantními formami vývoje: mám na mysli zejména jeho pozdní spisy - které po XX. sjezdu upadly v zapomnění - o ekonomii a teoretických základech, na příkladu jazykovědy. Zdá se mi, že Stalin jednal v tomto smyslu, i když se obával, aby taková korekce neuškodila Sovětskému svazu oslabenému válkou a obnovenou agresivní politikou USA.

Zda je můj odhad správný, lze zjistit pouze nezaujatou analýzou (která zatím v diskusích zcela chybí). Je však bohužel třeba přiznat, že dosavadní diskuse o "stalinismu" ponechávají jen málo prostoru pro takovou nezaujatou analýzu.

4. Falzifikace marxisticko-leninské teorie?

Musím se ostře vymezit vůči Gernsovi a Steigerwaldovi, když Stalinovi připisují "deformace v teorii". Gerns a Steigerwald se opírají o autoritu nekomunistického sociologa (kterého si také velmi vážím) Wernera Hofmanna.

Ve svých teoretických pracích - především v kapitole o historickém a dialektickém materialismu v Krátkém kurzu dějin VKS(b) - se Stalin obrátil na široké masy, které se poprvé zapojily do kulturního angažmá. S pozoruhodným didaktickým umem dokázal složité problémy filozofie a dialektické teorie dějin podat formou přístupnou i vědecky neznalým čtenářům. Je jasné, že to s sebou nese výrazná zjednodušení - jak dobře ví každý, kdo psal příručky; stejně tak je jasné - vzhledem k populárnímu účelu - že dialektická forma uvažování musí být určitým způsobem systematizována, a tedy do jisté míry zhrubnout.

Na jiném místě (Dialektika jako otevřený systém, Kolín nad Rýnem 1986) jsem ukázal, jak se Stalinova systematizace základů marxistické filosofie úzce shoduje s leninským modelem: zejména 16 bodů dialektiky, které shrnují leninské čtení Hegela, se shoduje se základními body, které uvedl Stalin. Na počátku třicátých let, ještě před Stalinovým nástupem, vypracovalo mnoho významných marxistických filozofů stejná systematická schémata, která reagovala na všude pociťovanou potřebu populárního výkladu základů historického a dialektického materialismu. Jako příklad uveďme Maxe Raphaela (1934) a Georgese Politzera (1935).

Není zde místo pro analýzu Stalinových teoreticky relevantních spisů. Analýza tohoto druhu by však potvrdila Stalinovu schopnost přehledně a jednoduše vykreslit složitý obsah základních teoretických struktur, ukázat vzájemné vztahy i v tématech, která zdaleka nejsou přehledná, a konečně objasnit vlastní pohled na věc v kontrastu s jinými koncepcemi.

Za Stalinův nejvýznamnější přínos k teoretickému vývoji marxismu je třeba považovat jeho kritiku rigidního jednorozměrného schématu vztahu základny a nadstavby zavedením třetího prvku (jazyka).

Je jistě problémem sociologie kultury a vědění (a v tomto klíči se jím zabývá i W. Hofmann), že schémata a "prvky" vypracované Stalinem (ale dříve i Leninem) nepoužívala sovětská věda jako základ pro diskusi a další zkoumání, ale spíše jako dogmatické limity pro jakoukoli teoretickou práci.

Navíc je třeba dodat, že tato dogmatizace a nedostatek tvořivosti, pokud jde o základní problémy (doprovázené politickým oportunismem), je ve skutečnosti jevem, který charakterizuje sovětskou vědu v epoše po Stalinovi: první čísla časopisu "Sovětská věda" (1948-52) svědčí o vědě, která otevřeně diskutuje a má chuť diskutovat.

Na tomto místě není vhodné zabývat se otázkou, kterou tento úpadek teorie představuje. Je však jisté, že jde ruku v ruce s procesem byrokratizace strany a státu, ale má i své vlastní kořeny, neboť předrevoluční Rusko mělo velmi slabé základy vědecké tradice a činnosti, které ještě oslabila emigrace buržoazních vědců po revoluci.

Rozvoj vědecké kultury trvá celé generace - ale Sovětskému svazu nebylo vůbec umožněno, aby z tak dlouhé doby těžil.

V dějinách jistě není neznámý dogmatický infantilismus v raných fázích vývoje světonázoru - vzpomeňme na dějiny křesťanských dogmat. Obvykle však - a v souvislosti s celkovou stabilizací společnosti - jsou tyto fáze časem překonány a nahrazeny různorodějšími formami vývoje.

5. Zakončení vývoje

20. sjezd tuto dlouhou perspektivu vývoje přerušil. Kritika chyb a zločinů předchozích let nebyla vedena jako výsledek historicko-materialistické analýzy skutečných objektivních rozporů při budování socialismu v jedné zaostalé zemi. Spíše to mělo podobu moralistického protestu, nakonec proti jediné osobě.

Spolupracovníci "ďábelského" Stalina se stali jeho kritiky; použili ho jako obětního beránka, aby zakryli vlastní odpovědnost.

Po 20. sjezdu se kritika takzvaného "stalinismu" v komunistickém hnutí stále častěji projevovala jako odsuzování jediného viníka. Ještě dobrých 35 let po Stalinově smrti lidé obviňovali "stalinismus" z každé špatné formy vývoje, přestože uplynulo dost času na to, aby se revoluční duch strany oživil. Stálo by za to konečně se zamyslet nad chybami, kterých se Stalinovi kritici během těchto 35 let dopustili!

Zásadním výzkumem, za který zůstáváme vděčni, je výzkum zaměřený na identifikaci bodů, v nichž se politika XX. sjezdu vzdálila od leninské perspektivy (k tomu odkazuji i na svou knihu Porážka a budoucnost socialismu). Pokud jde o mě, považuji za samozřejmé, že s Chruščovem převládla ve straně oportunistická linie (tj, revizionismu).

Oportunistickou politiku definuji jako politiku, která vyjednává krátkodobé ekonomické výhody, navíc spojené s dodávkami z kapitalistických zemí.  Politika, která je v touze po míru ochotna dělat systematické ústupky ve prospěch nepřítele. Politika, která podřizuje integraci socialistického tábora zájmům velmoci. Rovněž nazývám "oportunistickou" politiku, která je připravena revidovat vědecký socialismus a nekriticky přijímá koncepce, které jsou cizí samotnému marxismu, což má navíc za následek redukci jeho kritického potenciálu na pouhou apologetiku.  

Stručně řečeno, "oportunistickou politikou" nazývám soubor všech projevů, které vedou k oslabení třídního úsilí a jejichž důsledkem je přijetí reformistických strategií a koncepcí. Mé hodnocení oportunismu, který má tendenci dominovat sovětské politice po roce 1956, je třeba doložit výzkumem přesných témat, který by zohlednil i jeho implicitní důsledky.

Je však jisté, že máme co do činění se spletí problémů, které nelze zjednodušit tím, že je omezíme na jedinou - hanlivou - nálepku "stalinismus".

Musíme konečně otevřít diskusi o naší historii.

Můj rozum mi říká, že rozhodující přerušení vývoje přišlo s 20. sjezdem KSSS, ale nikdo není majitelem celé pravdy

Dosud jsme se dostatečně nezabývali historickými příčinami a místo toho jsme se spokojili s morálními verdikty (legitimními, ale ne historickými); právě v tomto smyslu souhlasím s Gossweilerovou otázkou i odpovědí: "Proč se revizionismu podařilo zničit desítky let trvající socialistickou výstavbu? Důvodů je samozřejmě celá řada; mezi nimi je i tento, podle mého názoru velmi důležitý: revizionismus se mohl po mnoho let prezentovat jako antirevizionismus, jako obrana leninismu proti falzifikacím, které prováděl Stalin... Ve skutečnosti byl však antistalinismus od počátku a ze své podstaty antileninismem, antimarxismem a antikomunismem."

Musíme se osvobodit od klišé stalinismus/antistalinismus; musíme být schopni studovat vlastní dějiny bez těchto předsudků. Nesmíme zapomínat ani na to, že historii studujeme proto, abychom v budoucnu lépe fungovali a vyvarovali se chyb, jejichž vzor již známe. Stručně řečeno, s ohledem na formy lidského osvobození, které jsou alternativou ke kapitalistické společnosti, jež je společností vykořisťování a útlaku.

Hans Heinz Holz 7. února 1995

Překlad KSM

• < Předchozí
• Další >