Hic sunt leones

Podrobnosti

Vytvořeno 7. 8. 2022

Uveřejňujeme nejnovější analýzu italského marxisty Piera Paglianiho, někdy píšícího pod pseudonymem „Piotr“. Pagliani je profesí matematický logik, se spolupracovníky v Indii. Jeho rozbory světového kapitalismu vychází z teoretika světových systémů a imperialismu Giovanniho Arrighiho. Arrighi posuzuje dlouhou historii světového kapitalismu jako posloupnost cyklů akumulace s různými hegemony, vždy počínající materiální expanzí a končící čím dál rozsáhlejší fází parazitní finanční spekulace. Pagliani se ve svých předchozích pracích pokusil (za pomocí dnes intenzivně zkoumané relace matematických struktur, tzv. adjunkce) formalizovat dialektický vztah mezi peněžní mocí a mocí nad teritoriem. Každý cyklus si vyhledává odpovídající vztah jednoty nekonečné peněžní kapitalistické akumulace a z principu omezené teritoriální mocenské expanze. V určitém bodě nastává nesoulad a nutná krize tohoto vztahu, která (zatím pokaždé) znamenala příznak střídání kapitalistických hegemonů na čím dál vyšší úrovni. Pagliani tím dal historicko-materialistické a formální zakotvení pro geopolitické úvahy - jak mezikapitalistické konflikty, tak třídní boj mají geografický rozměr.

Pagliani zde zkoumá ukrajinskou válku jako součást úpadku americké hegemonie a finanční globalizace. Upozorňuje na roli ekonomického vzestupu Čínské lidové republiky (nazývá ho koperníkovským převratem) a na snahy ustupujícího hegemona čelit této konkurenci v proxy konfliktu, kde Ukrajina, včetně jejich fašistických jednotek, hraje roli nástroje amerického imperialismu (podobně jako dříve islamisté v Sýrii a jinde). Správně upozorňuje, že proklamovaný cíl pretendentů na vedení – multipolarita - je nemožná, pokud není spojena se zcela novými společenskými vztahy. Možnosti kapitalistického rozvoje, akumulace kapitálu, jsou totiž zcela vyčerpány, jak společensky, geograficky, ve vztahu ke zdrojům -  nutnost vykořisťovat práci a přírodu pro účely zisku jsou v antagonistickém rozporu s potřebami rozvoje společnosti. To, zda ekonomičtí a vojensko-političtí konkurenti s takovou alternativou přijdou, je nejisté, ale závisí na tom budoucnost lidstva. Zároveň se připravuje obrovský útok na životní úroveň a práva lidových vrstev v zájmu udržení této hegemonie a závisí na lidovém hnutí, zda bude hrát roli ve hrách za zachování kapitalistické moci, nebo bude bojovat za zájmy pracujících, za vytvoření nových nevykořisťovatelských vztahů.

Dodejme, že článek byl zveřejněn v červnu, přitom správně předvídá nutnost vojenského vyostření vztahu USA s Čínou ještě před provokací Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu.

 
1.

Dobrým způsobem, jak přestat snít a pokusit se vidět realitu takovou, jaká je, je analyzovat argumentaci soupeře. Proto vzhledem k tomu, že podle ministerského výnosu je naším protivníkem vše, co není "západní", ať už to znamená cokoli, nebo se nepodřizuje Západu, budu citovat krátké výňatky ze dvou analýz, jedné z ruského a druhé z čínského tábora [1].

Prezident Ruské federace Vladimir Putin na Petrohradském ekonomickém fóru 17. června:

Spojené státy se po vyhlášení vítězství ve studené válce také prohlásily za božího posla na zemi, bez jakýchkoli povinností, ale jsou pouze nositelem zájmů, a ty prohlásily za posvátné. Zdá se, že si nevšimli, že se na planetě vytvořila nová mocná a stále asertivnější centra. Každá z nich rozvíjí svůj vlastní politický systém a veřejné instituce podle vlastního modelu hospodářského růstu a mají samozřejmě právo je chránit a zajistit národní suverenitu... . Změny, ke kterým ve světě dochází, jsou zásadní, klíčové a neúprosné. A bylo by chybou domnívat se, že v době tak bouřlivých změn můžeme jednoduše vydržet nebo vyčkat, až se vše vrátí do starých kolejí. Protože to tak nebude!

A nyní "strategie tří kruhů", jak říká Cheng Yawen z Institutu pro mezinárodní vztahy a veřejné záležitosti na Šanghajské univerzitě mezinárodních studií:

Před sto lety předložilo vedení Komunistické strany Číny návrh revoluční cesty "obklíčení měst z venkova". V této době "bezprecedentních změn" musí Čína a rozvojové země narušit současné uspořádání centrum-periferie a prevenci a represi západních zemí vůči nezápadním zemím, stejně jako zlepšit solidaritu a spolupráci v globálních "venkovských" oblastech.

Nástup nového globálního systému a prohloubení spolupráce mezi Jihem a Jihem vytvoří dobré podmínky pro to, aby Čína plně vstoupila do světové ekonomiky a politiky a mobilizovala globální zdroje k vybudování mezinárodního systému "tří kruhů", který by vyřešil mezinárodní tlaky a prolomil [obklíčení]... . [První kruh] se skládá z tvoří státy sousedící s Čínou ve východní Asii, Střední Asii a na Blízkém východě; druhý kruh tvoří obrovské množství rozvojových zemí v Asii, Africe a Latinské Americe; konečně třetí kruh se rozprostírá mezi tradiční průmyslové země, především Evropu a Spojené státy.

Jedná se o realistické popisy napětí, které vyvolává současný systémový chaos, chápaný jako situace přechodu od jednoho světového řádu k (možná) jinému.

K těmto okamžikům došlo v minulých staletích několikrát, nejsou sami o sobě něčím novým. Ale nacházíme se v situaci důležitých změn. Až doposud se týkaly ekonomiky západního světa a změna hegemonní moci, která byla neúprosným vyústěním každé dosavadní systémové krize, se vždy odehrávala v rámci tohoto Západu, zatímco nyní, a to je první změna, mají do věci co mluvit obrovské nezápadní mocnosti, neboť, a to je druhá změna, nikdy předtím nedosáhla světová ekonomika ovlivněná změnou tak globálního rozměru. Třetí významnou změnou je, že dva největší vyzyvatelé monopolárního uspořádání USA neusilují o jeho nahrazení, ale spíše o vytvoření multipolárního světa. Tedy alespoň ve svých prohlášeních, a tedy alespoň jako první vyústění současné systémové krize [2].

2.

Když přemýšlím o válce na Ukrajině, často se ptám sám sebe, zda je opravdu možný mnohopolární svět ovládaný logikou akumulace a současně se ptám, zda aktuální střet mezi USA a Ruskou federací přinutí Moskvu revidovat vlastní ekonomickou politiku, která od rozpadu SSSR po dnešní dobu je poznamenána následováním západního neoliberálního snu, a to i poté, co Putin ukončil výprodej Ruska západním zájmům.

Správná odpověď na tyto dvě otázky je rozhodující pro to, abychom se mohli začít orientovat v tom, "co dělat" v bouřlivém období globální transformace, které nás čeká. Protože za dilematem, které, jak se zdá, zaměstnává mysl komentátorů nejvíce: "Kdo vyhraje a kdo prohraje?", se skrývá hlubší otázka: "Který systém vyhraje a který prohraje?" A možná ještě hlubší: "Jaký Weltanschauung, světonázor, se prosadí a jaký Weltanschauung ustoupí?". Právě v těchto dvou posledních dilematech - a rozhodně ne v neexistující vojenské křehkosti Ruska - lze spatřovat možnou hlavní slabinu vyzyvatelů západního monocentrického řádu: ten je, alespoň prozatím, dobře definovaným systémem (ekonomickým, politickým a kulturním), i když jeho zájmy nejsou homogenní, a má stejně definovaný a sdílený Weltanschauung.

Dvě věci, které zastáncům multipolárního uspořádání téměř z definice chybí. Putin to ví, když prohlašuje, že "každý rozvíjí svůj vlastní politický systém atd. atd.". To je "diplomatický selský rozum". Jeho pozdější odkaz na různé "modely" hospodářského růstu však může skrývat analytickou zaujatost. Protože neexistují různé "modely rozvoje", pouze různé společenské vztahy. Stojíme tedy před dvěma problémy: první - který se týká pravděpodobnosti úspěchu multipolární výzvy - je politicko-sociálně-kulturní nehomogenita sestavy multipolarismu (nebo možného multipolarismu); druhý - který se týká možnosti udržení multipolárního světa - vyplývá ze skutečnosti, že "model" založený na nekonečné akumulaci spočívá v určitém společenském (třídním) vztahu, což paradoxně znamená, že tento "model" nemá žádný sociální cíl. Akumulace je bez konce a nemá jiný cíl než Moc. A to, jak uvidíme níže, neustále generuje krize a vyžaduje politiku mocenské expanze (poznámka: nemusí jít nutně o klasickou politiku západního imperialismu a zde nemám na mysli takzvanou ruskou "speciální vojenskou operaci" na Ukrajině, která je čistě účelová a nespadá do tohoto diskurzu, jenž se naopak týká toho "poté").

Výše uvedené ukazuje jak povahu multipolárního projektu - a jeho přitažlivost pro tolik zemí -, tak i slabinu, která znamená, že nic ještě není předem rozhodnuto, přestože Putin opět v Petrohradě právem prohlásil, že "[naši] [západní] kolegové nejenže popírají realitu. Ale dokonce se snaží zvrátit běh dějin.“ Logika a dějiny skutečně ukazují, že dominance Západu je zastaralá a neudržitelná (ve všech významech tohoto pojmu). A řeknu to tady jednou provždy: střet Východu a Západu je způsoben neochotou Západu, ze strachu, neschopnosti, pýchy a sobectví, přestat uplatňovat tuto nadvládu. Nicméně logika a historie však nezaručují, že může existovat jiný světový řád. Bylo by možné, že jdeme vstříc dlouhodobé systémové poruše.

Výše uvedené souvisí s našimi dvěma úvodními otázkami.

Abychom pochopili, proč je tomu tak, musíme se odvolat na rozdíl, který Karl Polanyi stanovil mezi "tržní společností" a "společností s trhem", nebo podobně na rozdíl, který popsal Fernand Braudel, mezi materiální ekonomikou (týkající se společnosti ve vlastním slova smyslu) a kapitalistickou ekonomikou (týkající se konkrétních elit), která si první z nich podmaňuje. Typ společnosti, který je založen na reprodukci, mezistátní i vnitrostátní, toho, co jsem se pokusil zarámovat pojmem "rozvojové rozdíly" (ekonomické, politické, vojenské, finanční) [3]. Koncept, který spojuji s postřehem Hannah Arendtové o nerozlučném vztahu mezi nekonečnou akumulací bohatství a nekonečnou akumulací moci. Moc, která slouží právě k vytváření/udržování potřebných rozdílů.

Pro pochopení druhé otázky je třeba se zaměřit na historickou cestu, která Západ k tomuto traumatickému zlomu dovedla.

3.

Pokud se člověk, jak by řekl Pierluigi Fagan, zastaví u snímku "útočník-agresor" z 24. února, což je nyní povinován učinit, aby nebyl ostrakizován, nebo, jak se zdá, dokonce "sledován" tajnými službami, je to jako sledovat film od prostředku promítání: není možné pochopit jeho děj. Nejen proto, že člověk nevidí celou dlouhou přípravu a průzkum tohoto střetu ze strany Spojených států a NATO na kůži Ukrajinců, ale i proto, že když neviděl první polovinu filmu, nepochopil rozsah a historickou logiku toho, co se děje. Logika, která radí zdržet se morálních soudů. Ty se ve skutečnosti vztahují pouze na místní mechanismy. Tento střet se však odehrává na třech úrovních, má tři hlediska.

Lokální hledisko ukrajinské krize spočívá v tom, že Rusko zabránilo krvavým etnickým čistkám, které ukrajinští nacionalisté a neonacisté otevřeně zamýšleli provést a pomalu, ale metodicky prováděli po dobu osmi let [4]. Současná konfrontace je ve skutečnosti regionálním konfliktem omezeným na jihovýchodní Ukrajinu (širší Donbas).

Zprostředkujícím (účelovým) hlediskem je využití Ukrajiny jako beranidla ze strany USA a NATO k oslabení a pokud možno balkanizaci Ruské federace.

Obecným hlediskem je, že válka na Ukrajině je součástí širšího epochálního střetu mezi kolektivním Východem (který zahrnuje i kolektivní Jih) a kolektivním Západem.

V komplikovaném systému rovnic pro řešení tohoto střetu je klíčovou proměnnou Čína a její hybridní socialistický systém. Pro zodpovězení obou výše uvedených otázek je proto nutné pochopit, zda a jak čínská politická a sociální, a tedy i ekonomická vize ovlivní zbytek kolektivního Východu, k němuž patří Indie, budoucí ekonomické velmoci Indonésie, Mexiko, Turecko a další země. Írán a Brazílie a další nově vznikající mocnosti, které v různých kombinacích dají život novým skupinám G5, G7, G8 a G20, kde bude přítomnost či nepřítomnost západních mocností záviset na geopolitických kritériích, a nikoli pouze na jejich klesajícím ekonomickém významu (podle některých prognóz bude Itálie v roce 2050 pouze dvacátou světovou ekonomikou).

Je důležité znát ekonomické trendy, protože jsou to scénáře, na jejichž základě Mocnosti uvažují. Právě z tohoto důvodu je však třeba brát ekonomické prognózy cum grano salis, s rezervou. Zohledňují totiž především změny v postavení zemí v ekonomické hierarchii, nikoli však jejich postavení v hierarchii politické a vojenské moci a interakci mezi oběma hierarchiemi. Nedělají to proto, že kombinaci těchto dvou dynamik nelze popsat matematickými vzorci (tj. klasickými nástroji ekonomických projekcí), protože závisí na politických rozhodnutích, která ex-post (dodatečně) mění samotné projekce, jež jsou výsledkem ex-ante (zamýšleného) uvažování: pokud jsou tyto projekce ceteris paribus (za stávajících podmínek), pak já, Mocnost XYZ, musím politicky a/nebo vojensky zasáhnout tím či oním směrem, abych změnil karty na stole ve svůj prospěch.

Takto uvažuje Washington a z toho vyplývá strategie zadržování Číny, jejímž předpokladem je oslabení Ruska. Tato úvaha je imperialisticky správná, a proto adaptačně katastrofální. Je to imperialisticky správné, protože, jak jsme již řekli, existují také vtahující účinky ekonomické dynamiky. Pokud Čína v roce 2030 předstihne USA na pozici vedoucí ekonomické mocnosti, nebude to jen aktualizace statistické ročenky, ale koperníkovský převrat ve světové geopolitické rovnováze, protože se na scéně objeví mocnost se silou kolosální hegemonické přitažlivosti.

Tedy, nejen konflikt na Donbasu je předzvěst nebo akt širšího konfliktu, ale i kdyby se této válce podařilo zabránit, jsem přesvědčen, že by k vojenské konfrontaci mezi USA a Ruskem, které je dnes vlastně jakousi vnější vojenskou ochranou Číny, došlo tak jako tak, ať už na Ukrajině nebo kdekoli jinde, stejně jako jsem byl vždy přesvědčen, že Kreml si byl vědom toho, že přijetím výzvy (a nemohl se jí již vyhnout) by zahájí novou a dramatickou fázi přechodu k multipolárnímu světu, protože kroky zpět by v tu chvíli nebyly možné, znamenaly nejen návrat k předchozímu stavu, ale začátek dekonstrukce Ruska jako suverénního státu. A Putinova slova na Petrohradském ekonomickém fóru to plně potvrzují. Je to toto přesvědčení, které nutí na určité úrovni analýzy, viz výše, zdržet se morálních soudů, aby bylo možné bez ideologických omezení soustředit na širší souvislosti (nepříjemná pozice, protože aby si člověk získal publikum, musí říct, komu fandí, a že není třeba jakékoliv úsilí o analýzu).

Existuje samozřejmě mnoho důvodů, proč byla Ukrajina ideálním "místem" pro střet. Historické důvody a konkrétní geografický důvod: Ukrajina je obrovským předělem mezi západní Evropou a zbytkem Eurasie. Jinými slovy, jedná se o výjimečnou zbraň, která má oslabit agregaci a atraktivitu “competitor landmass” (konkurenční pevniny) USA.
 
4.

Ekonomické prognózy také neberou v úvahu další rozhodující proměnnou, kterou můžeme nazvat příroda. Tedy zdroje, jejich množství, dostupnost, umístění (což je provázáno s geopolitikou) a konečně jejich využitelnost ve vztahu k ekologické rovnováze planety.

Pokud se podíváme na systémové cykly, jejichž posloupnost pro pohodlí čtenáře ještě jednou reprodukuji (nezapomeňte, že "EM" znamená "materiální expanzi", tj. rozvoj, "EF" znamená "finanční expanzi", tj. rozvojovou krizi, a různá "s" označují "signální krize"), všimneme si dvou věcí: A) každá následující hegemonická mocnost je "větší" (jako národ nebo jako obchodní či územní říše) než ta předchozí, B) cykly rozvoje se zkracují a cykly krize prodlužují.

Dlouho jsem o tomto závěru přemýšlel a domnívám se, že nejpravděpodobnější vysvětlení je následující: každý následující vývojový cyklus musí mobilizovat větší množství zdrojů než ten předchozí, které se spálí v časovém rámci nepřímo úměrném samotnému množství.

Vzhledem k tomu, že v návaznosti na Jasona Moora lze říci, že příroda je "vytvářena" socioekonomickými procesy a že stojíme před koncem "levné přírody", je třeba prozkoumat, jak budou dopady tohoto konce rozloženy a zda bude skutečně možný nový cyklus expanze. Bez zohlednění této skutečnosti hrozí, že jakákoli projekce bude prázdná. A aby to bylo možné zohlednit, je třeba prozkoumat, v jakém poměru a v jakých kombinacích fyzika, chemie a systémový chaos vyčerpávají "levnou přírodu" a zda je toto vyčerpání absolutní nebo relativní vzhledem ke konkrétním politikám. Pokud se nejedná o náhlé a okamžité katastrofy, jako je dopad velkého meteoritu na planetu, ekologické krize se vyvíjejí v dostatečně dlouhém časovém úseku, aby jejich fyzikálně-chemická část mohla interagovat s lidskými rozhodnutími, ať už jde o jejich vývoj, prohlubování nebo využívání.

Mám-li mluvit o konkrétním odvětví, pak kontrola potravinové bezpečnosti je otevřeným závodem, v němž USA, jejich velký zemědělsko-potravinářský, chemicko-farmaceutický a biotechnologický průmysl a jejich finanční korporace, skutečné Východoindické společnosti s výsadami, zaujímají vedoucí pozici a již dávno začaly vydírat každého, kdo je v jejich dosahu, čímž vytvářejí nedostatek potravin a hnojiv, který v kombinaci s krizí v zásobování energií a rostoucími západními úrokovými sazbami povede k ovládání hladu, především globálního Jihu, a pokles životní úrovně v Evropě, který někteří odhadují na 20 %, zatímco západní politici a jejich "experti" se snaží veškerou vinu přesunout na Rusko a válku na Ukrajině a předstírají, že protiruské sankce (které by byly spuštěny i bez invaze) s tím nemají nic společného nebo že jsou "přirozeným důsledkem" války. Nezdá se však, že by Jih měl v úmyslu padnout do pasti nebo uvěřit západnímu vyprávění. Západní kroky by naopak mohly způsobit, že se Rusko stane garantem potravinové bezpečnosti pro mnoho zemí [5].

5.

A dostáváme se k historické cestě hegemonistického cyklu USA, která vedla k současnému bodu obratu. Pochopení této skutečnosti nám umožní začít hledat odpověď na naši druhou otázku.

Věnujte pozornost bodu "s4" (což znamená "čtvrtá signální krize") vpravo na obrázku výše. Bylo to uprostřed srpna roku 1971, kdy americký prezident Richard Nixon vyhlásil nesměnitelnost dolaru za zlato. Konvertibilita byla jedním z pilířů architektury brettonwoodských dohod, které v roce 1944 rozvrhly hospodářsko-politický scénář pro budoucí poválečné období. "Nixonův šok" byl tedy znamením, že se tento scénář dostal do krize. A skutečně, mimořádné období materiální expanze (u nás nazývané "ekonomický boom" a jinde "zlatých 20 let kapitalismu"), které poznamenalo první desetiletí po skončení druhé světové války, expanze založené na tzv. "reálné ekonomice", tj. obchodu a průmyslu, se dostalo do krize.

Anglo-americké a sovětské vítězství ve druhé světové válce vyřešilo, pokud jde o Západ, předchozí desítky let trvající systémovou krizi (krizi britského impéria), která začala Dlouhou hospodářskou krizí (1873-1895), skrývanou (nebo, můžeme říci, "para-vyřešena") zpočátku finanční expanzí edwardiánské Belle Époque, která začala prusko-francouzskou válkou (první změnou rovnováhy sil v Evropě, na níž byla založena britská hegemonie na starém kontinentu - Marx si uvědomoval, že je to předehra k budoucí válce mezi Německem a Ruskem) a skončila osudným rokem 1914.

Financializace edwardiánské Belle Époque neprobíhala hladce. V roce 1907 totiž vypukla bankovní panika (neboli Knickerbockerova krize), krize, která se z Wall Street rozšířila i do dalších prosperujících zemí, jako je Japonsko, Německo a Itálie. Jak věděl již Marx, velké krize vždy začínají ve finanční oblasti, a tak není divu, že nejsilněji zasahují právě tam, kde jsou finanční aktivity (jako v tomto případě burzovní euforie) nejrozvinutější. Pak přišla velká hospodářská krize, která začala v roce 1929. I ta pochází z USA. Lze říci, že krize v roce 1907 i krize v roce 1929 byly dvě "krize růstu". Signalizovaly na jedné straně velkou schopnost USA přitahovat kapitál a na druhé straně pokračující světový chaos (jehož důsledkem jsou překážky pro produktivní investice, poruchy v mezinárodních platbách, inflace a kolísání měn atd.) v důsledku oslabení britské světové hegemonie (především díky USA a Německu). Nepořádek, který ukončila druhá světová válka.

Podobně v Reaganově, Clintonově a Thatcherově Belle Époque došlo k "dot-com krizi" (tj. splasknutí spekulativní bubliny "digitální ekonomiky" nebo "nové ekonomiky"), která měla základ kolem útoku na Dvojčata (v roce 2002 ztratil index technologických akcií NASDAQ-100 78 % ze svého maxima v roce 2000 a 5 bilionů dolarů tržní kapitalizace bylo spáleno) a, o pouhých sedm let později "subprime krize" opět a zjevně propukla v centru západního systému, tj. v USA (krach Lehman Brothers v roce 2008), a poté se rozšířila na jeho periferii.

6.

Abychom pochopili tyto krize a finanční krize, které přijdou v blízké budoucnosti, vraťme se k Nixonovu šoku z roku 1971. Samo o sobě osvobození dolaru, měny mezinárodního obchodu, od zlata znamenalo jediné: mezinárodní obchod dosáhl po rekonstrukci takového rozsahu, že jeho směnná měna, dolar, již nemohla být garantována rezervami ve Fort Knoxu (které "uloupily" přebytkové země jako Francie a Německo). Současně však narůstal jiný problém: právě ono ohromné dvacetileté období materiálního rozvoje vytvořilo rostoucí množství kapitálu, který již nebylo možné pod hrozbou znehodnocení (kvůli "nedostatečné" míře zisku nebo samotnému nedostatku investičních příležitostí) znovu investovat do samotného materiálního rozvoje.

Oba aspekty se vzájemně ovlivňovaly. Nixonův šok vyvolal období měnové nestability a nadměrné akumulovaný kapitál, se hrnul do devizových transakcí, nejprve za účelem ochrany investic nadnárodních korporací v rámci jejich mezinárodních dodavatelských řetězců, poté čistě pro spekulativní účely. Západní ekonomiky přešly od materiální akumulace k finanční. Zjednodušeně řečeno, zatímco v období materiální akumulace je úrok podílem na zisku, v období financializované akumulace je nezávislý: finanční ekonomika se stále rychleji odpojuje od reálné ekonomiky. Stává se "létajícím slonem", abychom použili metaforu, kterou Thomas Friedman použil k popisu "bubliny 11. září" [6]. Podle Basilejské banky tak mají dnes jen derivátové cenné papíry hodnotu přibližně 1 500 % celého světového HDP, tj. hodnotu 15 zeměkoulí. To znamená, že materiálně nemají žádnou cenu, pokud nemají možnost vykonávat Moc a jejím prostřednictvím mobilizovat reálné zdroje fiktivním kapitálem.

Ale právě proto je potřeba Moc, nebo spíše Moc území, protože ekonomická logika, tedy Moc peněz, zjevně nestačí, vedla by jen ke kolapsu: "Neviditelná ruka trhu nikdy nebude fungovat bez neviditelné pěsti ... zvané americká armáda, letectvo, námořnictvo a námořní pěchota," napsal Thomas Friedman v roce 1999 ve svém "Manifestu pro rychlý svět".

Nixonův šok zviditelnil neviditelnou pěst těm, kteří ji chtěli vidět.

Zpočátku se však také projevily skryté protiklady mezi mocí území a mocí peněz. Pro Washington měl oddělení dolaru od zlata podpořit reálnou ekonomiku. Následovalo dlouhé období nízkých sazeb. Nedostatek výnosných investičních příležitostí však změnil "nixonovské keynesiánství" ve stagflaci (inflace se stagnací). Místo toho finanční trhy tlačily na zvýšení úrokových sazeb. Střet mezi oběma mocemi trval o něco méně než deset let, až do příměří podepsaného Volkerovým šokem, kdy federální úrokové sazby (federal funds rate) vzrostly z 11,2 % v roce 1979 (přesně v prosinci dosáhla průměrná inflace toho roku 13,29 %) na 20 % v roce 1981, čímž se hlavní úroková sazba zvýšila na 21,5 %. Následoval závratný nárůst nezaměstnanosti a dluhové drama rozvojových zemí.

Reaganomika, která zpečetila nový pakt mezi mocí peněz a mocí území, vyznačila cestu, po níž se západní akumulační procesy musely ubírat nebo kterým se musely podřídit. Vyznačovaly se akumulací fiktivního kapitálu, nadvládou financí (ovládaných Wall Streetem a londýnskou City), deindustrializací, terciarizací a kvartarizací tradičních kapitalistických center, zatímco skutečná výroba byla delegována na "rozvíjející se" ekonomiky, které, protože se nacházely mimo hlavní kapitalistický okruh, tedy mimo centrum v krizi, mohly vytvářet dostatečné zisky, zisky zachycené centrem prostřednictvím delokalizace, investic nebo půjček mobilního kapitálu, dynamiky, které probíhaly pod označením "globalizace".

7.

To vše vyžadovalo, aby si centrum udrželo globální hegemonistické postavení.

Vraťme se ještě jednou k Nixonovu šoku. Říká se, že po něm si dolar udržel pozici mezinárodní měny, protože oddělení od zlata bylo nahrazeno spojením s komoditami, zejména ropou (takže se nesprávně používá i termín "petrodolar").

Zde se však nacházíme v začarovaném kruhu: prakticky bezcenná měna získává hodnotu, protože za ni lze koupit pouze ropu, a právě díky takto získané hodnotě se za ni kupuje ropa. Ze začarovaného kruhu se dostanete, když první větu změníte na "protože můžete koupit ropu pouze s ním". Je zřejmé, že Nixonův šok neuvrhl americkou ekonomiku do propasti, která ještě dlouhou dobu vedla v oblasti produktových inovací (spojených s vojenskými technologickými inovacemi). S touto převahou samozřejmě souviselo i přijetí dolaru. USA jsou však také nejzadluženější zemí světa, žijí z deficitů běžného účtu a federální dluh dosáhl fantasmagorických hodnot.

Mistrovským dílem USA bylo využít své technologické, vojenské a politické převahy k tomu, aby se tyto deficity staly pastí pro ostatní země.

Země X, která nebyla schopna vykoupit ve zlatě svůj obchodní přebytek v dolarech, měla jedinou možnost, jak jej neproměnit v makulaturu: investovat jej do amerických státních dluhopisů. Od standardu směny dolaru a zlata se přešlo ke standardu pokladničních poukázek.

Jestliže Británie ve své době dominovala, protože byla entrepotem i světovým bankomatem v pozitivním smyslu (tj. využívala obchodní sílu impéria a stabilitu libry šterlinků), USA se jí po Nixonově šoku staly v negativním smyslu, když využívaly své závislosti na dovozu (a tím i závislosti vývozců na nich) a přirozené slabosti dolaru:

„A tak jsem přednášel o ropném průmyslu a o tom, jak Amerika vykořisťuje svět a jak to, že dochází zlato, znamená, že ostatní země mohou se svým obchodním přebytkem udělat jen jednu věc. Tyto dolary byly vyhozeny kvůli deficitu platební bilance způsobenému vojenskými výdaji. Zahraniční centrální banky v té době mohly nakupovat pouze americké státní dluhopisy. Armáda tedy utratila dolary v zahraničí, napumpovala je do evropských a asijských ekonomik, které pak půjčily peníze vládě USA nákupem jejích státních dluhopisů, aby financovaly válku a vlastní vojenské obklíčení.

Když jsem to řekl na schůzce na Wall Street, Herman Kahn [vojenský teoretik] řekl: "To je skvělé. Britským imperialistům jsme namočili nos. To je skvělá zpráva. Odejdi z univerzity a já ti ztrojnásobím plat, když pro mě budeš pracovat." [7]

Pokud se financializace a globalizace (neomezená na vojenské výdaje, ale rozšířená na nákup průmyslových odvětví, zboží a služeb v zahraničí prostřednictvím fiat dolaru) vzájemně podporovaly, pak financializaci a politickou hegemonii USA podporovala standardní státní pokladniční poukázka. Potřeba USA čelit Eurasii jako pólu přitažlivosti hegemonizovanému Ruskem a Čínou nyní narušuje okruh financializace a globalizace. Nejenže přináší klesající výnosy, ale má také jednoznačně negativní dopady na dominanci Západu.

Protože financializace je podložena globalizací, je měkké či katastrofické přistání finanční "superelevace", tj. proces definancializace, povinné, i když nesmírně traumatické, protože postihuje základy, na nichž již 40 let stojí americká společnost, její globální dominance a klientské elity, které ovládají vazalské země a řídí jejich "životní styl", od rozdělování zájmů a bohatství až po mentalitu. Válka je skvělou příležitostí, jak, řekněme, "spálit účetní knihy". Přesněji řečeno, měnit je a zároveň se snažit rozmělnit tempo definancializace, čemuž budou velká mocenská centra jistě ze všech sil bránit. Jinak řečeno, USA musí čelit globálním konkurentům, především Rusku, které je politickým a vojenským konkurentem, a Číně, která je ekonomickým a politickým konkurentem (čistě vojenská nebo čistě ekonomická konkurence neexistuje). K tomu však musí nutně podříznout větev, na které stojí financializace, a tedy i společnost, jak se za posledních 40 let financializace-globalizace utvářela.

To vede k nutnosti, aby každý západní aktér vysypal na ostatní obrovské rozpory, které vzniknou, od inflace ke stagnaci, od bankrotů k nezaměstnanosti, od chudoby ke znehodnocení měny, k růstu veřejného dluhu a jeho obsluze.

A tyto rozpory se vyřeší podle hierarchie relativní moci. A válečný stav je výbornou příležitostí k tomu, anebo k vzestupu v těchto hierarchiích (jak to v Evropě dělá například Polsko jedním způsobem, Turecko jiným a Maďarsko úplně jiným).

Zde je tedy válka ve válce, kterou USA a anglosféra vedou proti EU (nyní již jen kontinentální) a zejména jejím průmyslově nejsilnějším, ale politicky nejslabším zemím: Itálii a Německu, které jako oficiálně "poražené mocnosti" (konec trestu v nedohlednu), a obě mají v současnosti vlády zcela nakloněné přáním Washingtonu, nemohou vzdorovat ani těm záchvěvům nezávislosti, které občas projevuje Francie.

Takzvaný "Západ" je ve skutečnosti rozdělen na dominantní část, anglosféru (s Francií, která by chtěla-nechtěla do klubu, z čehož plyne její nejednoznačnost), a podřízenou část, v níž vyniká Evropa (Německo a Itálie do klubu z definice vstoupit nemohou a v podobné situaci je i další významný a ambiciózní hráč: Turecko).

8.

Všechna tato dynamika se odehrává kolem rozhodujícího parametru: faktoru "čas". Vojenský krok Kremlu by byl sebevražedný, kdyby Eurasie jako alternativní centrum moci nedosáhla dostatečné vojenské, ekonomické, finanční a diplomatické síly, aby vytvořila široké gravitační pole. Stav ruské výzbroje (vzpomeňme jen na hypersonické střely), ekonomická reakce na nyní 10.000 sankcí (rubl vůči dolaru nejvýše za poslední tři roky a za posledních sedm let, pokud jde o euro, přebytek obchodní bilance se oproti loňsku ztrojnásobil, očekávání platební neschopnosti, která se neprojevuje), neochota drtivé většiny světa sankce uplatňovat a dodávat Ukrajině zbraně, a to i ze strany historických spojenců Západu, jako je Izrael a Saúdská Arábie, převažující ekonomické postavení Číny a mnoho dalšího naznačuje, že ano, této masy bylo dosaženo. Přesněji řečeno se k ní schyluje nebo může schylovat, protože skutečný systémový chaos (tj. rozvinutá deglobalizace) teprve nastane (chybí málo) a situace je nestálá, dokud se nezačne z něho odcházet.

Zatímco v Davosu kolektivní Západ oslavoval vítězství, které není vidět na obzoru, pod více než zmateným pohledem starého Kissingera, realistického jestřába, zuřivě válčícího, ale chápajícího, kdy je čas uzavřít mír, který řekl totéž, co Chomsky - což je neslýchané (a téměř dokonalé znamení, že jsme ponořeni do kolosální krize, dokonce i v oblast idejí) - v kyrgyzském Biškeku se konalo první Euroasijské ekonomické fórum, kde byly položeny základy organizace ekonomického prostoru světovou alternativu k západnímu: alternativní měnový fond, alternativní Světovou banku atd. Organizace, která je alternativní především proto, že se nachází mimo anglosaskou politickou kontrolu, a tedy i mimo ekonomicko-finanční kontrolu Wall Streetu, amerického ministerstva financí a londýnské City [8].

Ve skutečnosti se jedná o systémovou krizi. To znamená, že se neomezuje jen na určitý region světa a že se dotýká všech úrovní, na nichž se odehrává světová hegemonie: vojenské kontroly (což neznamená jen monopol na násilí, ale také na technologie, které jsou výsledkem vojenských výdajů), ekonomické a finanční kontroly a kontroly přístupu k přírodním zdrojům (a zde bych kromě zdrojů energie pro stroje bez prodlení přidal i zdroje energie pro život: vodu a kalorie). A konečně monopol na masovou komunikaci. Jakou sílu má proti tomu alternativní euroasijský projekt? Proč USA urychlily vyhrocení ukrajinské krize? Jaké celkové strategické výpočty provedli? Kdy se pokusí zasáhnout hlavní cíl, tedy Čínu? Je totiž zřejmé, že připravují nějakou formu vojenské konfrontace s Říší středu.

Překážkou tohoto vývoje však může být rozšíření (Podněstří?) a/nebo prodloužení konfliktu na Ukrajině či zvýšení jeho úrovně. Překážky tohoto druhu znamenají nutnost prodloužit časový rámec amerických plánů, a čas je rozhodující proměnnou, protože to, co je možné dnes (vojensky, technologicky, ekonomicky, politicky, diplomaticky), nemusí být možné za několik měsíců (bude to důvod, proč Moskva prohlásila, že na Donbasu nespěchá?). Ukrajina se může stát dvojsečným mečem pro USA, NATO a Anglosféru, pokud umožní Číně se na střet dostatečně připravit, prodlouží dobu reorganizace kolektivního Západu 2.0 a zvýší pravděpodobnost přeběhlictví, ani ne tak v Evropě, která je i kulturně dostatečně podřízena, ale na ostatních kontinentech, a konečně může donutit západní země k urychlení kroků, jako je například definanzializaci, aniž by na to byly dosud připraveny [9].

Čas také měří vzdálenost mezi řádem a chaosem. Sankce USA-NATO-EU stále rostoucím způsobem narušují mezinárodní hodnotové řetězce, mezinárodní dodavatelské řetězce, platební systémy a platební prostředky. Není nic zřejmějšího než to, že pokud země a společnosti odhadnou, že jsou mimo dosah amerických hrozeb, budou se snažit z této šlamastyky vymanit a odejít tam, kde je zaručen pořádek nebo alespoň nevzniká chaos. A kde jsou zaručeny základní principy parity a hry win-win ("pomalu získávát důvěru", říkají Číňané). Zdá se tedy, že USA se ocitly ve slepé uličce: pokud NATO nezasáhne intenzivněji, utrpí Západ na Ukrajině porážku s vážnými vnitropolitickými i mezinárodněpolitickými důsledky. Pokud přímo zasáhne nebo umožní Kyjevu zahájit raketové útoky na Rusko, stane se eskalace směrem ke strategickému konfliktu reálnou možností s rizikem, že si bude muset v krátké době vybrat mezi vzájemným zničením nebo dohodou (za předpokladu, že NATO dojde ke strategické konfrontaci s Ruskem v nezměněné podobě). Kdežto pokud NATO zasáhne silněji zvenčí, aniž by došlo ke strategické eskalaci, když případně rozšíří konflikt, hrozí, že se Ukrajina stane pro Západ příliš velkým závazkem z hlediska zdrojů a času.

9.

Proces definancializace nemůže neprovázet zvláštní proces reindustrializace. A reindustrializace není možná bez definancializace (vzhledem k tomu, že v současné době se 90 % příjmů amerických společností neinvestuje do výrobních faktorů, ale používá se na zpětný odkup akcií a výplatu dividend, aby se udržela jejich hodnota na burze).

Oba procesy nejsou absolutní, ale je třeba je dát do souvislosti s rozsahem a kvalitou nové sféry vlivu, která je výsledkem částečné reglobalizace (nebo, jak se říká, "globalizace 2.0"), kterou organizují USA. Diplomatické pohyby USA jsou v této době ve všech kvadrantech světa horečné.

Zbývají tedy tyto nezodpovězené otázky:

1. Podaří se Spojeným státům znovu vytvořit odpovídající sféru vlivu, aby čelily reorganizaci světového východu a jihu kolem osy Rusko-Čína? A jaké prostředky použije kromě vojenské a vyděračské diplomacie?

2. Nebo bude přechod mezi dekonstrukcí americké sféry vlivu a její restrukturalizací ztížen "euroasijskými" vpády, které využitím dekonstrukce zabrání restrukturalizaci? Přesněji řečeno, velmi vážná krize, která Evropu zasáhne od podzimu příštího roku, by mohla od západní sféry odlákat velký počet zemí, které budou hledat obchodní a politické partnery jinde, a EU samotná bude svědkem prohlubování svých vnitřních rozporů [10].

3. Jaký bude politický, hospodářský a sociální charakter euroasijské osy? Jaké společenské vztahy vzniknou v Číně a Rusku po jejich střetu se Západem?

4. Budou společenské (a tedy i ekonomické a politické) vztahy, které převládnou, schopny: a) zaručit stabilitu multipolárního světa, b) být atraktivní (hegemonní) pro většinu světa, c) zaručit planetární ekologickou rovnováhu nebo alespoň omezit její degradaci?

Pokud jde o první dvě otázky, nejsem dnes schopen učinit smysluplnou předpověď, a to i proto, že neznám ani vojenské plány Moskvy, ani plány Washingtonu na vojenský a hospodářský nátlak. Mohu pouze připomenout, co jsem řekl v prvních dvou odstavcích.

Pokud jde o poslední dvě otázky, projev Vladimira Putina na Petrohradském ekonomickém fóru, který doporučuji přečíst celý, poskytuje rozporuplné informace. Na jedné straně zdůrazňuje deregulaci (a dokonce dekriminalizaci většiny hospodářských trestných činů) a soukromé podnikání jako základ ekonomiky. Na druhé straně se zdá, že prosazuje význam smíšené ekonomiky, státních zásahů a rozvoje sociálního státu. Rusko jako by se ocitlo na křižovatce, nebo jako by Putin a ruské vedení pochopili poučení z historie jen z poloviny (nebo jsou nuceni jednu polovinu ignorovat kvůli zájmům, které zastupují).

Prezident Ruské federace ve svém projevu v Petrohradě opět výstižně popsal alternativu k systémovému chaosu: "Pod mrakem inflace si mnohé rozvojové země kladou spravedlivou otázku: proč obchodovat se zbožím za dolary a eura, která ztrácejí hodnotu přímo před našima očima? Závěr se nabízí sám: ekonomika mýtických entit je nevyhnutelně nahrazena ekonomikou hodnot a reálných statků" (zvýraznění moje).

Mytické entity a hodnoty a reálné statky však nelze oddělit, pokud zůstaneme podřízeni logice akumulace bez konce. Jak jsme totiž viděli, financializace s imperialistickou a kolonialistickou podporou není výsledkem uchopení moci rentiérskými kapitalisty, ale je výsledkem překonání limitů procesů materiální expanze tím nejpřirozenějším způsobem, který nabízí logika nekonečné akumulace bez konce. Materiální akumulace je založena na skutečných rozporech a vytváří stále větší rozpory, které ji nakonec brzdí. Financializace se snaží tyto limity překonat vytvářením létajících slonů. Dokud se nezřítí k zemi, protože řešení je z hlediska kapitalistických společenských vztahů "přirozené" (doporučuji znovu si přečíst III. díl Kapitálu, který má stále co říci), ale ve skutečnosti je zcela nepřirozené a také protispolečenské. "Reálná" a "fiktivní" akumulace jsou tedy dva aspekty, dvě fáze téže logiky, i když jsou natolik odlišné, že dávají vzniknout velmi rozdílným společenským epochám, jako je fordisticko-tayloristická společnost se svými komunistickými protiprojekty a západní postmoderní tekutá společnost prozatím bez zjevných protiprojektů, protože metabolizovala všechny ty z předchozí fáze (ti, kteří měli jako habitus komunismus, mají nyní jako habitus politickou korektnost).

 
Krátká metodická příloha

Ve výše uvedeném popisu systémové krize, který jako jediný vysvětluje, co se děje, se sbíhají velké historické fresky Fernanda Braudela, jejich setkání s marxismem prostřednictvím Analýzy světového systému Giovanniho Arrighiho, Immanuela Wallersteina a Samira Amina a multidisciplinární analýzy Karla Polanyiho a dalších velkých "antispecialistů" (tak jim říkám já).

Nevím proč, ale byl jsem obviněn (lidmi s mentalitou formovanou selbstgerecht levicí - copyright Sahra Wagenknecht [11]) z ideologického uvažování právě proto, že se řídím teorií "světového systému", která se těmito cykly a krizemi zabývá. Pokud však existuje způsob myšlení, který je zcela zbaven ideologie (a navíc je působivě a zatraceně předvídající), pak je to tento, v němž mluvíme o protichůdných silách, nikoli o "dobrém" nebo "zlém". Ledaže byste si pod tím představovali zlou sílu a jednu, která je nám náhodou nejbližší, i když nám někdy leze trochu na duši, která je naopak obstojně "dobrá". Nebo, jak se velmi jednoduše říká, je "menší zlo ". Jinými slovy, mám podezření, že z "ideologismu" je obviňován ten, kdo neakceptuje vyhraněně ideologickou tezi, že USA a jejich systém nadvlády jsou "menší zlo".

Na druhou stranu, neúspěch sankcí jako nátlaku na vyvolání lidových nepokojů s cílem změny režimu v Moskvě (jak to udělaly USA, aby usnadnily Pinochetův převrat v Chile), je výsledkem této západní pýchy spojené s neznalostí protivníka hraničící s rasistickým pohrdáním. Ještě předtím, než se jedná o selhání technicko-politické, je to selhání kulturní.

Jak jsem napsal na začátku článku z roku 2015 s názvem "Je válka jedinou hygienou na světě?", konkrétní "morální" soudy (ty obecné musí mít analytik vždy v hlavě) jsou nepoužitelné v podobných kontextech, kde mají smysl zcela jiné kategorie:

"[...] pro analýzu chování státních entit a probíhajících konfliktů mezi nimi není ani legitimní, ani produktivní dělit svět na Dobrý a Zlý. Geopolitické střety probíhají mezi konstituovanými mocenskými systémy, které se řídí kritérii zájmu a účelnosti, a proto je třeba je interpretovat a analyzovat prostřednictvím těchto kritérií." [12]

Chybou či nedostatkem, který je mi vytýkán, tedy není to, že jsem prohlásil, že Putin je "menší zlo", ale to, že nechci připustit, že jím jsou USA a kolektivní Západ. Protože jeho popírání podkopává celý "sémantický" referenční systém různých západních společenských vrstev, zejména buržoazie mé generace, která byla v minulých dobách ideologicky protiamerická, ale nyní je zděšena tím, co se děje, a nepřímo se bojí, že jsou zpochybňovány nabyté ekonomické a sociální jistoty, strach, který rozhodně nepomáhá tradiční neschopnosti uvažovat v "materialisticko-politických" termínech namísto v termínech (často vágních a někdy uměle vykonstruovaných) ideálů, kterým se metodicky podráží nohy, aby mohly chodit (protože nohy jsou z hmoty, a ne ze snů, vzdechů a nostalgických pohledů).

Je to jeden z hlavních nedostatků mé „osmašedesátnické“ generace, která pak zformovala a kooptovala mladší vládnoucí třídu. Skutečná kognitivní disonance, kterou ještě prohlubuje děsivá dezorientace vyvolaná vyhlídkou či dokonce pocitem, že osudy světa se Západu vzdalují, tj. že se přesouvají do oblastí planety, o nichž nic nevíme, kromě běžných věcí a pověstí, někdy zcela fantastických a jsoucích často výsledkem klamání naší propagandy.

Nový smysl světa směřuje do oblastí, kde se na naší mapě vyjímají slova "Hic sunt leones" – zde jsou lvi.

 

PIERO PAGLIANI

Překlad KSM

 

Poznámky

 

[1] Projev Putina  http://en.kremlin.ru/events/president/news/68669 .Článek Cheng Yawena v Monthly Review Online https://mronline.org/2022/06/14/building-the-new-three-rings/. Anglický překlad: “encircling the city in the countryside”. Zachoval jsem klasický překlad do italštiny ze známého textu: Rezoluce o některých otázkách dějin naší strany z 20. dubna 1945.

[2] Používám pojem „systémový“ (systémová krize, systémový chaos“) ve specifickém významu Scuola del Sistema-Mondo a zejména z analýz Giovanni Arrighiho, Jasona Moora a Davida Harveye. Tedy v tomto textu, může mít takový pojem i velmi odlišný význam od toho jak ho chápali autoři.

[3] Piero Pagliani, “La logica della crisi sistemica”. In “Dopo il neoliberalismo. Indagine collettiva sul futuro”, pod redakcí Carlo Formenti, Meltemi, 2021. Je jasné, že v pozadí je leninský koncept „nerovnoměrného vývoje“, který jsem rozčelnil s konceptem „diferenciální akumulce“ Shimshona Bichlera a Jonathana Nitzana – viz archiv jejich textů: https://bnarchives.yorku.ca/). Pokud by se ignoroval takový koncept, někdo by se mohl ptát, jak je možné, že po více jak 100 letech od Lenina zůstává být rozvoj nerovným.

[4] Tak vůdce neonacistické strany “Svoboda”, Oleh Tyahnybok, referent v převratu v roce 2014 Victorii Nulandové, Obamovy zmocněnkyně v Evropě, tehdejšího viceprezidenta Joea Bidena a senátora McCaina, s nímž ho můžete na webu vidět ve více než přátelském postoji při různých fotopříležitostech: "Vytvořit skutečnou Ukrajinu, fyzicky a rychle zlikvidovat veškerou ruskojazyčnou inteligenci ... je třeba je zastřelit bez vyšetřování a soudu ... . Všichni členové protiukrajinských stran a organizací, nejen proruských, ale i prorumunských, promaďarských a pro-tatarských, musí být zastřeleni. Amorfní biomasa živých ruskojazyčných žaludků je stádo, které je třeba zredukovat o 5-6 milionů jedinců". A tak Julie Tymošenková, jejíž obrázek se objevil na italských radnicích objevil obrázek , a nad níž jsme si měli zoufat , protože je ve vězení za korupci a zneužití moci: "Těch 8 milionů Rusů, kteří zůstali na Ukrajině, musíme všechny zabít, atomovými zbraněmi. A tak Petro Porošenko, první postmajdanský prezident: "My budeme mít práci a oni ne. My budeme mít důchody a oni ne... Naše děti budou chodit do školy a školky, zatímco jejich děti se budou muset schovávat ve sklepě, protože nic neumějí. Takto válku [v Donbasu] vyhrajeme."

"Triáda (USA, Evropa, Japonsko) zorganizovala v Kyjevě něco, co by se dalo nazvat 'euronacistickým pučem'. K dosažení svých cílů (oddělení dvou historicky spřízněných národů) potřebovala podporu místních nacistů. Rétorika západních médií, která tvrdí, že politika Triády je zaměřena na podporu demokracie, je prostě lež. Triáda nikde neprosazovala demokracii. Naopak, tato politika systematicky podporovala ty nejvíce protidemokratické (v některých případech 'fašistické') místní síly."

Samir Amin, "Rusko a ukrajinská krize: euroasijský projekt v konfliktu s imperialistickou politikou triády".

Samir Amin, “Russia and the Ukraine crisis: The Eurasian Project in conflict with the triad imperialist policies”. Monthly Review Online, 2014.

[5] Podle Michaela Hudsona "Rusko představuje 40 % světového obchodu s obilím a 25 % světového trhu s hnojivy (45 %, pokud zahrneme i Bělorusko). V každém scénáři by se počítalo s tím, že pokud by se z trhu stáhl tak velký objem obilí a hnojiv, ceny by prudce vzrostly, stejně jako se to stalo v případě ropy a zemního plynu. K tomu je třeba připočíst narušení platební bilance zemí, které musí toto zboží dovážet, rostoucí cenu nákupu dolarů, aby mohly platit svým zahraničním držitelům dluhopisů a bankám za splatné dluhy. Zpřísnění úrokových sazeb ze strany Federálního rezervního systému způsobilo růst prémie amerického dolaru vůči euru, libře šterlinků a jižním měnám. Je nepochopitelné, že nebyly vzaty v úvahu důsledky, které to bude mít pro země mimo Evropu a USA, protože globální ekonomika je vzájemně propojený systém."

Hudson také uvádí, že Macky Sall, prezident Senegalu a Africké unie, odcestoval do Moskvy, aby naplánoval, jak zabránit narušení afrického obchodu s ropou a potravinami, a odmítl se stát figurkou sankcí.

(“Is US/NATO (with WEF Help) Pushing for a Global South Famine?”: https://michael-hudson.com/2022/06/is-us-nato-with-wef-help-pushing-for-a-global-south-famine/)

Ve skutečnosti neexistuje žádné embargo na ruskou pšenici, ale spíše velké potíže s jejím dovozem, přinejmenším v Evropě, kvůli sankcím na lodní dopravu do a z Ruska a ukrajinskému podkopávání černomořských přístavů. Místo toho platí částečné embargo na ruská i běloruská hnojiva.

Jason Moore Doporučuji, ještě jednou, “The End of Cheap Nature. Or How I Learned to Stop Worrying about “The” Environment and Love the Crisis of Capitalism”:

https://jasonwmoore.com/wp-content/uploads/2017/08/Moore-The-end-of-cheap-nature-2014.pdf

Příroda za dobrou cenu- Na Západě bude doménou několika málo finančních potentátů. Vzpomeňme na společnosti Blackrock a Vanguard, které kromě Pfizeru ovládají giganty jako Nestlé, PepsiCo, General Mills, Kellogg's, Associated British Foods, Mondel'z, Mars, Danone, Unilever a Coca-Cola, AppHarvest (zemědělská společnost se sídlem v Kentucky, která má jeden z největších skleníků na světě: 2,76 milionu metrů čtverečních), Hydrofarm Holdings atd., a také ovládají dopravní prostředky pro přepravu produktů a hnojiv (Union Pacific).

K tomuto tématu viz např. studie Mary Hendrickson (Università del Missouri) a:
- iPES Food: “Too Big to Feed. Exploring the impacts of mega-mergers, consolidation and concentration of power in the agri-food sector”: https://www.ipes-food.org/_img/upload/files/Concentration_FullReport.pdf.

- Adrienne Buller “With $10 Trillion in Assets, BlackRock Has Set a New Benchmark for Corporate Power”: https://jacobin.com/2022/03/index-funds-blackrock-vanguard-stocks-ownership-democracy-concentration

Pro širší pohled doporučuji také studii "Digitalizace a třetí potravinový režim" od Louisy Prause, Sarah Hackfort a Margit Lindgren z katedry zemědělství a potravinové politiky Humboldtovy univerzity v Berlíně.: https://link.springer.com/article/10.1007/s10460-020-10161-2

[6] Thomas Friedman. “The 9/11 Bubble”. The New York Times, 2 dicembre 2004.

[7] “Michael Hudson: Vita e Pensiero. Un’Autobiografia. Alle origini della crisi attuale”, a cura di Piero Pagliani. https://it.scribd.com/document/389764645/Michael-Hudson-Vita-e-Pensiero

[8] «It was clear at this year’s gathering of business and political elites in Davos that the longstanding vision of a world without borders is no longer credible», Joseph Stiglitz, “Getting Deglobalization Right”, https://www.project-syndicate.org/commentary/deglobalization-and-its-discontents-by-joseph-e-stiglitz-2022-05

Nel febbraio del 2013 pubblicai online (tramite il sito “Megachip”) due volumi intitolati “Al cuore della Terra e ritorno” (Parte Prima: http://www.scribd.com/doc/184765579/Al-Cuore-Della-Terra-e-Ritorno-Uno, Parte Seconda: http://www.scribd.com/doc/184766479/Al-Cuore-Della-Terra-e-Ritorno-Due). Druhý svazek nesl název "Nadcházející krize. Defininacializace a deglobalizace". Jsem rád, že téměř o deset let později nositel Nobelovy ceny za ekonomii potvrdil mé předpovědi. To, že jsem k tomu došel řekněme o deset let dříve než Stiglitz, závisí na přesné okolnosti: on je supertechnický akademik a já ne, nejsem ani technik, ani akademik. Díky tomu jsem měl větší svobodu riskovat s paradoxy více než on, místo abych byl nucen opakovat předsudky. Mám vlastně i lepší učitele, jako byl Giovanni Arrighi, také akademik, ale jiného ražení, který pochopil, kam se věci ubírají, už na začátku 90. let, tedy dvacet let před mými dvěma svazky, které by bez Arrighiho vlastně nebyly možné. To, že obě hnutí, definanciaci a deglobalizaci, může urychlit rozsáhlý ozbrojený konflikt, jsem předpokládal, i když jsem ještě před deseti lety doufal, že se mu vyhneme. Ale už o dva roky později jsem to v článku citovaném v poznámce pod čarou [11] považoval za téměř nevyhnutelné. Připomínám, že kolem Ruska a Číny se točí nespočet mezinárodních organizací a institucí, jako jsou BRICS (a BRICS+), ŠOS (Šanghajská organizace pro spolupráci), NDB (Nová rozvojová banka), RCEP (Regionální komplexní hospodářské partnerství - největší dohoda o volném obchodu na světě), které jsou propojeny s regionálními iniciativami, jako je BIMSTEC (Iniciativa Bengálského zálivu pro více odvětvovou technickou a hospodářskou spolupráci), dohoda o volném obchodu mezi ASEAN a Čínou, Mercosur a mnoho dalších.

[9] Il CEO di JPMorgan Chase, Jamie Dimon, vyhlásil že «he is preparing the biggest U.S. bank for an economic hurricane on the horizon and advised investors to do the same». https://www.cnbc.com/2022/06/01/jamie-dimon-says-brace-yourself-for-an-economic-hurricane-caused-by-the-fed-and-ukraine-war.html

[10] Stačí si všimnout kroků lagardenské BCE, abychom pochopili ekonomicko-sociální katastrofu, kterou globální a evropské finanční elity připravují pro členské stát EU. Sňatek mezi vysokými úrokovými sazbami, poslušností odborů, represí (na kterou dojde), nezaměstnaností, předložení ve velkém stylu téma veřejného dluhu a úsporná opatření, položí definitivně náhrobní desku na garantovaná práva ze Základních principů a první část naší Ústavy na sociální zabezpečení a veřejné služby, počínaje univerzalistickou zdravotní péčí. Strany liberální levice budou strážci této degradace, zatímco strany na pravici získají podporu tím, že budou hlásat určitou formu opozice, ale nebudou ji praktikovat. Vladimir Putin se ve svém projevu na Petrohradském fóru opět nemýlí, když popisuje Evropu: "Toto odtržení od reality a požadavků společnosti nevyhnutelně povede k nárůstu populismu a extremistických a radikálních hnutí."

[11] Sahra Wagenknecht, "Proti neoliberální levici" (Fazi Editore, 2022).

[12] Piotr, Je válka jedinou hygienou na světě? Perspektivy 2015: https://www.antimafiaduemila.com/home/terzo-millennio/256-estero/53614-la-guerra-e-la-sola-igiene-del-mondo-prospettive-2015.html

 

Jiné texty Piera Paglianiho-Piotra na webu KSM

Ukrajina - evropskou Sýrií? http://ksm.cz/3242
Smrt Fidela a bod obratu krize: náhodná shoda okolností http://ksm.cz/3843
Střípky ze světového konfliktu http://ksm.cz/4117
Kandidáti na multipolární svět: od případu Skripal po případ Facebook http://ksm.cz/4122
Jen krok od velké války http://ksm.cz/4126
Ponížení a vazalství http://ksm.cz/4472
Trump a syrská otázka http://ksm.cz/4514
Vyprázdněte zbrojnice http://ksm.cz/4843

• < Předchozí
• Další >