70 let od úmrtí Josifa V. Stalina

Podrobnosti

Vytvořeno 5. 3. 2023

Twitter

Před 70 lety, 5. března 1953 zemřel Josif V. Džugašvili, který byl ve své roli revolucionáře, vůdce prvního dělnického státu a budování socialismu, vrchního velitele osvoboditelské Rudé armády spojovaný spíše se jménem Stalin. V mládí byl známý i jako Koba – podle románového obránce rolníků.

T. Svatopluk (Svatopluk Turek), autor slavného sociálního románu Botostroj (kterým se dostal do soudního křížku se samotným Baťou a státní mocí), svým nezaměnitelným a lakonickým způsobem v Rudém právu z 8. března 1953 vzpomíná na to, jak prožívali těžká léta okupace a války a čekali zprávy z front po invazi do Sovětského svazu, těžkých ústupech a ztrátách a konečně zprávy o obratech u Moskvy, Stalingradu, Kursku. A shrnuje podmínky porážky německého fašismu, vzedmutí sovětského lidu proti útočníkům. Podmínky jako jsou Stalinovo vedení, budování socialismu a idea vetkaná v Rudou armádu, která Stalinovy slovy „nezná a nemůže znát rasovou nenávist k jiným národům, a to ani k německému národu, že je vychována v duchu rovnoprávnosti všech národů a ras, v duchu úcty k právům jiných národů.“ Právě tento rozdíl s rasismem německého fašismu (a stejný prvek podněcuje každý imperiální kolonialismus) přispěl k těmto těžce vybojovaným úspěchům.

Svatopluk vzpomínku končí líčením momentů osvobození:

„Boj pokračuje. Orel, Kursk, Kijev, poražen kruh kolem Leningradu, Dněpr, Dněstr překročen. Karpaty, Dunaj. Nacisté začínají žvanit o tajných zbraních. Osvobozeno Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko. Rudá armáda je před Berlínem, ještě jeden úder a nad Reichstagem vlaje rudý prapor.

Osvobozena Praha. Bleskem. Celá naše vlast. Pravda, povstali jsme i my, a slavně, tím slavněji, že s holými rukama, ale co by z nás bylo, nebýt Rudé armády? Čím by byl svět bez nich, bez té jejich ocelové pěsti? Bez sovětského lidu, bez Moskvy?

Bez Stalina?“

Tato porážka fašismu, porážka kapitalismu v jeho nejreakčnější podobě, vítězství pracujících zformovaných ve státní moc, pracujících celého světa, kteří viděli svou naději v symbolu vůdce tohoto sovětského státu, pomohlo dějinám v těžkých porodních bolestech - k budování socialismu v naší zemi, stejně jako sociálnímu pokroku, dekolonializaci, antiimperialistickým bojům po celém světě.

Dnes masová média věnují mnoho energie pro očerňování 70 let mrtvé osobnosti, jeho díla a doby. Ovšem, dnes opět pracující v místních zbrojovkách pracují naplno, aby mohli posílat těžké zbraně, tanky a děla ostřelující města, do vražedné války na východě. Opět jsou omezovaná vydobytá sociální a pracovní práva, aby válečný stroj běžel naplno. Svoboda projevu pomalu okrajovaná, soudy pracují, aby zakázaly i jen diskuzi o Stalinově době. Je zasívaná národnostní nenávist a ozbrojený fašismus je reálnou silou.

K výročí znovu publikujeme část předmluvy knihy Domenica Losurda „Stalin – historie a kritika jedné černé legendy“, kde ukazuje pohledy na Stalina v době jeho úmrtí.

U článku ukázka z francouzských novin z března 1953 se Stalinovým portrétem od slavného avantgardního malíře Pabla Picassa a články jaderného fyzika Fréderica Joliota-Curie (Stalin – marxismus a věda) a spisovatele Louise Aragona (Stalin a Francie). Dále portrét Fridy Kahlo se Stalinem, těsně před jejím úmrtím v roce 1954.

Stalin a Hitler - dvojčata nebo úhlavní nepřátelé?
http://ksm.cz/teorie/3835-domenico-losurdo-stalin-a-hitler-dvojcata-nebo-uhlavni-nepratele

Stalin, Trocký - politika lidové fronty a válka
http://ksm.cz/historie/1047-stalin-trocky-politika-lidove-fronty-a-valka

Stalin a Velká vlastenecká válka
http://ksm.cz/historie/1462-stalin-a-velka-vlastenecka-valka

Stalinova politická a filozofická závěť
http://ksm.cz/teorie/4368-h-h-holz-stalinova-politicka-a-filozoficka-zavet

Ústava SSSR z roku 1936
http://ksm.cz/teorie/4369-h-h-holz-ustava-sssr-z-roku-1936

Losurdo: Obrat v historii Stalinova obrazu
http://ksm.cz/4374

Komplexní a rozporný průběh Stalinovy éry
https://sturmovatnebesa.blogspot.com/2022/12/domenico-losurdo-komplexni-rozporny.html

Che Guevara: Přišel jsem ke komunismu kvůli Stalinovi
http://ksm.cz/4393

Zde naleznete bezprostřední spisovatelský odraz Stalinova úmrtí v Rudém právu v dílech Vítězslava Nezvala, Marie Pujmanové, Jana Drdy, Jarmily Glazarové, T. Svatopluka
https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1953/3/8/4.png

Z předmluvy Domenica Losurda Obrat v historii Stalinova obrazu http://ksm.cz/4374

Mohutné smuteční manifestace doprovázely Stalinovo úmrtí: během jeho agonie "miliony lidí se tísnily v centru Moskvy, aby vzdaly svůj poslední hold" umírajícímu vůdci; 5. března 1953 "miliony občanů oplakávaly ztrátu, jako by se jednalo o jejich osobní zármutek" (1). Stejná reakce se odehrála v nejzapadlejších koutech této obrovské země, například v jedné "malé vesničce", kde, jakmile se dozvěděli o tom, co se stalo, propadli do spontánního a kolektivního smutku (2). Obecné zděšení se rozšířilo za hranice SSSR: "Na ulicích Budapešti a Prahy mnozí plakali" (3).

Tisíce kilometrů od socialistického tábora, v Izraeli, se rovněž rozšířila reakce zármutku: "Všichni členové strany MAPAM bez výjimky plakali" a jednalo se o stranu, ke které náleželi "všichni první vůdcové" a "téměř všichni bojovníci". S bolestí se mísilo zděšení: "Slunce zapadlo" zněl titulek novin hnutí kibuců, Al ha-mišmar. Takové pocity byly po určitou dobu sdíleny prvořadými exponenty státního a vojenského aparátu: "Devadesát důstojníků, kteří se zúčastnili války v roce 1948, velké války za nezávislost Židů, se semkli v tajné ozbrojené prosovětské (dokonce prostalinské) a revoluční organizaci. Z nich následně jedenáct se stalo generály a jeden ministrem a doposud jsou uctíváni jako otcové vlasti Izraele" (4)

Na Západě hold zemřelému vůdci nevzdávali jen představitelé a funkcionáři komunistických stran svázaných se Sovětským svazem. Historik (Issac Deutscher), který byl jedním ze zapálených obdivovatelů Trockého, napsal nekrolog plný uznání:

V průběhu tří desetiletí se zcela změnila tvář Sovětského svazu. Jádro historického působení stalinismu je toto: převzal Rusko obdělávající půdu pomocí dřevěného pluhu a zanechal ho jako držitele jaderné bomby. Pozvedl Rusko na druhé místo mezi průmyslovými zeměmi světa a nejednalo se jen o pouhý a čistě materiální a organizační pokrok. Podobný výsledek nebylo možné dosáhnout bez široké kulturní revoluce, v jejímž průběhu byla do škol poslána celá země, aby se jí dostalo širokého vzdělání.

Ve svém výsledku, navzdory podmíněnosti a částečnému pokřivení asijským a despotickým dědictvím carského Ruska, ve Stalinově SSSR "měl socialistický ideál svoji přirozenou a pevnou integritu."

V tomto historickém hodnocení už nebylo místo pro divoká obvinění vznášená svého času Trockým vůči zemřelému vůdci. Jaký smysl by mělo odsoudit Stalina jako zrádce ideálu světové revoluce a kapitulantského teoretika "socialismu v jedné oddělené zemi" ve chvíli, kdy se nové sociální uspořádání rozšířilo v Evropě a v Asii a revoluce rozlomila "svůj národní krunýř"? (5) Vysmívaný Trockým jako "malý venkovan vržený dík ironii dějin do velkých světových událostí" (6) byl v roce 1950 Stalin v očích slavného filosofa (Alexandra Kojeva) ztělesněním hegeliánského světového ducha a byl tudíž povolán k sjednocení a vedení lidstva, uchýlením se, když to bude nutné, k energickým metodám, při praktickém spojování moudrosti a tyranie (7).

Mimo komunistické prostředí nebo prokomunistickou levici, bez ohledu na rozpoutání studené války a sklouzávání do horké války v Koreji, podnítila smrt Stalina na Západě nekrology ve svém celku "respektující" či "vyvážené": v té době "byl ještě považován za relativně vlídného diktátora a dokonce za státníka a v lidovém povědomí přetrvávala laskavá vzpomínka na "strýčka Joea", velkého válečného vůdce, který vedl svůj lid k vítězství nad Hitlerem a který pomohl zachránit Evropu od nacistického barbarství" (8). Ještě se nerozplynuly ideje, dojmy a city z let Velké aliance proti Třetí říši a jejím spojencům, tehdy - jak v roce 1948 Deutscher připomněl - "zahraniční státníci a generálové byli podmaněni mimořádnou dovedností, se kterou se Stalin ovládal všechny jednotlivosti svého válečného soustrojí." (9)

Mezi osobnostmi s příznivým dojmem byl také ten, kdo dokonce v určité době navrhoval vojenskou intervenci proti zemi povstalé z Říjnové revoluce, a tím byl Winston Churchill, který se o Stalinovi opakovaně vyjádřil: "Tento muž se mi líbí" (I like that man) (10). U příležitosti Teheránské konference v listopadu 1943 projevil anglický státník uznání sovětskému kolegovi oslovením, "Stalin Veliký" : byl důstojným dědicem Petra Velikého, zachránil svou zemi tím, že ji učinil schopnou porazit útočníky (11). Některé stránky také fascinovaly Averella Harrimana, velvyslance Spojených států v Moskvě v letech 1943 až 1946, který vždy nastiňoval lichotivý obraz sovětského vůdce ve vojenské oblasti: "Shledával jsem ho lépe informovaným než Roosevelt a realističtějším než Churchill, určitým způsobem nejefektivnějším válečným vůdcem" (12). Emfaticky se dokonce v roce 1944 vyjádřil Alcide De Gasperi, který oslavil "nesmírnou, historickou, stoletou zásluhu armád organizovaných geniem Josefa Stalina". Uznání významného italského politika se neomezovala jen na vojenskou oblast:

Když vidím, že zatímco Hitler a Mussolini pronásledovali lidi kvůli jejich rase a vymysleli na to děsivé protižidovské zákonodárství, jaké známe, a vidím současně Rusy skládající se ze 160 ras, kteří se snaží o spojení těchto ras, překonávají při tom existující odlišnosti mezi Asii a Evropou, tento pokus o sjednocení lidského společenství, dovolte mi jen prohlásit: toto je křesťanské, toto je eminentně univerzalistické v katolickém smyslu (13)

Neméně silná a neméně rozšířená byla prestiž, které se Stalin těšil mezi velkými intelektuály. Harold J. Laski, který byl prestižním představitelem anglické Labour party, když v létě roku 1945 hovořil s Norbetem Bobbiem, prohlásil se za obdivovatele Sovětského svazu a jeho vůdce, kterého definoval, jako velmi moudrého (tres sage) (14). Ve stejném roce Hannah Arendtová napsala, že země řízená Josefem Stalinem se odlišovala "zcela novým a zdařilým způsobem, jak uchopit a urovnávat národnostní konflikty, organizovat odlišné národy na základě rovnosti národů"; jednalo se o určitý druh předobrazu, bylo to něco, "čemu by každé politické a národnostní hnutí mělo věnovat pozornost" (15).

A také Benedetto Croce ocenil těsně před druhou světovou válkou a po ní Stalina za to, že podněcoval svobodu nejen na mezinárodní úrovni, dík příspěvku v boji proti nacifašismu, ale i ve vlastní zemi. Ano, SSSR vedl "člověk vybavený politickou genialitou", který sehrál celkově pozitivní historickou úlohu: v porovnání s předrevolučním Ruskem "byla sovětizace pokrokem svobody"; stejně jako, "ve vztahu k feudálnímu režimu", také absolutní monarchie byla "pokrokem svobody a generovala její následný a větší pokrok." Pochybnosti liberálního filosofa se soustředily na budoucnost Sovětského svazu, ale ty v kontrastu ještě více zdůraznily velikost Stalina: ten převzal Leninovo místo tak, jako jeden genius převzal místo dalšího génia: ale jaké nástupce si pro SSSR schovává "Prozřetelnost"? (16)

Ti, kteří s rozvíjením krize Velké trojky začali přirovnávat stalinský Sovětský svaz k hitlerovskému Německu, dostali tvrdou a trefnou odpověď od Thomase Manna. Třetí říši charakterizovala "rasová megalomanie" tak řečené "panské rasy", která uvedla do života "ďábelskou politiku vyhlazování", a ještě předtím vymýcení kultury na územích, jakmile byly dobyty. Hitler se tak přidržoval Nietzscheho maximy: "Chce-li otroky, je blázen ten, co vychovává pány". Přímo opačné bylo směřování "ruského socialismu", který maximálním rozšířením vzdělání a kultury ukázal, že nechce "otroky", ale spíše "myslící lidi" a tedy, že přese vše postupoval po "cestě svobody". Z toho plynula nepřijatelnost přirovnávání obou režimů. Dokonce ti, co takto argumentovali, mohli být podezříváni z komplicity s fašismem, i když o něm prohlašovali, že ho chtějí odsoudit:

Postavit na stejnou morální rovinu ruský komunismus a nacifašismus, jakoby oba byly totalitními, je při nejlepším povrchnost, v horším případě - fašismus. Kdo na tomto srovnání trvá, může se klidně vydávat za demokrata, popravdě a v hloubce srdce je už ve skutečnosti fašista, a jistě jen zdánlivě a naoko bojuje proti fašismu, zatímco si uchovává veškerou svou nenávist vůči komunismu (17).

Když pak propukla studená válka, a když Arendtová v roce 1951 publikovala svou knihu o totalitarismu, provedla stejný obrat, který Mann odsoudil. A přesto téměř souběžně Kojeve označil Stalina za představitele zásadně pokrokového historického obratu planetárních rozměrů. To znamená, že se na samotném Západě tato nová pravda neboli nový ideologický motiv v dvoustranném zápasu proti různým projevům totalitarismu, prosazoval obtížně. V roce 1948 Laski určitým způsobem zostřil svůj názor vyjádřený před třemi roky: když pro definování SSSR použil kategorii vyjádřenou další vrcholnou exponentkou anglického labourismu, Beatricí Webbovou, která se tak vyjádřila již v roce 1931 a pokračovala v tom v průběhu druhé světové války a ještě nedlouho před svou smrtí, jako o "nové civilizaci". Ano - zdůraznil Laski - se znamenitým impulzem uděleným sociálnímu vzestupu tříd po dlouhou dobu vykořisťovaných a utlačovaných a se zavedením nových vztahů v továrnách a na jiných pracovních místech, již nezaložených na suverénní moci vlastníků výrobních prostředků, země vedená Stalinem povstala jako "průkopník nové civilizace". Jak Webbová, tak Laski si pospíšili s upřesněním: na "nové civilizaci" která nastupuje, leží ještě zátěž "barbarského Ruska". To se projevuje v despotických formách, ale - zdůrazňoval zejména Laski - pro správné zformulování soudu o Sovětském svazu, bylo třeba neztrácet ze zřetele podstatnou skutečnost: "Jeho vůdcové se dostali k moci v zemi přivyklé pouze na krvavou tyranii a byli nuceni vládnout v situaci, která byla charakteristická "stavem obklíčení", více či méně permanentním, a "potenciální nebo již probíhající války". Ostatně, v situaci akutní krize, také Anglie a Spojené státy omezily tradiční svobody způsobem více či méně drastickým (18).

Při referování o obdivu vyjádřeném Laskim vůči Stalinovi a zemi, kterou vedl, napsal později Bobbio: "V předvečer vítězství nad Hitlerem, k čemuž Sověti přispěli rozhodujícím způsobem bitvou u Stalingradu, mě (takové prohlášení) nijak mimořádně nepřekvapilo". Ve skutečnosti v případě anglického labouristického intelektuála uznání připisovaná SSSR a jeho vůdci šla hodně daleko za problematiku vojenství. Byla na druhé straně v té chvíli pozice tohoto turínského filosofa hodně odlišná? V roce 1954 vydal stať, která připisovala zásluhy Sovětskému svazu (a socialistickým státům), že "zahájily novou fázi občanského pokroku v zemích politicky zaostalých zavedením tradičně demokratických nástrojů, formální demokracie, jako všeobecného hlasovacího práva a volby funkcionářů, a substanciální demokracie, jako je kolektivizace výrobních prostředků"; jednalo se tedy o "přidání kapky (liberálního) oleje do stroje již provedené revoluce" (19). Jak je vidět, v žádném případě nebyl negativní onen úsudek, jenž byl formulován o zemi, která ještě prožívala smutek nad smrtí Stalina.

V roce 1954 u Bobbia ještě působilo dědictví liberálního socialismu. I když zdůrazňoval razantně oprávněnost hodnoty svobody a demokracie, v době války ve Španělsku Carlo Rosselli negativně stavěl liberální státy ("oficiální Anglie je pro Franca, nechává o hladu Bilbao") do protikladu se Sovětským svazem angažujícím se v pomoci španělské republice napadené nacifašismem (20). Nejednalo se jen o mezinárodní politiku. Svět charakteristický "fází fašismu, imperialistických válek a kapitalistické dekadence", stavěl Carlo Roselli  do protikladu s příkladem země, která, i když je ještě vzdálena od cíle, kterým je zralý demokratický socialismus, nicméně zanechávala za sebou kapitalismus a představovala "kapitál drahocenných zkušeností" pro každého, kdo se chce angažovat v budování lepší společnosti: "Dnes s gigantickou ruskou zkušeností (...) máme k dispozici mohutný pozitivní materiál. Všichni víme, co znamená socialistická revoluce, socialistická organizace výroby" (21).

Na závěr, pro celé historické období v kruzích, pohybujících se daleko od komunistického hnutí, se mohla země vedená Stalinem a Stalin sám těšit zájmu, úctě a někdy dokonce obdivu. Jistě, došlo k vážné deziluzi vyvolané smlouvou s nacistickým Německem, ale o její vymazání se pak postaral Stalingrad. To je důvod, proč v roce 1953 a v letech bezprostředně následujících hold zemřelému vůdci sjednotil socialistický tábor, znovu se jevila utužená jednota komunistického hnutí, nehledě na předcházející roztržky. Koneckonců to nalézalo určitým způsobem ohlas na samotném liberálním Západě, přestože se angažoval ve studené válce vedené neúprosně z obou stran. Ne náhodou v projevu, který ve Fultonu oficiálně zahájil studenou válku, W. Churchill se vyjádřil takto: "Chovám velký obdiv a úctu k statečnému ruskému lidu a k svému spolubojovníkovi z dob války maršálu Stalinovi" (22). Není pochyb, že se se zostřením studené války tóny postupně přitvrzovaly. Nicméně ještě v roce 1952 velký anglický historik, pracující ve službách Foreign Office, Arnold Toynbee, mohl srovnat sovětského vůdce s "geniálním mužem: Petrem Velikým"; ano, "zkouška bojovým polem skončila ospravedlněním tyranského směřování k technologickému pozápadnění realizovaného Stalinem tak jako tomu bylo dříve u Petra Velikého". To zůstává ospravedlněním i po porážce uštědřené Třetí říši: po Hirošimě a Nagasaki se Rusko opět ocitlo v situaci, kdy muselo udělat nucený krok, aby se dostalo na stejnou západní technologickou úroveň, která se mu "bleskově vzdálila" (23).

• < Předchozí
• Další >