Je smutná pravda, že jsou dnešní děti, dospělí i důchodci v podstatě odkázáni k zábavě, která nemá nic společného s tím, čím člověk žil ještě před technickým rozvojem. Je zcela logické, že se naše zvyky vyvinuly způsobem, jaký je nejjednodušší a tímpádem zdánlivě nejsmysluplnější. Přitom jsou zdroje jako televize nebo internet přeplněné prvky, které člověku jeho přirozené touhy vynahrazují. Proč se tedy člověk fixuje ke stroji, který mu skutečnost kompenzuje, namísto aby ji vyhledával v reálném životě?
Denně slyšíme z úst pravicových politiků starostivá a emotivní slova o tom, že je nutno šetřit, nezvyšovat veřejné výdaje, zmrazit mzdy státních zaměstnanců či valorizaci důchodů. O nutnosti uskromnit se a nezvyšovat zadlužení státu. Zejména politici z ODS jsou v těchto apelech mistry. Člověk by jim pomalu i uvěřil že svá slova myslí vážně a upřímně, kdyby ovšem neznal zásadní rozdíl mezi slovy a činy těchto lidí a jejich minulost. A především obludné pokrytectví mnohých z nich. Zejména těch, kteří dnes nejhlasitěji volají o nutnosti šetřit a být skromný.
Dnešní modří či naoranžovělí mocní, jedno zda v ODS (z části i v ČSSD) či v jejich neustále přejmenovávaných satelitů zprivatizovali mimo několika posledních podniků (i když i na ně měli zálusk, viz Letiště Praha, Budvar, ČEZ, ČD) všechno, co zprivatizovat šlo. Vytunelovali stovky miliard z funkčních a kdysi prosperujících firem. Rozprodali stříbro, které jim vydělávalo, aby z krátkodobého zisku pokryli život v příslušném volebním období. Prý se musí změnit důchodový systém, nemáme na něj. Prý musí matky s malými dětmi živořit, protože důstojná mateřská je parazitismus a také na ní není...
Iniciativa SOS student dlouhodobě kritizuje tzv. boloňský proces směřující ke komercionalizací vzdělání. Nyní se ke kritice připojili mimo studentských protestů i zástupci významných evropských univerzit, kteří varovali před devalvací vědy a vzdělání, ke které dosud směřovala i připravovaná reforma vysokého školství v České republice, prosazovaná bývalým sociologem Petrem Matějů. Děkani filozofických a humanitních fakult předních evropských univerzit přijali deklaraci, v níž varují před pouhou "výrobou" studentů a před hodnocením vědy pouze na základě ekonomických kritérií.
Náklady spojené se studiem na vysoké škole jsou dvakrát vyšší než před pěti lety. Měsíc studenta či jeho rodinu vyjde na více než osm tisíc korun. A to je řeč o veřejných školách, kde se neplatí školné. Ukázal to velký výzkum, který mezi více než 11 tisíci studenty nechalo udělat ministerstvo školství. Peníze padnou zejména na bydlení, jídlo, dojíždění a učebnice. Studium na soukromých školách je ještě o tři tisíce korun dražší, a to bez započtení školného. To činí v průměru další tři a půl tisíce korun měsíčně. Ještě před pěti lety, tedy v roce 2004, vyšel měsíc studia na veřejné vysoké škole na 3 477 korun. Průměrný plat se přitom od té doby rozhodně nezdvojnásobil, stoupl o necelou třetinu, ze 17 190 na 23 350 korun. Procento příjmů, které platí rodiče za vysokoškolské studium dětí, tak výrazně roste.
Když na podzim před 20 lety padaly postupně režimy ve státech východní Evropy, většina občanů i u nás očekávala změny s velkými nadějemi. Komunisté i u nás tehdy dorazili na konečnou. ?Jejich vláda u nás za sebou zanechala ve velmi špatném stavu životní prostředí, ale také zanedbané školství a zastaralé zdravotnictví, zastaralé silnice a železnice, nevýkonný výzkum i průmysl. Střední délka života u nás byla o 6-8 let kratší oproti vyspělým zemím. Z tisíce sebevražd spáchaných denně ve světě jich připadlo na Československo rovných deset, z toho jedna na Prahu. Země již vyvážela i starý papír, špony, dřevní hmotu, chmel nebo kaolín. Ve společnosti narůstalo pnutí a obecná nespokojenost s poměry a to i mezi řadovými komunisty. Společenská změna doslova visela ve vzduchu, čekalo se jen kdy a jak začne.? (viz. Slavomír Ravik, Kronika polistopadového vývoje: listopad 1989-leden 1994, str. 103).
Tak, a máme to konečně za sebou, chtělo by se říci s krátkým odstupem od oslav 20. výročí listopadových událostí v roce 1989. Slavnostní projevy byly předneseny, oslavné ódy napsány, věnce položeny. Úkol tedy splněn. Jaké to však byly oslavy a bylo vůbec co slavit, takové otázky si asi položilo mnoho z nás. Již v průběhu tohoto roku se ve sdělovacích prostředcích hlásalo, že tentokrát ty oslavy skutečně budou velkolepé. Účast na nich však nebyla nijak závratná, ostatně mnoho lidí skutečně nemá co slavit. Oficiálně se oslav 20. výročí pádu minulého režimu účastnili zejména ti, kterým nový režim umožnil více či méně zbohatnout. Ponechme nyní stranou zda zbohatnout jen vlastní pílí a pracovitostí nebo spíše nabytím bohatství jinou, méně poctivou či zcela nepoctivou cestou. Jisté je, že výrazné změny v naší společnosti si přála na konci roku 1989 většina lidí, ostatně podle některých sociologických průzkumů tvořili z celkového počtu účastníků na demonstracích v roce 1989 ze 75% právě komunisté. Což je údaj velmi zajímavý.
20 let je jedna generace člověka. I pro naši novodobou historii je období 20 let rozhodující. Roky 1948 a 1968 jsou notoricky známé. Letos oslavíme (?) 20 let od ?sametové" revoluce. Stojí za to se ohlédnout, co naši vyvolení, mimo jiné, stihli: 1. Rozprodat většinu největších výrobních kapacit (pivovary, sklárny, textilky, strojírny, automobilky) do rukou převážně zahraničních ?investorů", kteří zpravidla po uplynutí daňových prázdnin výrobu zastavili jako nežádoucí konkurenci jejich zahraničních firem. Část národního majetku rozkrást. Teď jsou na řadě aerolinie.
Prezident Václav Klaus je obviňován, že svým skeptickým postojem vůči Lisabonské smlouvě a oddalováním svého podpisu pod ni poškozuje postavení a zájmy Čechů v rámci Evropské unie. Své kritiky přivedl až k nepříčetnosti, když v době, kdy bylo Česko již poslední zemí sedmadvacítky, která ratifikaci dokumentu nepotvrdila, vznesl požadavek na přijetí doplňku Listiny základních práv EU, kterým by byla garantována platnost Benešových dekretů. Je s podivem, že přední představitelé KSCM zaujímají k postoji a prohlášením Václava Klause, mírně řečeno, tak vlažné stanovisko, a setrvávají pouze na stále opakovaném požadavku lidového referenda k otázce přijetí Lisabonské smlouvy. Jistě existuje mnoho a mnoho oprávněných politických důvodů, proč zrovna ke Klausovi nepociťujeme žádné velké sympatie, což ovšem neznamená, že bychom mu ve věcech, které i my považujeme za správné a potřebné, neměli jednoznačně vyjádřit naši pinou podporu. A to je v současné době i otázka podepsání či nepodepsání Lisabonské smlouvy.
Již sedmadvacátá mezinárodní teoreticko-politická konference, která se konala v sobotu v Praze, byla bezesporu zajímá. Nejen počtem účastníků (bylo jich odhadem přes dvě stě), ale i počtem diskutujících (23 a na dalších 16 přihlášených se z časových důvodů nedostalo), zahraničními hosty (ze 16 zemí Evropy, Asie a Latinské Ameriky) a také obsahem jednotlivých vystoupení.
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.