Ve své nové eseji v Salonu Práva "Tentokrát na Západ. Jak se ve 20. století unášela střední Evropa" (1) se postmoderní filozof Václav Bělohradský obrací proti proudu.
Navazuje v ní na esej Milana Kundery z roku 1983, která se pozastavuje nad ztrátou středoevropského myšlení pro západní Evropu. Bělohradský v naznačených myšlenkách pokračuje. Poukazuje na prudké obraty přihlášení se české kultury a státu na ose východ-západ. Postupně kritizuje "sofismata" ideologů vládnoucí třídy české kotliny - Masaryka a Havla - jejich výhradní vazbu na "liberální Západ" a jeho idealizaci. Zcela správně upozorňuje na minulou a přítomnou podmíněnost té "liberální západní" společnosti - na kolonialismus a imperialismus, převraty vedené CIA i mnichovanský handl o Československo v úsilí obrátit agresivitu fašismu na východ, které jaksi vypadávají z běžného narativu o "západních hodnotách". Bělohradský se navíc otevřeně staví i proti vulgárnímu antikomunismu, současnému zpochybňování podílu sovětské armády na porážce nacismu, proti úsilí přenést zodpovědnost za druhou světovou válku na SSSR, i proti zahraničněpolitické orientaci českého státu, kterou shrnuje do hesla "Jednejme s Rusy jako s poraženým národem!" .
Nedávno jsme uveřejnili stanovisko PUR KSM reagující na propad KSČM ve volbách a obecně v důvěře společnosti. Konstatovali jsem mimojiné, že jedním ze zásadních problémů, který je spojen se ztrátou komunistické orientace strany, je výhradní vazba na zastupitelskou, a především parlamentní politiku s tím, že se poslanci a poslanecký klub přeměnili z orgánu strany ve faktické centrum moci strany, obcházející zvolené struktury. Politická práce se tak redukuje na buržoazní hlasovací handly a zcela se vylučuje třídní hledisko, vazba na společenské zápasy. Strana se proměnila na pouhou službu pro nadstandardně placené poslance a zastupitele. Tím strana ztratila veškerou samostatnost v orientaci a možnost vazby na pracující. Připoutanost k novokapitalistickému řádu se prokazuje i při přípravách oslav 30. výročí existence KSČM, kam byli pozváni téměř výhradně parlamentní zastupitelé z období po restauraci kapitalismu, nikoliv celoživotní komunisté, kteří pro hnutí obětovali (nejen posledních 30 kapitalistických let) mnohé bez nároku na jakoukoliv výhodu. Právě to glosuje soudruh Karel Klimša. (red ksm)
Tu otázku jsem si položil, když jsem se doslechl o přípravě Slavnostního shromáždění K 30. výročí vzniku a registrace KSČM. Zabezpečení akce projednával páteční Výkonný výbor ÚV KSČM s tím, že pokud současné okolnosti dovolí, měla by proběhnout 21. 11. 2020. Pozváni by měli být a případně Pamětní listy s osobním dopisem předsedy ÚV KSČM by měli obdržet poslanci Federálního shromáždění za Levý blok, poslanci PS PČR, hejtman, náměstci hejtmanů a radní krajů za KSČM, za celou dobu přibližně 120 lidí. No, to tedy zírám!
Například zcela výstižně shrnuje zkušenost z podílu komunistických stran na kapitalistických vládách: "Stačí si připomenout, že kdysi mohutné komunistické strany Itálie a Francie zahynuly v okamžiku, kdy si jejich představitelé sedli do ministerských křesel. Ve vládě nedokázaly - a vlastně ani nemohly - prosadit svůj radikální program. Zato dokázaly zničit svoji důvěryhodnost jako radikální strany. KSČM tento sebevražedný scénář vylepšila: nevyměnila svoji důvěryhodnost za pár ministerských postů, ale za několik líbivých křesel ve vedení Poslanecké sněmovny. Smrt v upírském objetí pragmatického oligarchy. Škoda slov."
Jaké jsou úkoly komunistů v této situaci, v této fázi vývoje KSČM? Rozhodně nemá smysl zachraňovat něco, co je již dávno mrtvo. Ostatně smrt nastala právě před třemi roky, kdy KSČM zle prohrála v parlamentních volbách, když dosáhla nejnižšího volebního výsledku za téměř sto let existence strany, a její předseda zahrál na stejnou notu, jako minulý týden. Tedy na notu okamžitého odstoupení z funkce, které se změnilo na další tříleté angažmá.
Problémem komunistického hnutí není jeho minulost, ale bohužel stále ještě jeho přítomnost. Před pár dny při čtení Halo noviny jsem narazil na rozhovor Jaroslava Kojzara s kandidátem za KSČM do Senátu Václavem Šenkýřem. (http://www.halonoviny.cz/articles/view/54239708 ) Už v prvních odstavcích mě ale udeřil do očí velmi hloupý antistalinský folklor. Na podobné výlevy jsme už zvyklí, neustále je opakují různí pravičáci, zoufalci a reakcionáři už mnoho let. To že podobné hlouposti vidíme i na stránkách novin a deníků různých levičáků taky známe. Že takové věci musí z úst vypouštět uchazeč o senátorský post a komunista, to přece jenom trochu zamrzí.
Text ukazuje na zájmy různých mocenských skupin globálního imperialismu (globální kapitál, národní buržoazie a státní struktury) v průběhu současné epidemie a krize, a spektrum jejich možných reakcí a zneužití rychle se vyvíjející situace pro své cíle. Na povrch se dostává zásadní rozpor mezi individuálním a celospolečenským zájmem a krize kapitalistického systému, která o sobě dávala vědět již dlouho před vypuknutím epidemie. Zároveň jsou zasety možnosti lidových bojů proti kapitalistickému systému a za socialismus. Činitelé kapitalistické třídy pak mohou použít protiepidemická mimořádná opatření proti lidu.
Nechte si své nenažrané banky, hoši! Finanční upíři se je také chystají vykrást.
Nejdřív si přišli pro naše úspory. Potom pro ty, jež jsme měli doma. Teď si jdou pro drobné, co máme v hrníčku na kredenci.
Bojte se. Velice.
Nejprve nám říkali, že se máme bát teroristů. Potom říkali, že se máme bát imigrantů. Teď nám říkají, že se máme bát bakterií? Ale nikdo nám neřekl, že se máme bát totálních uchvatitelů bohatství.
V dobách rozvinutého (nebo, chcete-li, rozvíjeného) socialismu v Československu, kdy jsem po celou dobu tzv. normalizace opravoval kamiony, vozící skvělé československé produkty do světa, jsme s blížícími se Velikonocemi často diskutovali na téma Velký pátek. "Všude na Západě je svátek, často tam někdo z nás uvízne, jak mají kamiony zákaz jezdit. Vyjet z republiky nemůžeme, nepustí nás tam. Proč z toho u nás taky neudělají svátek? Byli bychom aspoň chvíli doma," říkali celkem unisono téměř všichni.
Komentář obyvatele Prahy
Je začátek dubna a v Praze se zbabělci vyplížili ze svých děr, aby dokonali to co osnovali již řadu měsíců, říká to pan Lacina, jak dlouho se chystali, člověk nesoucí zodpovědnost za tuhle akci. Zloději obvykle kradou v noci. Charakter těch co využili nouzového stavu, aby odstranili sochu, která jim byla trnem v oku těžko pospat slovy. Zadání bylo jasné. Koněv tu nesmí být v den 75. výročí osvobození Prahy Rudou armádou 9. května 2020. Jaká ubohost. Potomci Koněva zachraňují v Itálii lidské bytosti a starosta Kolář, se zmohl na tento ubohý čin. Jsme rádi, že věk tohoto demokrata není vysoký a že se jistě dožije dne, kdy bude socha vrácena na své původní místo. Budeme tam i my všichni, co jsem sochu bránili a zbabělostí "demokratů" nám bylo znemožněno se setkat tváří v tvář s ničiteli památky hrdinů. Nebránili jsme sochu jen kvůli našemu přesvědčení o výkladu dějin, bránili jsem ji i za padlé soudruhy a i za bojovníky z barikád Prahy 6 a celé Prahy, kteří se nedožili tohoto dne hanby. Budeme tu stále, my a nebo naše děti a následovníci, tak jako my jsme tu i za padlé a nedoživší se.
VK
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2023 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.