Kateřina Konečná, která je jednou z tuctu kandidátů na předsedkyni KSČM, se rozhodla, že se zostra ohradí proti současné české vládě v článku "S vakcínami neselhala EU, ale náš premiér". (1) Inu, komunista by měl kritizovat kapitalistickou moc, na tom by nemělo být nic divného. Na první pohled je vadou na kráse, že zrovna nyní právě její strana, KSČM tuto vládu drží nad vodou. A to i po frašce s deseti miliardami přesunutými z účtu na zbrojení do rezerv, které obratem byly znovu určeny na zbrojení. Komunista, a to zejména takový, který se dostane do tak vysokých funkcí v buržoazní moci, by měl vládu kritizovat zejména z pozic pracujících vrstev, jako zástupce této třídy, a ukazovat na socialistické východisko ze současné krize. Když se začteme do její kritiky vlády a premiéra Babiše, jeho výroku, že EU zaspala s vakcínami proti koronaviru, zjistíme, že se do něj opírá z pozice monopolního unijního velkokapitalismu - hájí EU, komisi, její úředníky, společné nákupy.
Následující řádky popisují situaci v Irsku (nebo spíše, chcete-li, v Irské republice). Irsko je možná daleko a navíc za mořem, ale pro nás v ČR tu jsou dvě společná vodítka - i my žijeme v EU, a, šířeji, v kapitalismu. Soudím, že pravděpodobnost, že by tady ona instituce nebo onen systém chovaly lépe než v Irské republice, je poměrně nepatrná. (Pozn. překl.)
Vypuknutí covidu-19 odkrylo do očí bijící nerovnost v bydlení, zdravotnictví, vzdělání a zaměstnání v Irsku i v celém takzvaném "rozvinutém světě". To vedlo k obnovení výzev některých skupin ke všeobecnému základnímu příjmu pro všechny obyvatele.
Některé z těchto návrhů jsou dobře míněné a věří, že to jsou prostředky k ukončení nerovnosti a chudoby. Skutečností je, že by neukončily ani jedno; jediné, co by přinesly, bylo poskytnutí prostředků k masivnímu přesunu majetku od nejchudších k nejbohatším a privatizaci zbytku státních služeb.
Vyostřující se krize, jaké jsme svědky v KSČM, by v každé jiné politické organizaci volala po okamžitém jednání jejích členů, ustanovení dočasného vedení a svolání nejvyššího orgánu organizace - sjezdu. Ne tak v KSČM. Schůze co schůze jejího výkonného výboru dochází k chlácholení, že vedení na sjezdu "dá funkce k dispozici", že ústřední výbor natožpak sjezd se kvůli epidemii sejít nemůže. Prošlé termíny sjezdu byly na jaře a pak na podzim, kdy byly odloženy kvůli jarní a podzimní vlně Covid-19. Přizpůsobit se situaci a konat sjezd mimořádně v době zlepšení v létě - na to straně chyběla iniciativa.
Ve své nové eseji v Salonu Práva "Tentokrát na Západ. Jak se ve 20. století unášela střední Evropa" (1) se postmoderní filozof Václav Bělohradský obrací proti proudu.
Navazuje v ní na esej Milana Kundery z roku 1983, která se pozastavuje nad ztrátou středoevropského myšlení pro západní Evropu. Bělohradský v naznačených myšlenkách pokračuje. Poukazuje na prudké obraty přihlášení se české kultury a státu na ose východ-západ. Postupně kritizuje "sofismata" ideologů vládnoucí třídy české kotliny - Masaryka a Havla - jejich výhradní vazbu na "liberální Západ" a jeho idealizaci. Zcela správně upozorňuje na minulou a přítomnou podmíněnost té "liberální západní" společnosti - na kolonialismus a imperialismus, převraty vedené CIA i mnichovanský handl o Československo v úsilí obrátit agresivitu fašismu na východ, které jaksi vypadávají z běžného narativu o "západních hodnotách". Bělohradský se navíc otevřeně staví i proti vulgárnímu antikomunismu, současnému zpochybňování podílu sovětské armády na porážce nacismu, proti úsilí přenést zodpovědnost za druhou světovou válku na SSSR, i proti zahraničněpolitické orientaci českého státu, kterou shrnuje do hesla "Jednejme s Rusy jako s poraženým národem!" .
Nedávno jsme uveřejnili stanovisko PUR KSM reagující na propad KSČM ve volbách a obecně v důvěře společnosti. Konstatovali jsem mimojiné, že jedním ze zásadních problémů, který je spojen se ztrátou komunistické orientace strany, je výhradní vazba na zastupitelskou, a především parlamentní politiku s tím, že se poslanci a poslanecký klub přeměnili z orgánu strany ve faktické centrum moci strany, obcházející zvolené struktury. Politická práce se tak redukuje na buržoazní hlasovací handly a zcela se vylučuje třídní hledisko, vazba na společenské zápasy. Strana se proměnila na pouhou službu pro nadstandardně placené poslance a zastupitele. Tím strana ztratila veškerou samostatnost v orientaci a možnost vazby na pracující. Připoutanost k novokapitalistickému řádu se prokazuje i při přípravách oslav 30. výročí existence KSČM, kam byli pozváni téměř výhradně parlamentní zastupitelé z období po restauraci kapitalismu, nikoliv celoživotní komunisté, kteří pro hnutí obětovali (nejen posledních 30 kapitalistických let) mnohé bez nároku na jakoukoliv výhodu. Právě to glosuje soudruh Karel Klimša. (red ksm)
Tu otázku jsem si položil, když jsem se doslechl o přípravě Slavnostního shromáždění K 30. výročí vzniku a registrace KSČM. Zabezpečení akce projednával páteční Výkonný výbor ÚV KSČM s tím, že pokud současné okolnosti dovolí, měla by proběhnout 21. 11. 2020. Pozváni by měli být a případně Pamětní listy s osobním dopisem předsedy ÚV KSČM by měli obdržet poslanci Federálního shromáždění za Levý blok, poslanci PS PČR, hejtman, náměstci hejtmanů a radní krajů za KSČM, za celou dobu přibližně 120 lidí. No, to tedy zírám!
Například zcela výstižně shrnuje zkušenost z podílu komunistických stran na kapitalistických vládách: "Stačí si připomenout, že kdysi mohutné komunistické strany Itálie a Francie zahynuly v okamžiku, kdy si jejich představitelé sedli do ministerských křesel. Ve vládě nedokázaly - a vlastně ani nemohly - prosadit svůj radikální program. Zato dokázaly zničit svoji důvěryhodnost jako radikální strany. KSČM tento sebevražedný scénář vylepšila: nevyměnila svoji důvěryhodnost za pár ministerských postů, ale za několik líbivých křesel ve vedení Poslanecké sněmovny. Smrt v upírském objetí pragmatického oligarchy. Škoda slov."
Jaké jsou úkoly komunistů v této situaci, v této fázi vývoje KSČM? Rozhodně nemá smysl zachraňovat něco, co je již dávno mrtvo. Ostatně smrt nastala právě před třemi roky, kdy KSČM zle prohrála v parlamentních volbách, když dosáhla nejnižšího volebního výsledku za téměř sto let existence strany, a její předseda zahrál na stejnou notu, jako minulý týden. Tedy na notu okamžitého odstoupení z funkce, které se změnilo na další tříleté angažmá.
Problémem komunistického hnutí není jeho minulost, ale bohužel stále ještě jeho přítomnost. Před pár dny při čtení Halo noviny jsem narazil na rozhovor Jaroslava Kojzara s kandidátem za KSČM do Senátu Václavem Šenkýřem. (http://www.halonoviny.cz/articles/view/54239708 ) Už v prvních odstavcích mě ale udeřil do očí velmi hloupý antistalinský folklor. Na podobné výlevy jsme už zvyklí, neustále je opakují různí pravičáci, zoufalci a reakcionáři už mnoho let. To že podobné hlouposti vidíme i na stránkách novin a deníků různých levičáků taky známe. Že takové věci musí z úst vypouštět uchazeč o senátorský post a komunista, to přece jenom trochu zamrzí.
Text ukazuje na zájmy různých mocenských skupin globálního imperialismu (globální kapitál, národní buržoazie a státní struktury) v průběhu současné epidemie a krize, a spektrum jejich možných reakcí a zneužití rychle se vyvíjející situace pro své cíle. Na povrch se dostává zásadní rozpor mezi individuálním a celospolečenským zájmem a krize kapitalistického systému, která o sobě dávala vědět již dlouho před vypuknutím epidemie. Zároveň jsou zasety možnosti lidových bojů proti kapitalistickému systému a za socialismus. Činitelé kapitalistické třídy pak mohou použít protiepidemická mimořádná opatření proti lidu.
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.