V listu Financial Times vyšla zajímavá statistika z vlastního průzkumu. Občané největších evropských zemí se domnívají, že největší hrozbou světové stability jsou Spojené státy. Celkem 32 % dotázaných ze Španělska, Francie, Německa, Itálie a Británie považuje Spojené státy za větší hrozbu světovému míru než kterýkoli jiný stát.
Pokud si ještě někdo ze čtenářů vzpomene na článek s názvem „Hrdinové dnešní doby“, který popisuje návštěvu dvou členů Komunistického svazu mládeže na besedě s Hučínem, kde nás mj. pan Horváth ubezpečil, že podle něj „revoluce v roce 1989 nebyla dokončená a že komunisté jednou viset budou“, tento čánek je jeho volným pokračováním. Když jsme se totiž dozvěděli o plánované besedě tzv. Občanského institutu (rozuměj ODS-institutu) v Benediktském klášteře s panem Paumerem (usvědčeným vrahem ze skupiny Mašínů, podle organizátorů besedy hrdinou), nedalo nám to, abychom po práci nevyrazili na malý exkurs za hranice nechutnosti.
Na tisíc občanů z Rokycan a okolí proti radaru. Zpravodajská média však mlčí! V pondělí 7. května, což je shodou okolností přesně den, kdy r. 1945 do Rokycan vstoupila americká armáda, se za vytrvalého deště konalo na Masarykově náměstí v Rokycanech tisícové shromáždění občanů proti připravované americké radarové základně v Trokavci (okr. Rokycany). Podpořit Rokycanské přijeli autobusem také přátelé z Kladna i z řady dalších okresů (Plzeň, Beroun atd.).
Rád cestuji, tak jsem se v pátek 13. 4. 2007 vypravil sám na 4 dny do Izraele. Příletěl jsem na Ben Gurionovo letiště v Tel Avivu v sobotu 14. 4. ve 3.50 hodin. Málem mě nepustili při vstupu, neboť jsem prý měl málo peněz - 100 euro na s tím, že jsem musel doplatit ubytování v hostelu za 55 dolarů (což bylo milé překvapení, neboť jsem se původně domníval, že budu doplácet 55 euro). Navíc mě tlačily nové boty, tak jsem kulhal, což působilo podezřele.
Jedno lidové moudro praví, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Pokud bychom to ještě více zkonkretizovali, museli bychom říci, že každý národ má takové politiky, jaké si zaslouží. V demokracii pak především ty, které si sám zvolí. I když při volební účasti kolem 50% se může do nejvyšších pater politické sféry dostat i člověk, který se ocitl v pravé chvíli na tom správném místě (pro sebe na správném místě). Neznamená to tedy, že třeba ministrem nutně bývá většinou fundovaný odborník a zároveň také člověk způsobilý pro vysokou státní funkci i mravně. Obojí bývá v našich končinách problém.
Mnozí občané – voliči, ale i nevoliči - ovšem současně lidé vnímající veřejné dění a zajímající se o problémy odehrávající se ve společnosti, si dlouhá léta stěžovali na to, že nemají koho volit. Že těm hlavním stranám, které jsou pravidelně po volbách znovu a znovu voleny do zastupitelských orgánů pro svoji trvalou voličskou přízeň, moc nevěří a uvítali by nějakou novou, svěží a pro ně důvěryhodnou alternativu. Pro řadu z nich měli být právě takovou moderní a svěží alternativou Zelení.
K předčasné smrti hladem a žízní je odsouzeno přes 3 miliardy lidí na světě. Toto číslo není nadsazené, je spíše střídmé. Po jednání prezidenta Bushe s americkými výrobci automobilu jsem o tom hodně přemýšlel. Neblahá myšlenka přeměnit potraviny v palivo se v pondělí 26. března definitivně stala ekonomickou linií zahraniční politiky Spojených států.
Na začátku to vypadalo (pro mnohé obelhané) opravdu slibně, hrdé ideály, budování nových – lepších poměrů. Jednou z hlavních a zásadních změn společenských poměrů u nás po roce 1989 se měly stát názorová různorodost, volná soutěž politických stran a jejich programů, svoboda slova a projevu, tedy právo na vyjádření svého osobního postoje k společensko – politickým tématům. Většina lidí, kteří v roce 1989 chodili na demonstrace vyjadřovala právě s těmito změnami souhlas.
Při toulkách českým internetem jsem narazil na velmi prapodivný článek, pohoršující se nad osobou velkého spisovatele Arnošta Lustiga. Tento text není nic víc, než ukázkou směsice pokrytectví a závisti. Moralit v něm jistě také najdete hodně. Je to ukázka toho, kam až mohou jistí "kritici" z řad pravicových žlučovitých pisálků dospět. A také jak daleko může dospět jejich strach před čímkoliv, co se jen trochu levice dotýká. Já osobně nemám potřebu kritizovat vynikajícího spisovatele Arnošta Lustiga za to, že pokřtil knihu Jiřího Paroubka ani za to, že byl v KSČ.
Došlo zde k mylnému přesvědčení, že snad uveřejněním Picassových slov sledujeme to, že Picasso byl geniální malíř, protože byl komunista. Picasso byl geniální malíř a komunista! My se nemusíme bát představovat osobnosti, jenž byly členy komunistické strany. Osobnostmi jsme skutečně vždy disponovali , v kultuře především. A nejen tam. Otázkou zůstává, kolik osobností mají mezi sebou antikomunisté. A jsou to tak velké autority?
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.