Při analýze alternativ roku 1939 nelze opomenout, že sovětské vedení disponovalo údaji o směrnicích, které dostávaly britské a francouzské delegace v souvislosti s vojenskými jednáními se sovětskou stranou. Pečlivé prostudování dokumentů zjišťuje poměrně jednoduchou hru. Berlín buď SSSR podváděl, nebo naopak odvolával své sliby přesně podle toho, jak se měnil průběh britsko-francouzských jednání. Například při prvních průzkumech sovětských záměrů a zdrženlivé reakci Molotova na německá prohlášení (20. května) dal Ribbentrop povel k ústupu. Stačilo však, aby na třístranných jednáních v Moskvě vznikly rozpory související se zárukami pobaltským republikám, Němci "ožili".
Těchto úvah se nezbavily ani na jaře roku 1939, kdy hitlerovci okupovali zbytek Československa a obsadili Klajpedu a Itálie přepadla Albánii. Sovětská zahraniční politika stála před řadou rozhodujících otázek: Zda má usilovat o uzavření spojenectví SSSR s Velkou Británií a Francií, které by mohlo být zábranou proti fašistickému agresorovi. O dosažení vzájemného porozumění se sousedními státy, kterým rovněž hrozilo stejné nebezpečí. V případě, že nebude možné válce s Německem zabránit, pokusit se alespoň zabránit válce na dvou frontách na Západě a na Dálném východě. O první otázce jednala sovětská strana oficiálně v březnu až dubnu 1939. V té době se SSSR pokoušel získat západní velmoci ke spolupráci zaměřené na odvrácení agrese.
Dne 23. srpna podepsal a 31. téhož měsíce 1939 ratifikoval Nejvyšší sovět SSSR sovětsko-německou smlouvu o neútočení. O měsíc později, 24. září, došlo mezi oběma zeměmi k výměně ratifikačních listin. Sovětsko-německá smlouva o neútočení byla vypracována na základě smlouvy o přátelství a neutralitě, podepsané Německem a SSSR 24. dubna 1926 v Berlíně. Podepsáním smlouvy z roku 1939 znemožnila sovětská vláda záměry mezinárodní reakce, která počítala s konfliktem mezi SSSR a Německem pro Sovětský svaz za mimořádně nevýhodných podmínek. Smlouva navíc zmařila vytvoření jednotné fronty evropských imperialistických zemí proti SSSR.
V prosinci 1921 byla založena Portugalská komunistická strana, jedna z nejheroičtějších a nejdůslednějších komunistických stran 20. století. Bojovala v Evropě a snad i v celém světě v nejtvrdších podmínkách. Ve 30. letech minulého století vznikaly v mnohých evropských zemích fašistické diktatury, z nichž ale většina nepřežila druhou světovou válku. Ve Španělsku existovala do roku 1975, avšak vznikla až v roce 1939. V Portugalsku existovala fašistická diktatura od května 1926 do dubna 1974. Neomezeným vládcem země byl po převratu generálů ideolog fašistického hnutí Antonio Salazar. 9. května 1945, kdy celý svět oslavoval vítězství, vyhlásil Salazar národní smutek. Prošlo mu to, protože Washington potřeboval základny na Azorských ostrovech, wolfram v Portugalsku a zdroje v jeho koloniích. Salazar byl přijat do NATO, kam se neodvážili přijmout Frankův režim.
Často diskutovanou otázkou je to, jak je možné, že Stalin i přes dlouholetou snahu o potírání oportunismu a očistu strany od všech nepřátelských živlů umožnil ve svém nejbližším okolí vegetovat takovým zrádcům, jakými byli Chruščov a Berija, kteří pak nastoupili cestu k utlumení světového revolučního procesu a postupné restauraci kapitalismu.
Vedoucí hlavní komise pro vyšetřování zločinů proti polskému národu Dariusz Gabriel oznámil letos 9. července v polském Sejmu ztrátu oficiálně ověřených kopií dokumentů, potvrzujících odpovědnost politbyra VKS(b) a sovětského ministerstva vnitra za povraždění polských zajatců v Katyni. Tyto kopie dokumentů předal v říjnu 1992 tehdejší ředitel ruských státních archivů Rudolf Pichoja tehdejšímu prezidentovi Lechu Walesovi. Co se to stalo, že se polskému státu ztratil tak významný důkaz? Byl za tím šlendrián, čirá náhoda nebo snad záměr?
Od roku 1939 až dosud brojí antikomunisté proti sovětsko-německé dohodě o neútočení podepsané v Moskvě 23. srpna 1939. Avšak tato dohoda byla v dané situaci pro Sovětský svaz nezbytná. Je zde patrná podobnost s rokem 1917 po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce. SSSR chtěl uzavřít smlouvy nejprve s Anglií, Francií a Polskem. Anglie a Francie ale nezmocnily delegace pro podepsání a Polsko odmítlo. Díky podepsání dohody sovětské vedení oddálilo německý útok a zajistilo si lepší výchozí pozice pro budoucí válku s Německem. K tomu patřilo i rozšíření území SSSR o pobaltské státy, kde byly smeteny reakční vlády usilující o spolupráci s Německem, o západní část Ukrajiny, Běloruska a Polska. Po válce s Finskem a jednání s Rumunskem rozšířil SSSR své území také o strategicky důležitou oblast v Karelii poblíž Petrohradu a o většinu území Moldávie. Socialistické přeměny v těchto oblastech však byly z velké části vypuklým válečným konfliktem odsunuty do pozdějších let.
Pro upevňování a rozvoj socialistické společnosti bylo nutné provádět boj proti byrokracii, proti tomu, aby se sovětské zřízení nestalo něčím samozřejmým a odtrženým od lidu, něčím, za co již není třeba bojovat. Později, zejména od nástupu Chruščova, byl již tento boj zanedbáván, což významně usnadnilo ovládnutí komunistické strany renegáty Gorbačovova typu a restauraci kapitalismu.
Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v malé obci Hroznatín na Vysočině. Vystudoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí a Vojenskou akademii v Hranicích. Roku 1915 byl odveden a jako rakousko-uherský voják bojoval v Rusku. Vstoupil do tvořících se československých legií. V jejich řadách se aktivně účastnil bojů ve významných bitvách u Zborova a Bachmače. Vysloužil si Svatojiřský kříž, což bylo vůbec nejvyšší vyznamenání, jaké se udělovalo v ruské armádě. Prošel se svou jednotkou bojem s bolševiky a Rudou armádou o sibiřskou magistrálu. Jako schopný a iniciativní velitel se vrátil v roce 1920 do vlasti v hodnosti kapitána. Po válce začal pracovat v zemědělství, ovšem jen velmi krátce. Svými nadřízenými byl vyzván k tomu, aby u armády setrval. V letech 1921 - 1923 působil v pluku Jana Žižky v Kroměříži. Dalších osm let sloužil na Podkarpatské Rusi. Mezi lety 1931 ? 1934 vyučoval na Vojenské akademii v Hranicích. A od roku 1934 až do počátku 2. světové války opět u svého mateřského pluku v Kroměříži.
Sovětský svaz i po Leninově smrti kráčel mílovými kroky k socialismu a komunismu. Po období Nové ekonomické politiky mohlo být přikročeno k industrializaci a kolektivizaci zemědělství. Je známo, že velké škody způsobilo nadměrné urychlování kolektivizace a boj za kolektivizaci nikoli přesvědčováním, ale donucováním. Toto urychlování a donucování nebylo však nařízeno ?z centra" a od Stalina, ale pocházelo od místních orgánů sovětské moci. Chudé rolnictvo, po staletí zbídačované statkáři a nejbohatšími sedláky - kulaky, bylo v postupu proti svým bývalým utlačovatelům velmi radikální.
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.