Vasil Biľak (narozen 11. 8. 1917 ve slovenské Krajné Bystré), československý stranický a veřejný činitel, byl v letech 1955 – 1968 a 1969 – 1971 členem ÚV Komunistické strany Slovenska (KSS), 1962 – 1968 tajemníkem ÚV KSS, členem předsednictva a sekretariátu ÚV KSS a v roce 1968 prvním tajemníkem ÚV KSS. V letech 1954 – 1989 byl nepřetržitě členem ÚV KSČ, v letech 1968 – 1988 i členem předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ. V 60. – 80. letech zastával i další významné funkce v KSČ, Národním (později Federálním) shromáždění a Slovenském ústředním výboru Národní fronty. Stal se držitelem Řádu práce, Řádu republiky, Řádu Vítězného února, Řádu Klementa Gottwalda, Leninova řádu a hrdinou socialistické práce. Po kontrarevolučním puči byl v prosinci 1989 vyloučen z KSČ.
Také po svém ilegálním návratu do ČSR v roce 1936 se Julius Fučík musel skrývat před policí. Pracoval v redkaci Rudého práva se soudruhy Eduardem Urxem, Františkem Křížkem, Václavem Křenem, Janem Krejčím a dalšími překrásnými lidmi, kteří v boji s hitlerovským fašismem obětovali své životy. Vedle toho ovšem Fučík pracoval i nadále v Tvorbě, jejíž řízení v roce 1938 znovu převzal.Prohlížíme-li dnes Tvorbu, kterou Julius Fučík dělal – ne všechny ročníky, některé zase necelé – udivuje nás jeho mimořádná výkonnost. Žádnou, ani sebenepatrnější poznámku do Tvorby neodbyl. Každý jeho článek byl podložen velkými teoretickými zanlostmi a zkušenostmi. Fakta, která uváděl ve svých reportážích, měl důkladně ověřena.
„Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“ - To jsou poslední slova Reportáže psané na oprátce, která současně vyjadřují náplň celého života Julia Fučíka. Pro lásku k lidem, za náš lepší, šťastnější život ve svobodné vlasti bojoval, za tento svůj statečný voj byl pronásledován v buržoazní republice a popraven německými fašisty. Narodil se 23. února 1903 v Praze na Smíchově, v rodině dělníka. Do školy chodil nejprve v této pražské průmyslové čtvrti a potom v Plzni, kde jeho otec byl za války nasazen do Škodovky jako dělník. Již v dětství viděl okolo sebe následky první světové války, zažil střílení do hladových dětí i strašný výbuch muniční továrny v Bolevci, kde zahynulo na 400 lidí, převážně žen. Zkušenosti z raného mládí ho přivedly k boji za lepší, spravedlivější svět. V šestnácti letech vystoupil z církve, v osmnácti se stal členem komunistické strany.
Sufražetky bojovaly za cenu velkých osobních obětí za rovnoprávnost - bez nich by nebyl přijat v roce 1918 Zákon o udělení volebního práva . Kampaň za parlamentní volební právo britských žen byla dlouhým trpkým bojem, jenž začal v polovině 19. století. Doopravdy nicméně započal až v roce 1903, kdy založila výhradně pro ženy Společenský a politický svaz žen (WSPU). Se sloganem „Činy, a ne slova“ charismatická Emmeline, brilantní řečnice, vyburcovala spolu se svojí starší dcerou Christabel, klíčovou stratéžkou WSPU, britské ženy, aby upustily od uhlazené taktiky Národního svazu spolků sufražetek a požadovaly, ne prosily o, své demokratické nezadatelné právo.
V tajném projevu Chruščov pokračoval: „Stalinova zvůle ve vztahu ke straně a k jejímu Ústřednímu výboru se zvlášť projevila po XVII.sjezdu strany, který se konal v roce 1934. Ústřední výbor, který má k dispozici nesčetná fakta svědčící o hrubé zvůli vůči stranickým kádrům, vyčlenil stranickou komisi předsednictva ÚV, které uložil důkladně se orientovat v tom, jakým způsobem se ukázaly být možné hromadné represe proti většině členů a kandidátů Ústředního výboru strany, zvoleného XVII.sjezdem VKS(b).
V historii se velmi často setkáváme s osobami, které dějinné události a jejich mi-mořádné vlastnosti vynesly do čela hnutí. V novějších dějinách to byl například Napo-leon I., před ním Cromwell a po nich Roosevelt, de Gaulle a další. Třídy si takové mimořádné jedince ponechávaly na svém štítě. Byli jejich zbrojí, nadějí i jistotou. Do zapomenutí zapadli teprve potom, když doba, kterou tvořili a které sloužili, by-la překonána a na scénu dějin vystoupila nová třída či jiná frakce původní třídy a ta potřebovala nové symboly. Kult osoby, byl-li prospěšný své třídě, byl svou třídou pěstován a chráněn. Právě tak jak se chová třída ke svým symbolům, praporům, zástavám, znakům, písním nebo hymně, tak se chová třída i k osobám, které se staly kultem třídy. Nikdy nerozhodovalo zda si mimořádný jedinec přál být uctíván jako kult, či byl skromný a odmítal to, či byl zásadový a přímo si takové ocenění zakazoval. Jeho třída jej poslechla ve všem, ale zda bude nebo nebude kultem své třídy, nemohl vynikající jednotlivec ovlivnit. Vznik kultu se řídí objektivními zákony a nelze je přehlížet a už vůbec není možné proti nim úspěšně bojovat.
Před 60 lety, 31. srpna roku 1948, zemřel dnes již téměř zapomenutý sovětský revolucionář, jeden z vůdčích činitelů bolševické strany, Andrej Alexandrovič Ždanov. Život a dílo tohoto předního komunistického politika a jeho podíl na obtížném boji za společenský pokrok by však nemělo upadnout v zapomnění ani dnes, v časech, kdy v tomto boji dočasně vítězí protipokrokoví zpátečníci. A. A. Ždanov se narodil 26. února 1896 v přístavním městě Mariupol na jihovýchodě Ukrajiny. V letech 1948 – 1989 neslo město jeho počest jméno Ždanov. Do Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDDSR) vstoupil ve svých 19 letech v roce 1915. Tato strana se pak v průběhu jeho života nazývala postupně Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků) – SDDSR(b), Komunistická strana Ruska (bolševiků) – KSR(b) a Všesvazová komunistická strana (bolševiků) – VKS(b). Posledního názvu této strany před jejím rozpadem, Komunistická strana Sovětského svazu - KSSS, který platil od roku 1952, se již A. A. Ždanov nedožil.
V letním období uplyne 60 let od vzniku pracovní iniciativy dělnické mládeže - Libčicko-myjavského hnutí. Jak vzniklo? Po únoru 1948 bylo potřebné zaměřit pozornost na úkoly rozvoje národního hospodářství, na plnění úkolů dvouletého plánu. Na mnoha pracovištích vznikala iniciativa - splnit dvouletý plán do 28. října 1948. Ta však narážela na některé problémy. V květnu 1948 nebyl splněn plán v průmyslu (97,7 %). Značným problémem byla na mnoha pracovních místech absence, ale také fluktuace, nedostatky v organizaci práce, nedostatečné využívání pracovní doby, opožděná docházka do zaměstnání, poruchovost strojů a zařízení aj.
V létě 1968 se vnitropolitická situace v Československu vyhrotila. V podstatě šlo o to, „kdo s koho“. Buď se politické moci chopí antisocialistické síly a za podpory mezinárodní reakce dokončí likvidaci socialismu u nás, nebo se zdravým marxisticko-leninským silám podaří kontrarevoluci zastavit a socialismus v Československu ubránit. Tisíce komunistů, jednotliví občané i celé pracovní kolektivy si hrozící nebezpečí uvědomovali. Svědčí o tom obsah četných dopisů a rezolucí adresovaných ÚV KSČ. Zůstávaly však bez odpovědi a naopak všichni ti, kdo požadovali od vedení strany a státu důsledně čelit kontrarevoluci, byli vystaveni násilí, pronásledování, jako například 99 pragováků. Pravicoví představitelé přitom ujišťovali, že „proces obrody a demokratizace se úspěšně rozvíjí“.
Prapor boje proti komunismu zvedají výše. Zesilují hlas. Letošní rok je inspiruje, aby se vraceli k „hodnocení“ vzniku samostatného Československa, k únoru 1948, ale především k srpnovým událostem v roce 1968. Různí Hejzlarové, Mlynářové, Pelikánové, Pachmanové a další. Je pro ně společné, že se angažovali v „reformním hnutí“, které přivedlo naši společnost na okraj katastrofy. Znovu opěvují demokracii, která má být protikladem „komunistickému totalitarismu“. Ne náhodou byla jedna z prvních oblastí života naší společnosti, kterou chtěli reformátoři roku 1968 změnit ke svému obrazu, právě socialistická demokracie. Jak vlastně však měla být přetvořena?
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.