V tajném projevu Chruščov pokračoval: „Stalinova zvůle ve vztahu ke straně a k jejímu Ústřednímu výboru se zvlášť projevila po XVII.sjezdu strany, který se konal v roce 1934. Ústřední výbor, který má k dispozici nesčetná fakta svědčící o hrubé zvůli vůči stranickým kádrům, vyčlenil stranickou komisi předsednictva ÚV, které uložil důkladně se orientovat v tom, jakým způsobem se ukázaly být možné hromadné represe proti většině členů a kandidátů Ústředního výboru strany, zvoleného XVII.sjezdem VKS(b).
V historii se velmi často setkáváme s osobami, které dějinné události a jejich mi-mořádné vlastnosti vynesly do čela hnutí. V novějších dějinách to byl například Napo-leon I., před ním Cromwell a po nich Roosevelt, de Gaulle a další. Třídy si takové mimořádné jedince ponechávaly na svém štítě. Byli jejich zbrojí, nadějí i jistotou. Do zapomenutí zapadli teprve potom, když doba, kterou tvořili a které sloužili, by-la překonána a na scénu dějin vystoupila nová třída či jiná frakce původní třídy a ta potřebovala nové symboly. Kult osoby, byl-li prospěšný své třídě, byl svou třídou pěstován a chráněn. Právě tak jak se chová třída ke svým symbolům, praporům, zástavám, znakům, písním nebo hymně, tak se chová třída i k osobám, které se staly kultem třídy. Nikdy nerozhodovalo zda si mimořádný jedinec přál být uctíván jako kult, či byl skromný a odmítal to, či byl zásadový a přímo si takové ocenění zakazoval. Jeho třída jej poslechla ve všem, ale zda bude nebo nebude kultem své třídy, nemohl vynikající jednotlivec ovlivnit. Vznik kultu se řídí objektivními zákony a nelze je přehlížet a už vůbec není možné proti nim úspěšně bojovat.
Před 60 lety, 31. srpna roku 1948, zemřel dnes již téměř zapomenutý sovětský revolucionář, jeden z vůdčích činitelů bolševické strany, Andrej Alexandrovič Ždanov. Život a dílo tohoto předního komunistického politika a jeho podíl na obtížném boji za společenský pokrok by však nemělo upadnout v zapomnění ani dnes, v časech, kdy v tomto boji dočasně vítězí protipokrokoví zpátečníci. A. A. Ždanov se narodil 26. února 1896 v přístavním městě Mariupol na jihovýchodě Ukrajiny. V letech 1948 – 1989 neslo město jeho počest jméno Ždanov. Do Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDDSR) vstoupil ve svých 19 letech v roce 1915. Tato strana se pak v průběhu jeho života nazývala postupně Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků) – SDDSR(b), Komunistická strana Ruska (bolševiků) – KSR(b) a Všesvazová komunistická strana (bolševiků) – VKS(b). Posledního názvu této strany před jejím rozpadem, Komunistická strana Sovětského svazu - KSSS, který platil od roku 1952, se již A. A. Ždanov nedožil.
V letním období uplyne 60 let od vzniku pracovní iniciativy dělnické mládeže - Libčicko-myjavského hnutí. Jak vzniklo? Po únoru 1948 bylo potřebné zaměřit pozornost na úkoly rozvoje národního hospodářství, na plnění úkolů dvouletého plánu. Na mnoha pracovištích vznikala iniciativa - splnit dvouletý plán do 28. října 1948. Ta však narážela na některé problémy. V květnu 1948 nebyl splněn plán v průmyslu (97,7 %). Značným problémem byla na mnoha pracovních místech absence, ale také fluktuace, nedostatky v organizaci práce, nedostatečné využívání pracovní doby, opožděná docházka do zaměstnání, poruchovost strojů a zařízení aj.
V létě 1968 se vnitropolitická situace v Československu vyhrotila. V podstatě šlo o to, „kdo s koho“. Buď se politické moci chopí antisocialistické síly a za podpory mezinárodní reakce dokončí likvidaci socialismu u nás, nebo se zdravým marxisticko-leninským silám podaří kontrarevoluci zastavit a socialismus v Československu ubránit. Tisíce komunistů, jednotliví občané i celé pracovní kolektivy si hrozící nebezpečí uvědomovali. Svědčí o tom obsah četných dopisů a rezolucí adresovaných ÚV KSČ. Zůstávaly však bez odpovědi a naopak všichni ti, kdo požadovali od vedení strany a státu důsledně čelit kontrarevoluci, byli vystaveni násilí, pronásledování, jako například 99 pragováků. Pravicoví představitelé přitom ujišťovali, že „proces obrody a demokratizace se úspěšně rozvíjí“.
Prapor boje proti komunismu zvedají výše. Zesilují hlas. Letošní rok je inspiruje, aby se vraceli k „hodnocení“ vzniku samostatného Československa, k únoru 1948, ale především k srpnovým událostem v roce 1968. Různí Hejzlarové, Mlynářové, Pelikánové, Pachmanové a další. Je pro ně společné, že se angažovali v „reformním hnutí“, které přivedlo naši společnost na okraj katastrofy. Znovu opěvují demokracii, která má být protikladem „komunistickému totalitarismu“. Ne náhodou byla jedna z prvních oblastí života naší společnosti, kterou chtěli reformátoři roku 1968 změnit ke svému obrazu, právě socialistická demokracie. Jak vlastně však měla být přetvořena?
Článek z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 (Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva): Následkem činnosti pravicových, protisocialistických a kontrarevolučních sil vzniklo v Československu reálné nebezpečí kontrarevolučního převratu a likvidace socialistických vymožeností. Zejména tato skutečnost se stala hlavní příčinou obav Komunistické strany Sovětského svazu a ostatních bratrských stran o politický vývoj v Československu a jeho zaměření. Ústřední výbory Bulharské komunistické strany, Maďarské socialistické dělnické strany, Jednotné socialistické strany Německa, Polská sjednocené dělnické strany a Komunistické strany Sovětského svazu udělaly všechno, aby pomohly KSČ i lidu Československa překonat nebezpečnou krizi a zvítězit nad rostoucími silami kontrarevoluce politickými prostředky.
Článek z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 (Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva): V poslední době vznikly a začaly v Československu aktivně pracovat kontrarevoluční a antisocialistické organizace, které měly určitou sociální základnu, opírající se o podporu ze zahraničí; ty se snažily čím dál více uchopit moc. Ve skutečnosti se v zemi zrodila politická opozice, která měla provést v Československu restauraci kapitalistického pořádku. V ČSSR existovaly v posledních dvaceti letech nekomunistické strany, které byly členy Národní fronty. Vedení těchto stran se podílelo na linii výstavby socialismu. Svou činností přispívaly k tvůrčí práci nekomunistických sil v zemi V posledních sedmi měsících však došlo v linii těchto stran k základním změnám. Vedení lidové a socialistické strany změnilo ostře kurs. Hrubě byla zneužita hesla spolupráce s KSČ v rámci Národní fronty a došlo až k vytvoření legální opozice.
Článek z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 (Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva): Vedoucí činitelé ČSSR začali přehodnocovat i řadu důležitých principů v oblasti zahraniční politiky, závazky ČSSR, přijaté ve Varšavské smlouvě a ve dvoustranné smlouvě se Sovětským svazem. V poslední době se objevily určité tendence i v oblasti zahraniční politiky Československa v evropských otázkách, které vyvolávaly vážné nebezpečí. Tyto tendence se objevovaly nejen v Československém tisku, rozhlase a televizi, ale i v projevech některých oficiálních činitelů. Zvlášť jasně byly demonstrovány v prohlášeních ministra zahraničních věcí J. Hájka. Jedná se o výzvy k přehodnocení československé zahraniční politiky.
Článek z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 (Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva): Československý tisk ochotně dával možnost publikacím přímých nepřátel marxismu-leninismu. Můžeme připomenout tzv. „Memorandum lidu Československa“ napsané organizačním výborem „Strany československých spravedlivých socialistů“, jak si říkali, o kterém mluvila 14. června „Mladá fronta“. S neomalenou drzostí autoři tohoto paskvilu prohlásili: „Zákon, který schválíte, musí zakázat veškerou komunistickou činnost v Československu. Zakážeme činnost KSČ, rozpustíme KSČ.“ Autoři vyzývali k ničení děl klasiků marxismu-leninismu. Tyto požadavky by rádi podepsali hitlerovci, kteří pálili marxistické knihy na německých náměstích.
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.