Josef Vissarionovič Stalin, vl. jm. Džugašvili, narozen 21. prosince 1879 v Gori, Gruzie, Ruská říše, zemřel 5. března 1953 v Moskvě, Ruská sovětská federativní socialistická republika, Svaz sovětských socialistických republik. Snad všichni, kdo se někdy zabývali nejnovějšími dějinami, uznají, že J. V. Stalin byl jednou z nejvýznamnějších osobností 20. století. Už se ale těžko shodnou na tom, v jakém smyslu. Ještě za Stalinova života o něm v mnoha státech světa vycházely publikace, které při zmínkách o něm skloňovaly slovo genialita ve všech pádech, a nezdráhaly se používat ani věty typu: ?Je to spasitel.? Obdobně o Stalinovi mluvili politici i běžní lidé na celém světě, pokud jej takto chápali, nebo pokud si chtěli získat jeho přízeň a upevnit pozice.
Ode dnešního dne se i vy můžete podívat na dokumentární film o bratrech Mašínových a jejich odbojové" činnosti, který byl na ČT zcenzurován... Vypovídá o jiném úhlu pohledu na tyto dnes tak opěvované "bojovníky proti komunismu", ve skutečnosti prosté zločince a vrahy... Film Svědomí hrdinů si můžete ve 4 částech dopřát na této adrese: http://www.youtube.com/watch?v=Q4MjZ-cs58M. Je k dispozici samozřejmě i na peer to peer sítích, stačí trochu hledat:-)
Válka, kterou mají na svědomí Němci, si vyžádala hodně obětí, za oběť jí padla také řada obcí, zejména na východní frontě. Jednou z takových postižených obcí byla též obec Szczecyn ve vojvodství Lublin. Tato obec byla Němci zpacifikována 2. února 1944. Zahynulo přitom asi 200 lidí, přitom Szczecyn byla jedna z četných obcí, které byly ve stejný den srovnány se zemí. V sousední obci Borów sloužil právě farář Skulimowski mši, když na obec dopadly první granáty. Stejný osud postihl osadu Wólka Szczecka, Lasek Zaklikowski a Lasek Chwalowski. Stejného dne, 2. února 1944, v uvedených místech zahynulo 917 lidí. Velitel posádkové policie pro okres Lublin ve svém hlášení 3. února 1944 stav potírání banditů uvedl, že bylo asi 480 banditů a podezřelých zastřeleno při přestřelce nebo na útěku .
V těchto dnech si připomínáme 90. výročí vzniku Československé republiky 28. října 1918. Jsme svědky oslav výročí vzniku státu, který již neexistuje, protože jej buržoazní politikové rozbili (dokonce nadvakrát, v roce 1939 a ještě úspěšněji v roce 1992…), přesto je však jeho nejstarší období tzv. „první republiky“ stále zdrojem inspirace pro protilidové tažení současných mocných. Vracet společenský pokrok do doby před rokem 1948 a dříve se jim daří dobře. Když jsem nedávno četl knihu Julia Fučíka „V zemi, kde zítra již znamená včera“, přemýšlel jsem, jak hluboko nás ještě nechají klesnout (nebo spíše jak hluboko se ještě necháme shodit). V úvodu knihy, která pojednává o autorově návštěvě v Sovětském svazu v roce 1930, popisuje Fučík velmi názorně bídu první republiky, aby ji pak mohl srovnat se Sovětským svazem kráčejícím mílovými kroky k socialismu.
Před 100 lety, 16. října 1908, se narodil v albánském městě Gjirokastra Enver Hodža (albánsky psáno Enver Hoxha), dlouholetý albánský státní a politický činitel v období budování socialistické společnosti v této zemi. Albánie byla v době narození E. Hodži ještě součástí Osmanské říše. V roce 1912 se stala samostatnou monarchií. Roku 1914 byla vyhlášena republika, ale buržoazně demokratická revoluce byla nakonec potlačena za podpory ze zahraničí a Albánie zůstala monarchií podřízenou italskému protektorátu. Když bylo E. Hodžovi 16 let, stal se tajemníkem Studentské společnosti v Gjirokastře, která bojovala proti monarchii. Poté, co byla tato společnost státní mocí rozpuštěna, odešel studovat na francouzskou vysokou školu do Korcë. Od roku 1930 studoval ve Francii. V letech 1934 – 1936 byl tajemníkem albánského konzulátu v Bruselu, odkud byl propuštěn poté, co se zjistilo, že přechovává marxistickou literaturu.
9. září letošního roku oslavuje KLDR 60 let od svého vzniku. Její založení bylo historickou událostí otvírající cestu k budování socialistického státu. Vláda KLDR přijala jako jedinou metodu k dosažení úspěchů ve výstavbě země ideje ČUČCHE a SONGUN, které vytvořil zakladatel a věčný prezident KLDR Kim Ir Sen (1912 – 1994). Postupně je využívala ve všech oblastech své činnosti. V těžkých chvílích pomohly tyto ideje korejskému lidu, semknuvšímu se kolem svého prezidenta, překonávat všechny překážky a neochvějně kráčet cestou budování vyspělého socialistického státu.
Druhá část recenze knihy Marie Švermové „Vzpomínky“ (Futura, Praha 2008): Zásadními otázkami, ve kterých se Marie Švermová před únorem 1948 a ještě více po něm rozcházela s linií strany a které měly pak zásadní význam pro její politický pád, byla existence a činnost Informbyra, podpora živnostníků a Marshallův plán. Švermová nesouhlasila se založením Informačního byra komunistických a dělnických stran (Informbyra) v roce 1947 a svůj nesouhlas tlumočila zástupci VKS(b) Guljajevovi. Rezoluce Informbyra považovala za chybné: „Stalinské zásady (…) vyplývaly z chybné teze o zostření třídního boje v období přechodu k socialismu.“ „Se svými pochybnostmi o nově importované tezi z Moskvy jsem se netajila.“
Nejnovějším vydavatelským počinem nakladatelství Futura (akciové společnosti ovládané KSČM) se stalo v roce 2008 vydání knihy Marie Švermové „Vzpomínky“. Jedná se o vzpomínky této komunistické političky (1902 – 1992) napsané na konci 70. a průběhu 80. let a doplněné komentáři její dcery Jiřiny Kopoldové. Jaké cíle vydání kniha sleduje, ukazuje nejnázorněji už revizionistická předmluva Miloslava Ransdorfa, ve které autor například tvrdí, že „Gottwald měl vlastní koncepci lidové fronty už na konci 20. let, zatímco Kominterna heslem ,Třída proti třídě´ a orientací na boj se ,sociálfašisty´ (tedy reformisty) praktickou politiku KSČ jen komplikovala.“ Toto tvrzení odporuje skutečnosti, vždyť ve svém prvním parlamentním projevu v roce 1929 útočil Klement Gottwald proti sociálním demokratům právě jako proti „sociálfašistům“ a rozhodně s nimi žádnou „lidovou frontu“ vytvářet nechtěl…
Uplynulo již 70 let od této smutné a pro nás a naši zem tolik nešťastné události, od mnichovské zrady. Naši takzvaní spojenci ze západu, Anglie a Francie, se tenkrát rozhodli obětovat Československo a nechat ho napospas hitlerovskému Německu a tím mu v podstatě poskytli pomoc pro rozpoutání druhé světové války. Odtržení našich pohraničních území osídlených převážně sudetskými Němci znamenalo násilné vyhnání českého obyvatelstva ze svých domovů. Tento krok se samozřejmě neobešel bez obětí. Z Československa zbylo jen torzo, vyhlášením Slovenského štátu slovenskými klerofašisty byl tento stav už jen završen.
Druhá polovina 30. let minulého století byla pro KSČ ve znamení boje za lidovou frontu proti fašismu. K tomuto úsilí vedla komunisty mezinárodní zkušenost s expandujícím fašismem a nutností bojovat proti němu. Tato orientace byla přijata mezinárodně na VII. kongresu Komunistické internacionály v roce 1935. Zde byla slavným bulharským a mezinárodním revolučním pracovníkem a bývalým hitlerovským vězněm Jiřím Dimitrovem představena a kongresem Kominterny schválena politika budování lidových front, tedy širokých aliancí všech demokratických sil, zaměřených na obranu demokracie a na porážku fašismu.
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.