V létě 1968 se vnitropolitická situace v Československu vyhrotila. V podstatě šlo o to, „kdo s koho“. Buď se politické moci chopí antisocialistické síly a za podpory mezinárodní reakce dokončí likvidaci socialismu u nás, nebo se zdravým marxisticko-leninským silám podaří kontrarevoluci zastavit a socialismus v Československu ubránit. Tisíce komunistů, jednotliví občané i celé pracovní kolektivy si hrozící nebezpečí uvědomovali. Svědčí o tom obsah četných dopisů a rezolucí adresovaných ÚV KSČ. Zůstávaly však bez odpovědi a naopak všichni ti, kdo požadovali od vedení strany a státu důsledně čelit kontrarevoluci, byli vystaveni násilí, pronásledování, jako například 99 pragováků. Pravicoví představitelé přitom ujišťovali, že „proces obrody a demokratizace se úspěšně rozvíjí“.
Prapor boje proti komunismu zvedají výše. Zesilují hlas. Letošní rok je inspiruje, aby se vraceli k „hodnocení“ vzniku samostatného Československa, k únoru 1948, ale především k srpnovým událostem v roce 1968. Různí Hejzlarové, Mlynářové, Pelikánové, Pachmanové a další. Je pro ně společné, že se angažovali v „reformním hnutí“, které přivedlo naši společnost na okraj katastrofy. Znovu opěvují demokracii, která má být protikladem „komunistickému totalitarismu“. Ne náhodou byla jedna z prvních oblastí života naší společnosti, kterou chtěli reformátoři roku 1968 změnit ke svému obrazu, právě socialistická demokracie. Jak vlastně však měla být přetvořena?
Článek z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 (Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva): Následkem činnosti pravicových, protisocialistických a kontrarevolučních sil vzniklo v Československu reálné nebezpečí kontrarevolučního převratu a likvidace socialistických vymožeností. Zejména tato skutečnost se stala hlavní příčinou obav Komunistické strany Sovětského svazu a ostatních bratrských stran o politický vývoj v Československu a jeho zaměření. Ústřední výbory Bulharské komunistické strany, Maďarské socialistické dělnické strany, Jednotné socialistické strany Německa, Polská sjednocené dělnické strany a Komunistické strany Sovětského svazu udělaly všechno, aby pomohly KSČ i lidu Československa překonat nebezpečnou krizi a zvítězit nad rostoucími silami kontrarevoluce politickými prostředky.
Článek z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 (Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva): V poslední době vznikly a začaly v Československu aktivně pracovat kontrarevoluční a antisocialistické organizace, které měly určitou sociální základnu, opírající se o podporu ze zahraničí; ty se snažily čím dál více uchopit moc. Ve skutečnosti se v zemi zrodila politická opozice, která měla provést v Československu restauraci kapitalistického pořádku. V ČSSR existovaly v posledních dvaceti letech nekomunistické strany, které byly členy Národní fronty. Vedení těchto stran se podílelo na linii výstavby socialismu. Svou činností přispívaly k tvůrčí práci nekomunistických sil v zemi V posledních sedmi měsících však došlo v linii těchto stran k základním změnám. Vedení lidové a socialistické strany změnilo ostře kurs. Hrubě byla zneužita hesla spolupráce s KSČ v rámci Národní fronty a došlo až k vytvoření legální opozice.
Článek z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 (Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva): Vedoucí činitelé ČSSR začali přehodnocovat i řadu důležitých principů v oblasti zahraniční politiky, závazky ČSSR, přijaté ve Varšavské smlouvě a ve dvoustranné smlouvě se Sovětským svazem. V poslední době se objevily určité tendence i v oblasti zahraniční politiky Československa v evropských otázkách, které vyvolávaly vážné nebezpečí. Tyto tendence se objevovaly nejen v Československém tisku, rozhlase a televizi, ale i v projevech některých oficiálních činitelů. Zvlášť jasně byly demonstrovány v prohlášeních ministra zahraničních věcí J. Hájka. Jedná se o výzvy k přehodnocení československé zahraniční politiky.
Článek z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 (Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva): Československý tisk ochotně dával možnost publikacím přímých nepřátel marxismu-leninismu. Můžeme připomenout tzv. „Memorandum lidu Československa“ napsané organizačním výborem „Strany československých spravedlivých socialistů“, jak si říkali, o kterém mluvila 14. června „Mladá fronta“. S neomalenou drzostí autoři tohoto paskvilu prohlásili: „Zákon, který schválíte, musí zakázat veškerou komunistickou činnost v Československu. Zakážeme činnost KSČ, rozpustíme KSČ.“ Autoři vyzývali k ničení děl klasiků marxismu-leninismu. Tyto požadavky by rádi podepsali hitlerovci, kteří pálili marxistické knihy na německých náměstích.
Článek z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 (Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva): Kontrarevoluční síly v Československu prováděly v posledních měsících neustále kampaň diskreditace komunistické strany. V důsledku toho vzniklo i nebezpečí, že KSČ ztratí své vedoucí postavení ve společnosti. K aktivizaci protikomunistických sil přispívalo nesprávné stanovisko zaujaté částí vedení KSČ a v řadě otázek odklon od zásad marxismu-leninismu. Četné výzvy některých vedoucích činitelů ÚV KSČ „skoncovat s mocenským monopolem komunistů“, „oddělit stranu od moci“, uplatňovat „rovnoprávnost“ KSČ s jinými politickými stranami, zříci se stranického řízení státu, hospodářství a kultury, byly původním podnětem pro bezuzdnou kampaň proti KSČ, zahájenou silami, které se snaží zničit KSČ, zbavit ji vedoucí úlohy ve společnosti.
Dle červnové pražské konference domácích i zahraničních antikomunistů a jimi přijaté deklarace jsou hlavními, v podstatě bezrozdílnými viníky všech válečných a poválečných zel dva totalitní státy - Velkoněmecká Říše a Sovětský svaz, dvě zločinné ideologie - fašismus (nacismus) a komunismus, totálně antihumánní, až genocidní. V té souvislosti deklarace vytyčila mj. požadavek přijmout 23. srpen, tedy den podpisu paktu Ribbentrop - Molotov r. 1939 za celoevropský den vzpomínek na oběti fašismu a komunismu.
„Pověsti o míru, které kolovaly v posledním týdnu, vyvolaly na newyorské burse velké vzrušení a silný pokles mnohých bursovních papírů. Také ceny pšenice silně klesly. Všichni mluví o bídě, již nutno očekávat po uzavření míru." (Newyorský dopisovatel listu „Daily Telegraph", dne 23. prosince 1916.). Dne 25. listopadu 1931 stála japonská vojska již dosti hluboko v Mandžusku. Stále postupovala, bylo však nejisté, zda se jim podaří vyprovokovat Sovětský svaz k válce. A v tento den napsal největší norský list, „Morgenbladet" v Oslo, tato dějinná slova:
Článek z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 (Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva): Straničtí a státní činitelé československé socialistické republiky požádali Sovětský svaz a další spojenecké státy, aby poskytly neodkladně bratrskému československému lidu pomoc, včetně pomoci ozbrojenými silami. Tato žádost je vyvolána tím, že se ze strany kontrarevolučních sil, které se spolčily s vnějšími silami nepřátelskými socialismu, vytvořilo nebezpečí pro existující socialistické zřízení v Československu a pro státnost určenou ústavou. Nutnost přijmout historické rozhodnutí ohledně žádosti o pomoc Sovětského svazu a dalších bratrských socialistických zemí je plně zdůvodněna v prohlášení skupiny členů ÚV KSČ, vlády a Národního shromáždění ČSSR, které je dnes uveřejněno v Pravdě. Tato nutnost byla vyvolána nebezpečím bratrovražedného boje, připravovaného reakcí v ČSSR.
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2025 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.